Víla trampů

Pozorovala je z dálky. Toužebně hleděla na plameny, vesele šlehající do vzduchu zářivé jiskry. Cítila žár a v představách se potila horkem, které z ohně jistě sálalo. V myšlenkách si stírala pot tekoucí jí po tváři. Snila o chladném pohlazení. O uniknutí do tmy za okrajem jasu. O nenápadném útěku pryč od lidí s jedním z nich.
A přitom stála ve tmě. Lomcoval jí chlad. Užíral pocit prázdnoty. Vědomí samoty.
Stačilo jen popojít pár kroků, přisednout k ohni, napít se z flašky, co kolovala, zapět píseň, co brnkal jeden mladík na kytaru…
Jak málo stačilo!
A jak málo mohla udělat.
Už si za těch pár let zvykla.
Hlídala klidný spánek těm, kdo nocovali pod hvězdami. Střežila poslední jiskry ohně, aby nezanikly dříve než s prvními paprsky světla. Dodávala melodii tam, kde chyběla. Lásku tam, kde teprve vznikala. Přátelství tam, kde vládl ostych. A usmíření tam, kde doutnal spor.
Po nocích snila životy cizích, jako věčný přihlížející, jež nemá možnost osobního štěstí. Ve dne usínala na mechu, důkladně skrytá od případných vetřelců.
Jen za nocí žila, jen za nocí dýchala, jen za nocí existovala. U táborových ohňů, u příběhů, co kolovaly, u lásek, které vznikaly…