Dospělí, vy nevěříte?

„Pojďte si povídat ven,“ řekla jsem znuděně po mé další prohře karetní hry Prší.
„Docela dobrej nápad,“ kývl Michal. „je to už pěkná nuda.“
Vyšli jsme z apartmánu a mířili k silnici. Byl horký červencový večer a já se potila o sto šest.
„Tady jsou hrozný vedra!“ sebrala mi větu Šárka.
„To víš,…Španělsko,“ řekl Michal.
„Kam jdete, děti?“ zavolala na nás mamka, která si nás, nenápadných šedých stínů, všimla.
„Jdeme si povídat,“ odpověděla jsem.
„Vevnitř je ještě větší horko než tady.“
„Tak ať vás nezajede auto,“ křikla pani Zelenková, mamka Michala.
Rodiče si každý večer dopřávali trošku vínka na terase, …skončilo to vždycky tak, že všichni šli spát ve dvě ráno.
A nám, dětem to vlastně vůbec nevadilo.
Michal, Šárka a Simona si sedli na obrubník, jen já si spokojeně lehla na silnici. Povídali jsme si o všem možném
a bylo nám celkem fajn. Občas jsem se musela zvednout, aby mě nepřejelo auto, ale jinak mi nic nebránilo v pozorování, hvězdami poseté, oblohy. Ostatní si povídali a až po chvíli si uvědomili, že s nimi vůbec nekomunikuji.
„Ségra?“ řekla do ticha Simona.…Nic…
„Kájino, ty spíš?“…Nic… „Ty jo, fakt, že usla…“
„Vzbuď jí nebo jí přejede nějaký auto,“ řekl Michal.
„Vstávej Kájo,“ zatřásla se mnou.
„…mmm, co je?“ otevřela jsem pomalu oči.
„Tys usla,….“
„Ježiš,…no jo,...nějak jsem pozorovala hvězdy,…“
podívala jsem se na nebe.
Za chvíli jsme je pozorovali všichni. Hádali jsme, co je co za souhvězdí a najednou,…najednou se to stalo!
Z nebe se vyřítila jasně růžová koule, osvětlila celou oblohu a řítila se k zemi. Prostě celá obloha zrůžověla.
To, co jsme viděli bylo na hvězdu nebo meteorit moc blízko Zemi,…a taky byla dost velká.
Koukali jsme s otevřenou pusou a nevěřili svým očím. Po chvilce nám zmizela za lesem, ale zář ještě chvíli zůstala.

Všichni jsme se rozběhli k rodičům a začali jim to vyprávět.
„Ty jo,…UFO!“ smál se taťka.
„Zamávali vám aspoň Marťani?“ vtipkoval pan Zelenka.
„Haha,…tati, fakt vtipný. Kdyby si to viděl, tak by tě přešel smích,“ zaburácel naštvaně Michal.
„Chápete to, to nebyla padající hvězda, bylo to třikrát větší,…“ snažila se Šárka přesvědčit.
„Asi nějaký diskotékový efekty,“ řekla mamka a napila se ze sklenice s vínem.
„Jdeme do kuchyně,“ nafoukla jsem se.
Všichni jsme si sedli kolem stolu a jen mlčeli.
„Štve mě, jak nám nevěřej,……“ bouchl do stolu Michal.
„To štve nás všechny,“ řekla Šárka.
Vůbec se mi o tom nechtělo přemejšlet,…nevím proč jsem měla takový strach.
„Děti, jdeme na zmrzlinu,“ křikl na nás pan Zelenka.
„Vůbec na ní nemám chuť,……“ zabručela jsem.
„Já teda taky ne,“ ušklíbl se Michal.
„A to já zas jo!“ vyskočila Simona. „Nic nám to neudělalo,…tak co děláte?“
„Máš pravdu,“ přitakala Šárka a obě už stáli za brankou.
„Tak jdeme aspoň s nima,“ vzdychla jsem „ i když mě pěkně štvou,“
Šli jsme směrem k pláži a já i Michal jsme přemýšleli. Šárka se Simčou si něco horlivě vyprávěli. V ulicích byl klid, ale z pláže bylo slyšet, že dnes bude asi narváno. Zabočili jsme do poslední, klikaté uličky, když se rodiče najednou zastavili a zadívali se vykuleně na oblohu. Jak jsem je uviděla, musela jsem se taky kouknout nahoru,…okamžitě jsem věděla, co to je. Ta růžová koule! Neletěla dolu, ale nahoru…zpátky tam, odkud přiletěla. Dospělí se ještě chvíli rozhlíželi po obloze, ale koule už zmizela.
„To bylo to, co jsme viděli!“ zasmál se Michal.
„No, Michale,……já na tu zmrzlinu už docela dostala chuť, co říkáš?“ mrkla jsem na něj. Michal se škodolibě usmál: „Jo,…už bych si jí taky dal,…tak pojďte,“ zavelel dospělým, kteří byli teď nějak podivně zamlklí.
Dospělí, vy nevěříte? Měli byste…