Procitnutí 1.díl

VŠECHNY DNY ČLOVĚKA JSOU JAKO SPADLÉ LISTY,A JAKO KDYŽ TRÁVA UVADNE.
I TY BUDEŠ ZAPOMENUT,JAKO KVĚT,JEŽ PŘESTAL KVÉST.JAKO KDYŽ DO ZEMÉ VÍNO SE VSÁKNE.
AŽ SEM ZAS VRÁTÍ SE JARO,VYKVETEŠ NOVÝM KVĚTEM.A ZEMÉ SE ZNOVU ZAZELENÁ…žalm Druidů..


JEDNA

Stála na kraji tmavého,nevlídného a strašidelného lesa a věděla,že musí jít dál.Hlouběji a hlouběji do shluku stromů a větví,od kterých měla podrápané paže,-a do mlhy.Vlhké a neproniknutelné.Cítila strach a odpor a zoufalství.Měla něco udělat,ale nemohla si vzpomenout. Věděla jen,že je to velmi důležité,že na tom závisí život.Ale čí??Klopýtala dál a dál,zakopávala o kořeny stromů,padala a zase se zvedala.Pak se podívala na své nohy-to přece není možné!To nejsou její nohy!Nemůžou být!Ona přece nechodí po lese v sandálech z tvrdé kůže,které jí dřou a má od nich nohy samý puchýř!A co to má na sobě za šaty?Temně zelené,jakoby sametové,dlouhé až na zem.To je vtip,ne to není pravda.Začala se hystericky smát.Proboha,kde to je?A KDO vlastně je?
“Jsem Ceana“,zaznělo jí v hlavě.“Ale tak proč nevím,kde jsem a kam mám jít?“Točila se jí hlava,mlha jí obklopila,svírala jí víc a víc,dusila ji…..
…….Linda se s výkřikem prudce posadila na posteli.Noční košili měla celou propocenou,srdce jí bušilo a v hlavě jako ozvěna znělo“Jsem Ceana“.Petr se vedle ní zavrtěl
a rozespale zavrčel:“Co křičíš?Zase se ti něco zdálo.“Linda na něj nechápavě zírala.Byla vyděšená,nevěděla,kde je,byla zmatená a dezorientovaná.Petr zneklidněl:“Lindo probuď se,něco se ti zdálo!““Já jsem Ceana“ vyhrkla Linda.Pořád nechápala,co ten muž vedle ní říká a co chce.“Jaká Kýna prosím tě?““Lehni si a spi“.Petr už byl podrážděný,vzbudila ho a on chtěl zase co nejrychleji usnout,protože ho ráno čekala důležitá schůzka s klientem.Otočil se k ní zády a okamžitě zase spal.“To jsi celý ty“pomyslela si Linda,která se už uklidnila, „lehneš si a chrníš a já se kolikrát převaluji v posteli půl hodiny,než usnu.“ „Žádná Kýna,ale Ceana,kdyby něco“ pronesla do jeho oddychujících zad a v duchu dodala „blbečku“Podívala
se na noční stolek na budík-„proboha,půl čtvrté!“ „ než znova usnu,jsou čtyři a v půl sedmé vstávám do práce…to zas bude den!“Znovu si lehla,ale ten sen jí nešel stále z hlavy.Jako by to už zažila,měla neodbytný,vtíravý pocit již poznaného a dávno zapomenutého.Ale ne,BYL to prostě sen.Bláznivý a nesmyslný,jako většina jejích snů.Ale přitom si uvědomovala,že tenhle byl jiný.Nebyl vůbec bláznivý,ani nesmyslný.“Ten les já přece znám“ říkala si „ i JI znám“…“jsem to JÁ!“..a s touhle myšlenkou konečně usnula.
Když zazvonil budík,připadalo jí,že sotva zamhouřila oči a už zase vstává.Ten sen jí nešel z hlavy,myslela na něj ve sprše,kde se málem opařila horkou vodou,vlasy si umyla Petrovým šamponem,přestože zrovna dnes chtěla vyzkoušet ten nový ,po kterém se vlasy lesknou jako v záři reflektorů,jak slibovala reklama.“No,to mi pěkně začíná týden“..Takže ještě rychle vyfoukat vlasy,nalíčit a obléknout-dnes si vezme černé kalhoty,které jí zeštíhlují,a světle modrou košili s dlouhým rukávem-má ji sice už dlouho,ale je pořád hezká a navíc se v ní cítí velmi dobře-udělat dětem snídani,sobě kávu,bez které si vůbec neumí představit začátek dne a kterou teď musí ve spěchu vypít,Denisku odvézt do školy,Marek už chodí s kamarády,a spěchat do práce,kam už stejně přijde se zpožděním.
Jelikož bylo venku už teď po ránu hezky a teplo,šla jen v košili,Denisce podala slabou mikinu,Marek už vyrazil před chvílí,takže byly připravené a mohly jít..Zamkla dům,vyjela autem z garáže,Denisku usadila na zadní sedadlo,sama se řádně připásala a rozjela se.Byla ráda,že jí nechal dnes Petr auto,je to o hodně pohodlnější a rychlejší,než jezdit městskou dopravou.Vyložila Denisku u školy a zamířila k restauraci „U černé madony“,kterou provozovala se svou kamarádkou Andreou Královou.Našla místo a zaparkovala dokonce napoprvé,což se jí nestávalo moc často,parkování mezi dvě auta byla pro ni vždycky katastrofa.
Samozřejmě,Andrea tu ještě není!“a to jsem se mohla přetrhnout,jak jsem spěchala.Hlavně,že jsme se domluvily,že vše probereme teď ráno v klidu,než začne frmol.“Postavila na kávu a zatímco se vařila voda,přemýšlela o tom snu.Měla touhu se s ním někomu svěřit a litovala,že nemůže rušit Sáru-sice by jí jako vždycky vyslechla,ale Linda věděla,že je Sára v práci velmi vytížená .Navíc to chtěla probrat v klidu,třeba při vínku.Byla v pokušení svěřit se Andree,ale rázně to zamítla.Asi by dnes nesnesla její uštěpačné a arogantní poznámky typu,že je praštěná.Podle Andrey názoru bylo všechno,co se netýkalo její osoby,celkem nezajímavé.
Začínala už být podrážděná,když se Andrea konečně přiřítila,jako by nic:“jo ty jsi už tady,konečně jsi jednou přišla včas viď,tak jdeme na to!“Linda začínala vidět rudě“co si ta potvora vůbec o sobě myslí,krasavice jedna inteligentní!Já že jednou přijdu včas!Jako bych tady nebyla každý den včas na rozdíl od ní“.Začala počítat do deseti,aby se uklidnila.Andrea mezitím dopila Lindy kafe a už se hrnula na návrhy,které ležely na stole a které samozřejmě připravila Linda.Šlo o to,jestli zařadí nový recept do jídelníčku jejich vegetariánské,nebo dalo by se říct spíš bezmasé restaurace.Na tenhle nápad-provozovat tento typ restaurace, přišly před dvěma lety,když tak snily,že by se jim líbilo podnikat-no a nakonec našly odvahu nápad zrealizovat.Jako zázrakem se jim naskytla příležitost pronajmout si celkem dobře zavedenou malou restauraci,takže nemusely skoro nic předělávat,pouze si upravily interiér podle svého vkusu,změnily název restaurace,sehnaly kuchaře,který dokázal uvařit vegetariánská jídla podle jejich představ a k jejich nemalému překvapení se restaurace téměř okamžitě ujala a na nedostatek hostů si nemohly stěžovat.Bylo jich tak akorát,aby vše stíhaly a uživily se.
No a nyní tu seděly a přemýšlely,jestli zařadí ten nový recept.Šlo v podstatě o zapečené plátky brambor s plátky česneku a kolečky cibule,zalité sýrovou omáčkou a sypané balkánským sýrem nebo Nivou nebo Hermelínem-podle přání.Důležité bylo vymyslet název-zapečené brambory v sýrové omáčce sypané Nivou zněly dost obyčejně.Nakonec se shodly na názvu „Brambůrky Bílé paní“.
Takže toto bylo vyřešeno,kuchař Mirek už začal s přípravou „Bílé paní“,servírka Markéta už byla na place a obsluhovala první časné hosty.Andrea se věnovala objednávkám a Linda se pustila do faktur.Ale dneska ne a ne se soustředit na práci…..“Ceana“..pořád se jí to jméno honilo hlavou…..

DVĚ

Dnes je mi 19 let.Dnes-devátého dne měsíce Gort(září),jenž je zasvěcen břečtanu.Jenž čerpá sílu z břečtanu.Vzpomínky na dětství,na matku a otce jsou dnes obzvláště jitřivé a velmi živé.Jako bych dnes cítila spojení s Matkou Zemí.Jako by mi stromy v mém milovaném Teutoburském lese tiše něco vyprávěly…..příběh.Příběh o malé keltské holčičce jménem Ceana,která před 12-ti lety s matkou-keltskou čarodějkou jménem Alcielle a otcem-druidem jménem Eldamar přišla do země zvané Germánie.Přišli sem,aby zde žili a milovali se a pomáhali lidem.Ale nedostali šanci na život v této zemi.Nedostali vlastně šanci vůbec na nic,ani na to,aby se mohli bránit ,snad ani nestačili pochopit,co se jim to stalo.Měli tu smůlu,že zkřížili svou cestu vojákovi.Římskému vojákovi,který byl v Germánii už 7 let,byla to pro něj barbarská země,nerozuměl lidem,zvykům,nenáviděl Germánii a Germánce,nenáviděl všechno a všechny,který najednou viděl před sebou ženu.Krásnou ženu.A chtěl ji.Ale její muž mu jí nechtěl dát…ani půjčit.Co mu zbývalo-musel ho zabít.Ale ani pak ona nechtěla.Křičela a kopala a škrábala-tak ji zabil taky,čubku jednu.Malá Ceana, stála uprostřed lesní cesty a velkýma hnědýma očima zírala na svou matku a svého otce,jak tam leží…Říman už zvedal zkrvavený meč nad Ceaninou hlavou.když se najednou s chroptěním zhroutil a zůstal ležet.Před malou Ceanou stál další muž.Vousatý a ohromný,s úžasnýma modrýma očima a mluvil divnou hrdelní řečí. Nebála se ho.Vůbec se ho nebála.Vztáhla k němu ruce,on ji vzal do náruče a odnesl ji pryč.Celou cestu na ní něžně mluvil a konejšil ji.Byl to Herman,její milovaný ochránce,adoptivní otec,rádce,přítel.Byl to Germán,člen kmene Cherusků,kteří zde žili a žijí od nepaměti.Její Herman…můj Herman. Ještě dnes,po 12-ti letech cítím lásku a něhu a vděk.Že mně nenechal zabít.Že mně zachránil.Že si mně vzal k sobě a vychoval.A naučil mě lásce,pokoře,trpělivosti,ale i nenávisti.Nenávisti k Římanům,kteří přišli,zabrali naši půdu,naši zem.Je zvláštní,že říkám „naši“,když vlastně nejsem Germánka,ale Keltka a ironie je i v tom,že mě vlastně Germáni nikdy nepřijali…neubližovali mi,ale ani se mnou nepřátelili.Báli se mě.Ale já je chápu a nemám jim to za zlé.Oni jsou jiní než já,bojí se všeho,čemu nerozumí.A co se týká mě-je spousta věcí,kterým ani nemůžou rozumět.Ani já sama jim často nerozumím.Musela jsem všechny znalosti o léčení a rozmlouvání s přírodou nějak zdědit po rodičích.Matka byla keltskou čarodějkou a otec Druid….ale ani všechny znalosti čarování,co měli oba dohromady je nezachránilo před tak krutým osudem…možná to tak mělo být..ale proč,to si neumím vysvětlit.Ve vesnici mám jen jedinou spřízněnou duši-když nepočítám mého milovaného starého Hermana-je to má jediná přítelkyně,drahá Gisel,žena Ralfa-kováře.Ale bohužel chvilky s ní jsou velmi vzácné,Ralf nechce,aby se se mnou Gisel vídala.
Mám svůj malý domek na kraji Teutoburského lesa,asi hodinu cesty od vesnice.Odešla jsem sem ze své vůle,i když se tu cítím občas velmi osamocená a schází mi blízkost lidí.Ale je to tak lepší.Pro mě i pro lidi z vesnice.Cestu ke mně si najde každý,kdo potřebuje pomoc.Umím rovnat zlomené kosti tak,aby zase dobře srostly,vím,jak srazit a vyhnat horkost z těla,umím léčit spáleniny svými hojivými mastmi….ale umím i jiné věci.Umím přivolat nebo naopak utišit vítr,rozumím,co si šeptají stromy a umím-když chci-číst myšlenky.Vím,jak dát druhému energii,ale umím mu ji i vzít.Proto se mě vesničané tak bojí.Hlavně ženy.Muži taky,ale ti po mně zároveň i velmi touží.Vidím vášeň a touhu a chtíč v jejich očích a čtu to v jejich hlavách…..Dnes jsem nezvykle roztržitá a nechávám myšlenky,aby se mi toulaly tam,kam jsem jim už dávno zakázala.Je to pro mě moc bolestivé,moc živé…vzpomínky na matku a otce...na to,kým a čím jsem.Na svou výjimečnost,kterou jsem draze zaplatila.Svou samotou.Vždycky jsem si říkala-a myslela si,že mi to nevadí,že jsem ráda sama,ale dnes…dnes až bolestně toužím po někom,kdo by mě miloval.Mě-navzdory tomu,jaká jsem,mě-právě proto jaká jsem.Dnes-v den mých 19tých narozenin mi tak moc chybí má matka…keltské ženy-čarodějky,které mají dceru,jí vždy v den jejích 19-tých narozenin provedou obřadem zasvěcení.Znám dobře ten obřad a proto vím,že dívce,.která má projít zasvěcením a nemá matku, může matku nahradit její příbuzná-žena,která je jí nejblíže,které důvěřuje a které by svěřila svůj život.Nemám matku a jsem čarodějnice.Nemám ale ani příbuznou.Mám ale spřízněnou duši,svou nejbližší milovanou přítelkyni-Gisel..Půjde to, zvládneme to.Je čas se připravit.Jen doufám,že Gisel se podařilo vše udělat tak,jak jsem jí řekla.Její muž Ralf by jí raději zabil,než by ji pustil po setmění do lesa a ještě k tomu za mnou.Dala jsem jí tedy byliny,které mu měla nasypat do piva a které ho bezpečně a tvrdě uspí na celou noc.
Nastal čas sáhnout do skrýše a po dlouhých 12-ti letech vytáhnout na světlo otcův meč a matčinu spirálu-biogenerátor.Dál si musím připravit sekeru,symbol bohyně-matky,které jsem zasvěcena…..je čas jít.Oblékla jsem si své nejlepší šaty-temně zelené jako mech,s oválným výstřihem,který tolik přitahuje oči germánských mužů ve vesnici,šaty,které jsou jako moje druhá kůže,tak těsně mě obepínají,od pasu dolů se rozšiřují a spadají až na zem.Přes boky jsem si připnula matčin zdobný kožený pás s bronzovou sponou a přes ramena hodila medově zbarvený plášť,sepnutý sponou ve tvaru spirály.Ještě jsem se podívala do vyleštěného plátu bronzu a na chvíli se zarazila.Dívala se na mě cizí tvář-tvář ženy s mírnýma hnědýma očima,klenutým obočím,čistou a bledou pletí,rovným úzkým nosem a jemnými rty.Vlasy barvy medu lesních včel se světlejšími pramínky jí spadaly v měkkých vlnách na ramena.To jsem já.Vzala jsem připravený vak s věcmi a vyšla ven,do setmění,do lesa.Po chvíli jsem došla na místo,kde na mě k mé velké úlevě čekala Gisel..Zde stál můj strom-můj milovaný a požehnaný dub,obrostlý jmelím-symbolem Druidů.Jmelím,které čerpá sílu z nebes,nikoliv ze země.A zde tekla říčka s posvátnou vodou.Gisel dobře věděla,co má dělat,poučila jsem ji i když jsem ji musela chvíli přesvědčovat,že je to obřad bezpečný,že se nám nestane nic zlého..Svlékla jsem si šaty a nahá vstoupila do vody.Byla ledová,až mě brnělo celé tělo.Cítila jsem ale vzrušení,jako by mě laskal milenec.Pomalu jsem se celá ponořila do té ledové vody , chladná voda říčky mě omývala, všechno napětí,strach,nejistota,které jsem předtím cítila,odplouvaly pryč a já jsem byla jako znovuzrozená,čistá a připravená naslouchat hlasům vody,vzduchu,země a ohně,čtyř živlů,ze kterých je stvořeno vše.
Gisel mezitím na břehu udělala to,co jsem jí předem řekla:vak s věcmi položila do trávy a postupně vyndala sekeru-symbol Matky země-a položila ji před posvátný dub,pak vytáhla z vaku otcův meč a matčinu spirálu a oba tyto mocné symboly položila napravo vedle sekery.Pak si Gisel rozpustila své husté plavé vlasy,které nosila spletené do dvou silných copů.Její vlasy byly vlastně velni zvláštní,nikdy jsem takové neviděla.Vespod-u kořínků,byly tmavé,skoro černé,pak byly prameny medové barvy,občas i barvy liščí srsti a navrchu měly barvu dozrávajícího obilí.Měla světlé modré oči,které byly tak mírné a zároveň tak smutné,jako by se v nich odrážel všechen bol světa.Ach-Gisel,má nejdražší přítelkyně-do jejích malých rukou bych svěřila celý svůj život.
Vystoupila jsem z vody a okamžitě pocítila velký chlad.Gisel s rozpuštěnými vlasy se mezitím také svlékla do naha a čekala na mě na břehu.Podala jsem jí ruku a ona mě odvedla k nedalekému dubu,kde ležely na zemi sekera,meč a spirála.Stouply jsem si naproti sobě,Gisel se shýbla pro spirálu,chytly se za ruce se spirálou pevně sevřenou mezi našimi dlaněmi a ruce zvedly vysoko nad hlavy.Do této chvíle byla velká tma,ale nyní měsíc,který byl schovaný za mraky vykoukl a zalil nás svou jasnou září.S rukama vysoko zdviženýma a spirálou mezi dlaněmi jsme společně začaly nahlas odříkávat motlitbu požehnání:
„Kéž požehnání světla na tobě dlí,
Na duši oblaží tě-i na těle.
Kéž požehnaný slunce svit tě zalévá a srdce tvé zahřeje.
Aby zaplálo jako oheň z rašeliny rozdělaný.
Aby i cizí člověk přijít mohl a ohřát u něho údy své
…a přítel též.
Kéž požehnání světla na tobě dlí“!
Obě jsme cítily v dlaních teplo,které vycházelo za spirály.Pak se staly tři věci najednou:zvedl se prudký vítr,zablesklo se a začal padat déšťˇ.Věděla jsem,že se obřad podařil a že mě Matka Země přijala jako svou dceru.Pocítila jsem velkou věčnost ke Gisel-pokolikáté už?-že mi opět pomohla a nenechala v úzkých,přestože ani za mák nerozuměla tomu,proč děláme tyhle věci a přestože se velmi bála a děsil ji les,tma,nakonec i já.Chvíli jsme ještě stály na dešti a já bych asi stála mnohem déle,ale Gisel se začala klepat zimou a asi i strachem,protože si uvědomila,co provedla, že neposlechla svého muže,a navíc ho uspala.Rychle jsme se oblékly,věci jsem poskládala zpátky do vaku a spěchaly zpátky do vesnice.Vyprovodila jsem Gisel až k jejich domku,abych se přesvědčila,že Ralf stále tvrdě spí a že bude Gisel v pořádku.Naštěstí Ralf opravdu spal,takže jsem mohla s klidným srdcem jít do svého domku.Když jsem přišla,pomalu svítalo a já se najednou cítila velmi unavená.Svlékla jsem se a vklouzla pod přikrývku z měkkých liščích kožešin,kterou mi dal můj Herman k narozeninám.Už jsem usínala,když jsem najednou viděla v mysli tvář.Tvář ženy s podivně ostříhanými světlými vlasy,která se na mě usmívala a dívala se na mě mýma očima…..byla to má tvář,ale nebyla jsem to já……