Cesta života 11 - Plán

Jak předpokládala, Charlie seděl na lavičce a čekal, až i jí skončí škola. Ráno neměla možnost se s ním potkat a snad i na chvíli si zazoufala, že možná na ni zapomene.
Ale on nezapomněl, na tváři mu hrál přátelský úsměv, když ji spatřil vycházet ze školy.
„Ahoj,“ zamával k tomu.
„Ahoj,“ přikývla Kerla a posadila se vedle něj na lavičku, která by potřebovala už zase jednou natřít a obnovit slávu otřískané zeleně.
„Ráno jsem se nějak u vchodu minuli, co?“ krátce se zasmál Charlie, ale pak přešel do vážného tónu. „Co jsi mi chtěla říct?“
„Neprojdeme se raději?“ pokynula hlavou Kerla, potřebovala své tělo zaměstnat ještě jinak, než jen pouhou mluvou. A zároveň si oddychla, pramen vlasů dobře maskoval náplast přes její ránu.
Charlie jen mlčky přikývl a zamíří spolu vstříc městu. Vyprávěla mu všechno od začátku toho dne, nudnou cestu s matkou, setkání s ženou na recepci s piercingem barvou smaragdu, rozhovor s doktorem, zbystření smyslů a když došla k rýpnutí, konečně si dovolila poodhalit vlasy a sundat náplast, aby ránu viděl na vlastní oči.
Soucitně sykl. „Páni, to vypadá docela hluboce, bolelo to?“
„Ano nevím, abych pravdu řekla, jak jsem ucítila krev, byla jsem zmatená, olízla si své prsty a ona mi chutnala,“ navázala na své vyprávění a nezapomněla ani zmínit podivnou barvu svých očí a zuby, které viděla v zrcadle.
„Já jen nevím, zda to mohu považovat za skutečnost nebo vsugerovanou halucinaci,“ ukončila své vyprávění nakonec. Byla ráda, že šli postraními uličkami, kde nemohl nikdo vyslechnout její monolog. Ještě by zavolali policii a co pak…
„Páni, takže sis prostě jenom nevzala prášek a tohle všechno se stalo?“
Mlčky přikývla.
„Ehm,“ odkašlal si nejistě. „Měli bychom konečně rozhýbat naše pátrání za pravdou. Co se zítra po škole sejít, stavíme se u nás doma a pokusíme navštívit naše bdělé sny?“
Kerla se v krátkosti zamyslela a upřela na něj svůj tázavý pohled. „Proč to nezkusíme dneska?“
„Protože…,“ odmlčel se a hledal správná slova, která by ji snad neurazila. „Protože dneska máš v sobě prášky, zítra by sis je nevzala.“
Jen co dořekl myšlenku, zarazila se a založila ruce v bok. Sjížděla ho pohledem od shora dolů, ale nic neříkala – prozatím.
„Já to nemyslel zle, jenom…“ pod náporem jejího pohledu pochopil, že argumenty jsou v tento okamžik zcela zbytečné.
„Takže ty chceš, abych si nevzala zítra prášek…“ vydechla pološeptem.
Nic neříkal, nechal ji, aby mluvila dál.
„Co když se ale něco stane, někdo se rýpne a já na něj zaútočím? Nebo něco jiného?“ začala zvyšovat hlas.
Polkl na prázdno, šel z ní strach.
„Co když někomu ublížím, co když mě pak zavřou do blázince?“ už pomalu na něj řvala, ale pak si uvědomila, že jsem na ulici, zděšeně se rozhlédla a přiložila si dlaň n ústa.
„Já mám jen strach, že to nezvládnu.“
Jedním krokem překonal vzdálenost mezi nimi a objal ji, začala vzlykat. „Neboj se, jsi silná, jsi Kerla, ty to zvládneš.“
Konejšivě ji hladil po vlasech a utíral slzy valící se jí po tváři. Stáli tak několik minut, než se Kerla uklidnila.
„A musíme najít i recepční.“ Promluvila náhle. „Mám pocit, že šperky ze smaragdu jsou příhodným symbolem, i Alice měla kolem krku přívěšek se smaragdem.“
Naposledy ji pohladil po vlase a poodstoupil. Byla to pro něj zvláštní situace, vidět drzou a silnou osobnost, jak se mi choulí u ramen a vzlyká. Nevěděl pořádně, co říct. Vždyť nikdy žádnou holku neuklidňoval, žádná mu na ramennou nebrečela, protože se každá z nich bála před ním projevit slabost. Uvědomil si, že byl vlastně suchar. Ale s Kerlou to všechno bylo jinak.
„Promiň, tohle je trapné, já raději půjdu,“ špitla Kerla. I ona se cítila celá nesvá.
„Ahoj,“ rozloučil se s ní, než se vydala na opačnou stranu města, domů.

Celou cestu zhluboka dýchala, aby se uklidnila, ale stejně jí srdce bilo jako o závod. Když dorazila domů, na obvyklý dotaz, jak bylo ve škole, odpověděla ještě klasičtějším „dobře.“ Proklouzla do pokoje a s úlevným výdechem sáhla po deníku.

24. dubna 2009

Ahoj,
včera to u doktora dopadlo všelijak. Vyšetření snad dobré, i když ti skeptici stejně všechno vytuší, ale pak jsem se rýpla a všechno se zvrtlo. Uvědomila jsem si, že ráno mi prášek zůstal ležet na stole, protože jsem na něj jednoduše zapomněla. U doktora jsem pak měla pocit, že jsem šelmou, krev mi voněla, ostřejší drápy, výraznější oči a zuby.
Jsem snad vážně blázen, který je paranoidní, nebo se mi tohle všechno děje?
Domluvila jsem se s Charliem na zítřek, nevezmu si prášek (toho se strašně bojím, abych neublížila někomu, když…) a po škole půjdeme k němu a zkusíme společně ty naše bdělé sny.
A, dneska odpoledne, když mě objal,… no to je jedno.

Kerla.

Musela si přiznat, že se deník stal její další osobní závislostí.