Nezištná sezóna je v prdeli

Ulice trpěla smogem a nedostatkem vůně nevznášející se z kanálů. Tak trochu měla dobrou náladu, když po ní lidé a roboti chodili sem a tam a naopak zase zpátky. Nejvíc ji ovšem nasralo to, když tudy projížděla auta s koly, která byla tak těžká, že se na ní drolil štěrk a její betonové a asfaltové základy se pomalu vymlely až do samé prdele země neboli do prze. Nejradši měla, když se po ní válel nějakej zhulenej vypasenej santusák, to pak mohla sát jeho tělesný teplo. Ještě lepší byla varianta, když to byl buzerant, to pak mohla sát mnohem víc a s větší chutí, poněvadž buzerant měl oholenou prdel a vůbec tepelně neizoloval. Ulice zkrátka byla dobrá, stará cesta typu asfaltobetonka, na jejíž stavbu byla použita jako jedna z hlavních ingrediencí dobrovolně vykastrovaná vejce snědých humanitárních pracovníků, kteří přijížděli do naší vlasti po statisících, ačkoli zde žádná humanitární krize nebyla. Asi cestovali dále na západ, poněvadž po jejich odjezdu to tady bylo jak u snědenýho krámu. Možná jeli hrát hokej do země javorového listu, sice hokejky neměli, ale věřím, že si je na místě poctivě koupili. Stejně jako zde, kde je stála například slepice pouhých pět minut strachu. Ulice dýchala, žila, ale to je jedno.. Pádil sem si to po týdle ulici..
Vyšel jsem ze svýho novýho bytu zrána..
Po mém odchodu zůstala záchodová mísa zesrána..
Ranní metro jezdí pravidelně, asi tak pravidelně jako vám vypadávají chlupy z prdele. Prostě když včas nepřijede ten sráč strojvůdce s tou svojí mašinou, nemyslím jeho manželku, ale vlak UnderCity Millenium 3000, jak se odporně ten vlak ráčí nazývat, tak si můžete jít stěžovat. Stěžovat si můžete písemně, orálně a i normálně morálně. Dnes jel vlak překvapivě včas..
Vešel jsem do městského metra..
Ráno mě za koule vytahala Petra..
Metro se pohybovalo, dalo by se říct, že o něco pomaleji než tma, asi tak rychlostí 88 nokturnů za den potmě. Vyhlíd sem si lavičku směrem ke dveřím, to abych viděl přicházející teknofaunu a lidi.
Pod pojmem teknofauna si můžete představit androidy, obyčejný roboty i domácí přístroje, co zrovna dostali vycházku. Nezřídka může vejít i domácí depilátor, kterýho už serou chlupy z jeho paniček a páníčků a to když zavane průvan, tak to můžete mít chlupy všude po obličeji i když vaše vlastní jsou pevně přirostlý v prdeli. A taková maličkost dokáže pokazit den, mě teda určitě a to jsem fajnšmekr. Jak říkám, sedím si na té lavičce, jež byla tento rok jedinou postelí a matkou všech bezďáků, co na ní leželi přikryti novinami v podělaném metru, které pádilo o stošest. Když tu vejde na stanici do vlaku můj sledovaný objekt.
Moje práce, bývalý námezdní zabiják, sadista, vyústila v detektivní kariéru. Dnes se zabývám sledováním, vydíráním, focením perverzáků ve vysokých politických funcích, mlácením bezbranných i zbranných a také vymáháním dluhů. Zkrátka člověk musí mít svaly a i kousek fištrónu, aby si ho nepovodil nějakej cucák s mlíkem na bradě. Plus to, že mám v podpaží schovanej Magnum a to nemyslím nanuka..
Jedna, dva tři, my jsme bratři..
Sedm, osm, prdel vytři..
Můj sledovaný objekt, android, který zastává vysokou politickou funkci. Vydává se za člověka, páč jinak by ho nezvolili do městský rady. Moje práce spočívá v shromažďování důkazů o něm a o tom, že představuje nebezpečí pro společnost a je nastrčenou figurkou utajené androidí korporace, která se zabývá tím, jak přebrat většinu politických funkcí v naší zemi. Nechápu proč jezdí tímhle zaplivaným metrem, když může jezdit luxusní limuzínou s pěti děvkama. Asi se snaží bejt nenápadnej a čestnej – jasná známka toho, že je android, jinak by pochopil, že svině se ztratí v davu líp než hozenej piškot mezi somráky.
Vysednul na osmnáctý ulici, odtud ho bude snadný sledovat. Určitě bude mít nějaký nekalý plány zmetek jeden androidskej. Já si na něj posvítím. Už jsem na něj nasbíral pár hezkejch důkazů o tom, že pořádá komplot proti zbytku rady, plus nějaký jeho úchylky. Na ulici se vznášel smog. Tato část města je hnusná a kouzelná zároveň, je tu jeden z mála zbytků zeleně..
Temně hučí malý parčík, temně hučí do noci..
Mrtvej parchant zemi kouše, už mu není pomoci..
Park se zdál být svěží a v rychtiku, páč sem všude viděl zelený listí, ve fontáně zelenýho vodníka, v kanálu zelený děti, v popelnici černý. Všecko jak má bejt. Sledovanej sráč si to vykračoval přímo do temnoty krásných shnilých stromů. Cvrčci cvrlikali, exhibicionisti exhibovali. Zalezl mezi dvě bukvice, krásné to stromy. Na chvíli mi zmizel z očí. Vydal jsem se za ním temnotou. Tma by přímo požírala celou pěšinu, nebýt halogenového osvětlení po celé cestě až ke konci. Myslím, že bych sem svojí vizáží zapadl, nebýt mého obleku od Armaniho a tenisek padridas. Držel jsem si od něj odstup, absolutně si mě nemohl všimnout. Lízal jsem mu jeho ucho tak opatrně, že to nemohl ani cítit. Když tu se otočil..
„Slezte z toho stromu Pustarde! Vím o vás!“ Promluvil radní.
„Proč mě oslovujete mým jménem? Kde ste ho zjistil?“
„Z tvýho rodnýho listu, ty šmíráku!“
„Cože? Vy necháváte sledovat mě?“ Odvětil jsem.
„Jasněže jo. Od tý doby cos na mě vyčmuchal moje tajný informace a moje obchodní kontakty, celkový moje styky, vím o tobě. Něco mi nehrálo. Občas sem se podíval za sebe a neviděl jsem nikoho, kdo by mě sledoval. Tak jsem si najal podobný maníky jako seš ty, který tě měli odhalit. Zjistit, kdo mě je v patách.“
„Myslím, že nejsem váš člověk.“ Zněla moje odpověď.
„Já si naopak myslím, že jste ten pravý, ale svatební prstýnek vám kupovat nebudu. Když vás o tom nepřesvědčím já, tak támhle Vasil, Igor a Máca si dají tu práci.“ Řekl pan radní.
Spoza dvou bukvic vylezly bukvice tři. Vasil, asi dvoumetrový kořen s koženou bundou a napomádovanými vlasy ve tvaru travolta. Igor, nabušený osmdesátník v nejlepší formě, formě na cukroví. A závěrem Máca, metr padesát vysoký Bruceovi Lee podobný pořízek ve tvaru kladiva s bicepsem větším než sloní přirození, s železnými rukavicemi na nohou a zlatými holinkami na ruce, nemluvě o hodinkách.
„Půjdete s námi dobrovolně nebo bez ruky?“ Zeptal se radní.
Myslim, že v životě lidskym je okamžik, kdy má člověk udělat něco pořádnýho. Proto jsem se v tu ránu posral. Položil jsem kabel velikosti Manhattanu. Akorát jeho větší část zůstala v mých plenách. Vlastně celá část. On to ucítil.
„Myslím, že pan Pustard půjde s námi dobrovolně, pánové.“ Brumlal si radní pod vousy.
Ale to se sráč přepočítal. Ve vteřině jsem měl nahromaděný adrenalin v krvi. Na mě se řítili tři pořízci ochotní mě zabít a to člověku dodá kuráž a chuť prát se. Tahat bouchačku nemělo cenu. Situace byla nepříjemná, ale nikoli neřešitelná. Udělal jsem výpad směrem na Vasila, budil největší respekt. Jeho koleno určitě nepoznalo drtivou sílu mé punkové obuvi nadarmo, železná špička vykonala svoje. Sráč padnul k zemi, pytel brambor by asi padal pomalejš. Další na řadě byl Máca, číňanek, co asi umí tajči a vařit dobrý čaje. Problém byl, že dědek Igor se mu pokoušel pomoct. Oba na mě vyrazili. Ďedka sem prozatím uzemníl levým hákem, takže od něj byl klid. Ale číňan výtáhnul odněkud z prdele ninjaky. Což moh bejt problém. Nikoli pro mě. Vlastně hlavně pro mě. Přetáhnul mě s těma sračkama po zádech. V tý chvíli sem si řek, že hodina ve sprše ve vězení je proti tomu procházka rájem s Evou na klacku. Pomalu sem vykuckal svojí porcičku krve a chystal se na další ránu, když číňanek vytáhl paralyzér. To by snad stačilo, nasral jsem si. Odkutálel sem se trochu na stranu a v kotrmelci vytáh svýho magnuma. Bum. Rána. Kulka prosvištěla vzduchem. Nemířil jsem přímo mezi oči, nicméně jeho oko ve tvaru hadí hlavy pomalu začalo vytékat a kousky mozku roztříštěné na kůře stoletého dubu vytvářeli zajímavé ornamenty. Druhý den si tu hrál skautský oddíl. Divili se, proč je na dubu kaučuk. Odpověď je jasná – protože ten chlap byl strašná guma.
Dva a dva je šest..
Znesvětit vaši dcerku pro mě byla čest..
Igor se pomalu začal vzpamatovávat. Předtím, když jsem ho položil levačkou byl z toho trochu nesvůj. Rozhodl jsem se to řešit rázně. Můj magnum obsahoval ještě skoro všechny náboje. Přistoupil jsem k němu a zamířil na koleno. Bum. A ještě na druhý. Bum. Co bych se s tim sral. Na srdce. Bum. Bývalý agent KGB, dnes superveterán vydechl naposled.
Celý tento výjev sledoval radní se skousnutými rty. Nevěříc tomu, že parchant s mým viklavým štěstím se z toho může dostat. Skvrna moči se rýsovala v oněch známých partiích na jeho světle šedém vycházkovém obleku.
„My se ještě uvidíme pane radní, mám toho na vás dost!“ Usmíval jsem se na panáčka.
„Ssseš mrtvej člověk, Pustarde!“ Odvětil radní.
„Když myslíte.“
Vyšel jsem do noci zpívaje si Tears in heaven od Claptona. Za tichého refrénu sem si z kalhot odepnul pleny a hodil je do koše, ať se kluci policajti zajímají o moje DNA ze zbytků stolice, vlastně ne zbytků, ale celé stolice. Dobrou chuť. Pomalu se rozednívalo. Zapálil sem si cigáro a šel dál..