Cesta života 9 - Psychiatrie

Večer si pustila na uklidněnou romantickou komedii Láska nebeská, u které usnula spokojeným tvrdým spánkem.K jejímu překvapení se jí nezdály žádné prapodivné sny. Noc prospala vcelku a klidně. Možná právě díky tomu se ráno se zazvoním budíku probudila čilá a plná elánu. Zářila pohodou, dokud si neuvědomila, že dneska ji čeká náročný den.
Pomalu spustila nohy z postele na zem, protřela si oči a šouravým krokem zamířila do koupelny, aby se mohla umýt.
Za deset minut už čistá a učesaná sbírala věci ze stolu, které si měla s sebou vzít k doktorovi. Průkazku, léky a pak po ní chtěl obrázek, který namaluje den předem. Oči jí ulpěly na deníku, trochu ji zaráželo, když včera doktor volal rodičům, aby si deník s sebou nebrala. Zřejmě ještě nebyl ten správný čas. Rozhodla se, že do něj něco krátkého napíše.

23. dubna 2009

Dneska mě čeká návštěva u psychiatra, tak doufám, že mi to dopadne… rozumně. Včera se v mých snech objevila nová dívka, ale neznám ji. S Charliem jsme si teď bližší, snad přátelé, a máme v plánu se někdy vydat do našich bdělých snů společně. Mám sice strach, ale vím, že nám to hodně pomůže.

Kerla

Naškrábala krátký zmatený vzkaz, ale navíc se pro tuto chvíli prostě nemohla a už stejně slyšela hlas matky, který ji volal na snídani.
Vůně jejího milovaného brusinkového čaje ji praštila ihned při vstupu do kuchyně. Na stojí už na ni čekal hrnek a talíř s tousty.
„Dobrá ráno, miláčku,“ políbila ji matka na čelo, ale Kerla cítila odměřenost v jejím gestu, na to až byla příliš znalá.
„Dneska s tebou pojedu jen já, tatínek musel nutně do práce.“
Kerla si jen vzdychla. Celé dopoledne u doktora a ke všemu s ní. Kdyby tam byl alespoň tatínek, vyprávěl by zajímavé příběhy a čas by utíkal rychleji. „Aha,“ byla jediná odpověď, na kterou se zmohla.
Nasoukala do sebe snídani v rychlosti, ani si pořádně neuvědomila, že něco jí. Chtěla aby bylo už po všem. Ale chtěla, aby bylo úplně po všem? Musela si v duchu přiznat, že ji její bdělé sny, nebo jak to nazvat, tolik nevadily, spíš naopak, toužila se o nich dozvědět něco víc a především prahla po tom, dozvědět se něco víc o té Alici.
Cesta autem probíhala ve vší tichosti, celou hodinu a půl. Kerla neměla náladu se o čemkoliv bavit a její matka to kupodivu respektovala.
Zdejší psychiatrie byla rozložitá dvoupatrová budova, kterou nedávno čerstvě natřeli na bílo, snad aby uklidňovala. Okna v přízemí byla zamřížovaná, protože právě zde sídlili těžké případy a ve druhém patře byly hlavně kanceláře a ostatní administrativní místnosti.
S hlubokým nádechem vystoupila z auta a nasála hřejivý jarní vzduch.
„Jsi v pohodě, zlatíčko?“
Protočila oči v sloup. „Jo,“ zahučela a zamířila ke vchodu.
V přijímací recepci stála za pultem přátelsky vyhlížející žena středního věku, mohlo ji být tak okolo pětatřiceti. Své bohatě kudrnaté blond vlasy měla volně spuštěné na zelenou halenku, která ji perfektně ladila s pecičkovým piercingem v nose barvy smaragdu. Kerla se mimoděk dotkla svého zeleného přívěšku, který jakoby náhodou měl stejnou barvu. V rychlosti si přečetla kartičku se jménem, ta žena byla Verena Minas.
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ usmála se na Kerlu.
„Ehm, dobrý den, já jdu za doktorem,“ v duchu zpanikařila, vždyť zapomněla jeho jméno.
Verena zřejmě pochopila, a proto se usmála. „Dobrá, dejte mi prosím návštěvní kartičku.“
To už do místnosti vešla Kerlina matka a pohotově kartičku vytáhla z kabelky.
„Ano, pan Smith, druhé patro, dveře číslo 203.“ Upřeně se zadívala na Kerlu. „Ať se vám daří, slečno.“ Pokývala hlavou.
„Ty ji znáš?“ ptala se nedůvěřivě matka, když akorát nastupovaly společně do výtahu.
„Ne, proč?“
„Že se na tebe tak… koukala.“
Kerla jen pokrčila rameny. Nechtěla v sobě podněcovat paranoidní smýšlení. Tedy ne, že by jím už hojně netrpěla.
Šly dlouhou stroze vybavenou chodbou, na zdích viselo jen pár obrázků a nesmělo samozřejmě chybět několik laviček. Ordinace doktora Smitha byla pomalu až na samém konci téhle dlouhé cesty. Akorát když chtěla Kerla zaklepat, otevřely se dveře a stála v nich postarší usměvavá paní s prošedivělými vlasy, které kdysi možná měly barvu havraních per. „Jste tu akorát včas, doktor Smith na vás čeká, tudy prosím slečno Ador.“ Zavřela dveře a nechala doprovod stát za dveřmi. Dovnitř totiž nikdo jiný nesměl, tohle bylo… osobní. Teprve na konci prohodí doktor s rodiči několik slov a celkovou situaci okomentuje.
„Ahoj, Kerlo, rád tě zase vidím,“ uvítal ji s přátelským úsměvem a pobídl ji rukou, aby se posadila.
„Dobrý den,“ pozdravila s odměřeností v hlase a posadila se do koženého křesla příjemně hnědé barvy.
„Jak se máš?“ snažil se lehce navázat konverzaci, ale tohle Kerla moc dobře věděla.
„Myslím, že dobře. Užívám si jara, tohle počasí miluji.“ Mávla rukou někam za sebe k oknu.
„A jak se cítíš?“
Upřela na něj svůj pohled a chvíli si ho mlčky prohlížela. „Myslíte jako, co dělají moje sny?“ zeptala se ho natvrdo.
Překvapen její rázností, jen přikývl a promluvil až po několika vteřinách. „Ani, chci vědět, jak se cítíš.“
„Myslím si, že dobře. Už mě tolik neobtěžují…“
Promnul si bradu. „Zdají se ti tedy méně?“
„Spíš už mi nevadí, zvykla jsem si.“
V jeho očích se objevil stín. „Pověz mi o nich něco víc, jak se vyvíjí? Vidíš něco jiného, nebo stále jedno a to samé?“
A tak se Kerla rozhodla, že mu poodhalí něco málo ze svých snů, ale rozhodně mu neřekla všechno. Zamlčela Charlieho, i jejich plán. Hovořila jenom o tom, co se jí zdálo.
„Vidím určité pokroky v tom, že se s nimi pomalu srovnáváte. To je výborná zpráva a první krůček k úplnému úspěchu.“ Pokýval ke konci hlavou. „Měl bych si ještě promluvit s vašimi rodiči.“
„Jen s matkou, otec je v práci. Nahledanou.“ Rozloučila se ve dveřích a zamířila z jeho pracovny.
Několik málo vteřin nato v křesle místo ní seděla její matka.
„Dobrý den, paní Ador.“
„Dobrý den, doktore, tak co?“ starostlivě se optala a snažila se skrýt slzy v očích. Měla opravdový strach o Kerlu.
„Na jednu stranu vidím pokrok, ale na druhou stranu mám strach, co bude dál…“ přiznal upřímně. Sice by jako psychiatr měl podat doktorský popis Kerliny schizofrenie, ale měl pocit, že teď musí říct nejprve své pocity. „Ona se s tím jednoduše smířila a vypadá to, že své bdělé sny bere jako svoji druhou skutečnost.“
Kerlu překvapilo, že slyšela jejich rozhovor, i když byla na chodbě. Zavřela oči a nasála vzduch. Její smysl byly mnohem ostřejší, cítila pach z kuchyně na druhé straně pavilonu, slyšela mouchu poletující u okna a pak si to uvědomila, vždyť si zapomněla vzít prášky… Je z ní šelma? Blesklo ji hlavou a promnula si spánky, jenže se drápla svými nehty a začala krvácet…