Práce o hodině (nový svět)

Hustou mlhou zdvihající se nad hladinou řeky se blížil tiše jako téměř nepostřehnutelný stín člun. Brzy dorazil k rákosím porostlému břehu. Vystoupili z něj dva muži. Jeden vysoký, mohutný s rezavými vlasy a hustým plnovousem. Druhý byl menší a spíše šlachovitý. Černé vlasy mu spadaly na ramena. Krátce sestřižený plnovous a větší část obličeje mu protínalo pět jizev. Ruce měl zastrčeny v kapsách dlouhého koženého kabátu pod kterým měl kroužkovou košili. On měl u pasu meč zasunutý v ošoupané pochvě. Ten obrovský zrzavý byl poněkud více vyzbrojený. Krom meče se širokou čepelí se pyšnil i sekerou, podle toho jak vypadala ji sebral nějakému dřevorubci. Zrzek kývnul na pozdrav a hodil muži skrytému ve člunu měšec mincí. Převozník se zazubil, za převoz přes válečné území se platily tučné odměny.
„Tak to byla klika, že sme narazili na tohohle chlápka, co Albi?“ zazubil se obr. Druhý muž se na něj škaredě podíval a obrátil oči v sloup.
“Rufusi, stálo nás to většinu peněz co jsme měli.“ Odvětil ledově.
“Raději bys bojoval s povstalci nebo královskými vojáky v Arvanaku? Zuří tam občanská válka, jestli sis nevšiml.“ Zabručel tiše Rufus.
„Hm, jo nechci nasazovat krk za někoho jiného než sebe… Navíc ještě nejsem úplně v pořádku.“ Řekl muž a nepřítomně si přejel prsty po jizvách ve tváři. Byl stále ještě čerstvé. Tři měsíce mu trvalo než se ze všech zranění, a nákazy o které se dozvěděl až od jednoho nekromancera v troskách staré pevnosti nad Loranem. K obojímu přišel během boje s jedním nemrtvým čarodějem. Většinu z těch tří měsíců si nepamatoval, nekromanti do něj lili jakési dryáky z kdoví čeho, po kterých mu bylo špatně, ale nepamatoval si žádné detaily z dnů, po jiných usnul do tvrdého spánku podobnému smrti, během kterého spal léčivým spánkem. Nebyl div že byl stále ještě bledý. Od té doby uplynuly další tři měsíce.
„Právě o tom mluvím Albrechte.“ Pokýval hlavou Rufus „Takže se radši budeme věnovat tomu co jsem ti slíbil. Naučím tě číst.“ Dodal. Albrecht mlčel jen kráčel vedle něj hustou mlhou do kopce. „Vlastně, máme víc jak měsíc než dojdeme k mýmu taťkovy do hor. Doufám že se v Astaru vyhneme problémum, občas jsou ty lidi fakt divný. A maj divnou víru.“ Řekl nakonec Rufus aby zahnal ticho.
„Hm, jo.“ Odvětil Albrecht. Bylo mu to jedno. Někam dojdou, co záleželo na tom kam. Od doby kdy se opět postavil na nohy, se zdál jako by nebylo na světě nic důležitého. Prostě jen jít dál a čekat až jednoho dne dostihne smrt i jeho. Rufusovi z něj občas běhal mráz po zádech. Dříve se mu to nestávalo, Albrecht býval veselý, jako syn obchodníka měl dost peněz, rád hýřil v hospodách a s dívkami. Každý ho znal. Tady se Rufus rozzlobil sám na sebe, neboť si uvědomil že vlastně díky jemu se Albrecht přidal k několika vykradačům hrobů, nešli však po cennostech nýbrž po ostatcích které prodávali nekromancerům žijícím v troskách staré pevnosti. Většina jich to dělala pro nedostatek peněz, Albrecht jen pro to že to bylo riskantní a proto zábavné a dobrodružné. Nakonec se jako jediný dostal ven z Mauzolea vévodské rodiny. Děsivě poraněný, ale s pytlem plným kostí. Rufus, který Albrechta jistou dobu vychovával když pracoval v domě Albrechtova otce. Si to dával za vinu.
„Zajímalo by mě kdy začne svítat.“ Zavrčel potichu Albrecht „V tý zasraný mlze není vidět na krok a krom smyslu pro orientaci jsem ztratil i jakýs takýs odhad času.“.
Rufus pokrčil rameny, byl na tom obdobně. „Snad brzo.“ Řekl tak optimisticky jak dokázal. Pak zaslechli rachocení vozu jak se přibližuje. Aniž by si to uvědomili šli již chvíli po rovné, poměrně vyježděné cestě.
„Přepadnem je?“ otázal se náhle Albrecht a zazubil se. Rufus pokrčil rameny „Jak chceš, ale radši bych je nejdřív slušně poprosil jestli nás nesvezou.“ Řekl. Albrecht se usmál „Jo, to bude asi rozumější. Pokud nebudou chtít za cestu zaplatit.“. Brzy se vůz objevil před nimi, nejdříve jako dva matně svítící body v noční mlze, po chvíli se vynořila silueta vozu. Rufus si stoupnul doprostřed silnice. Když se vůz, jedoucí díky nulové viditelnosti velmi pomalu, začal Rufus mávat rukama nad hlavou. Vozka zastavil koně a zamžoural do mlhy. ¨
„Ty jsi jeden z těch banditů co řádí v okolí? Pak bych ti rád řekl že nic krom pár drobných a vůz plný obilí do mlýna v Rigwenu.“ Ozval se z kozlíku mužský hlas. Albrecht se mezi tím přiblížil ze strany. Zíral na vozku, který si ho zatím nevšimnul se zaujatým výrazem. Nebylo toho moc co vidět, byl vychrtlý a už ne nejmladší. Šedivé vlasy mu ustupovaly z čela a za ušima vysely záclony mastných vlasů. „Pane, můžeme se svézt?“ otázal se nakonec. Vozka nadskočil až málem spadl z kozlíku dolů. „Vy jste mne vyděsil pane,“ řekl omluvným tónem vozka. Pravdou bylo že Albrecht ve svém oděvu a vzhledu připomínal nějakého nižšího šlechtice. „Jak daleko je nejbližší město?“ zeptal se Rufus který se připojil k Albrechtovi.
Vozka ho sjel kritickým pohledem.
“Tady v okolí? Jsou tu jen vesnice Bradron, Rigwen, Skmira a Larne. Mezi nimi jsou tak dva dny cesty vozem. Já jedu do Rigwenu, do mlejna. Večer budu tam, vezmu vás sebou. Odtamtud, je to severozápadně tak čtyry dny jízdy na koni, možná i tři když budete mít kliku. Koně v Rigwenu seženete snadno, pokud máte peníze.“ Řekl vozka.
Po tomhle se Albrecht na Rufuse zamračil. Budou rádi když budou mít na zásoby, koně si po poplatku za převoz do Astaru jen těžko budou moci dovolit. Rufus se zatvářil jako nevinnost sama.