Upíří romance 3. Kapitola

"Jeli jsme maximálně pět minut, když má opravdová máma zastavila a řekla: ,,Nevadí, když si něco vyřídím?"
"Ne, vůbec ne," odpověděla jsem.


Vystoupila z auta a najednou se před ní objevil muž a žena, které jsem viděla v té uličce. Má máma s nimi hovořila jen krátce. Poté, co zmizeli, znovu nasedla do auta a byla mírně rozrušená.
"Co se stalo," zeptala jsem se mile.
"Marcus utekl," zašeptala.
"Aha," řekla jsem mdle, ale ve skrytu duše jsem se tetelila Ačkoliv jsem ho neznala, cítila jsem k němu něco živočišného a dynamického.
"Ty to nechápeš, měli jsme jedinečnou možnost ho chytit, protože kvůli tobě udělal chybu, kterou už nezopakuje." Byla celkem dost naštvaná.


Rozjely jsme se a já jsem ji pořád pozorovala.
"Co se dějě," zeptala se mě po chvíli.
"Nic, jenom proč na něm tolik záleží? Proč ho chcete dostat?" Začínala jsem být trošku nevrlá.
"Marcus je dědic našeho nepřátelského klanu. Von Sciverovi jsou proti našim pravidlům. Loví lidi jako by to byli divoká zvířata, kdežto my jsme hodni být upíři. Náš rod je jeden z elitních. Jsme Chytří, mocní a bohatí." Prohlásila sebejistě. "Vlastníme nemocnice po celém světě, kam důvěřiví lidé chodí darovat krev, a přitom vůbec netuší, že jsou hlavním zdrojem naší potravy. My nejsme jako oni, jež ze zábavy prokusují hrdla a mučí nevinné."
"Takže on mě chtěl vysát? Ale proč to neudělal hned?" Byla jsem zvědavá.
"Ne nechtěl tě vysát, ty jsi upír. Víš, předtím než si se narodila, byla vyřčena jedna věštba, proto, když jsem tě porodila, musela jsem tě dát k tvým nevlastním rodičů."
"Jaká věštba?" zeptala jsem se s velkým zájmem v hlase.
"Je to dlouhý příběh, se kterým ti nechci lámat hlavu." Usmála se na mě, objala mě jednou rukou a řídila druhou.
"A co můj táta?" zeptala jsem se opatrně.
"Vede náš klan a moc pro tebe chtěl přijet, ale Von Sciverovi mu do toho vlezli. Teď už chápu proč." Věnovala se nadále rychlé jízdě.