Devět bran pekelných /brána první/

Záhadný muž, velmi divná osoba, jdoucí svou cestou. Zdá se svobodný, nemá překážek na své cestě, jeho tvář však vypovídá o něčem jiném. Něco ho svazuje. Někdo ho svazuje. Ani skrývání své tváře to neschová před ostatními. Ale jakými ostatními? Nikdy neměl opravdové přátele, nikdy opravdu nemiloval nikoho, i když si to tak přál.

Co tady vlastně dělá? Cesta je prázdná a téměř ztracená pod spadlým listím. Proč si vybral tuto cestu? Otáčí se, dívá se zpět… Je tam slunce, slyší někoho volat jeho jméno, vidí nejasný obrys, ale je to daleko, příliš daleko od něj. Už nemůže jít zpátky. Musí pokračovat.

Jak pokračuje jeho cesta je trochu temnější, ale on zná cestu příliš dobře. Přál by si, aby to tak nebylo, ale je to tak. Najednou zastavuje. Vypadá to, že přemýšlí. Ne, to není ono. Muž bere hlavu do dlaní. Křičí bolestí, není příčetný. Jak rychle to začalo, tak to i skončilo, muž pokračuje na své cestě jako by se nic nestalo, ví co to bylo a zastaví to.

Tady je konec jeho cesty. Brána. Starověká brána, vytesaná do skály, tak žhavá že září, tak temná že bere světlo z okolí. Muž, bez zaváhání, vyšel proti bráně a ta se otevřela jako by ho čekala. Naposledy se ohlédl. Není úniku. První brána pekla se uzavřela.

Na bráně vzplál nápis:
„Pro všechny vstoupivší, zanechte nadějí, protože nebude cesty zpět, nebude odpočinku a nebude smilování.“