Mlha - část 1. hříšná vesnice

Mlha
(Hříšná vesnice)

Plíživě se do mé kůže zařezávají
Rány, které se nechtějí zhojit
Jediné, co cítím, je strach
Skutečnost je tak zmatená
Linkin Park

100 let před příchodem Opelonských
Pět otrhaných Argů se připravovalo na své dílo. Byli daleko od hlavního města. Byli u jedné vesničky za řekou Winou. Malá bezvýznamná vesnice. Nic víc. Vědomi toho, že na každé radnici je víc než dost peněz, vrhli se do vesnice.
Všechno šlo až do určité chvíle přímo skvěle. Vtrhli na radnici, každý měl v ruce meč. Zakřičeli, že chtějí peníze a nikomu se nic nestane. Tak jako obvykle. Všichni přítomní ztichli, ženy si k sobě přitiskly své děti a uklidňovali je, že všechno bude v pořádku.
Všechno se to zvrtlo až v okamžiku, kdy se dvě malé holčičky pokoušeli otevřít velké dveře.
Povedlo se jim to, všichni zloději se lekli a jeden z nich nedopatřením – nebo to byl jen podmíněný reflex, který na svých výpravách získal – hodil svým ohromným mečem. Trefil jen jednu a ta téměř okamžitě vykrvácela. Druhá malá blonďatá holčička s tělem leoparda začala křičet. Okamžitě se po ní vrhl a tak druhé děvče dopadlo úplně stejně jako to první.
Ostatní jen nečině přihlíželi. Aspoň do doby, než zemřela ta druhá. Pak se začal místností šířit chaos.
Mallow popadnul ženu, která mu byla nejblíže za vlasy a držel jí meč pod krkem. „Všechno bude zase v pořádku. Ty-“ukázal mečem na muže u přepážky, „ mi dáš všechny peníze, které máš a vy budete ticho! Pak odejdem a nikomu se nic nestane. Nikdo si tu nebude hrát na hrdinu nebo jí zabiju!“zakřičel a najednou bylo zase ticho.
Všichni ho sledovali. On sám sledoval muže za přepážkou. Jeho kočičí část těla nebyla vidět. Házel peníze do pytle. Pak ho vyhodil na přepážku a kývnul na něj. Mallow si vzal pytel, pustil ženu a chystal se na odchod.
Ale do dveří vtrhla městská stráž. Byli v přesile. Bylo jich asi deset. Možná i víc, ale Mallow si toho moc nepamatoval. Věděl jen, že ho praštili a on pak usnul. Probudil se až v cele. U dveří stáli dva ozbrojení muži a sledovali ho. Byl v cele sám. Stejně jako ostatní.

„ Co s nimi uděláme?“zeptal se starosta zastupitelstva.
„ Nechal bych je ve vězení až zčernají.“zakřičel jeden z nich.
„ Měli bychom to nahlásit králi. Na popravy nemá naše vesnice právo.“zakřičel další hlas.
„ Král s tím nic neudělá. Už odložil horší věci jenom proto, že jsme příliš daleko. Nebude tohle řešit. Nemůžeme je nechat jen tak za mřížemi. Zabili děti.“řekl zástupce starosty nenávistivě. Ty dvě děti byli jeho vnoučaty.
Síní se ozvaly bručivé souhlasy.
„ Ještě jsme to asi nezkusili Arnolde, nejdříve to zkusím nahlásit. Pak se teprve rozhodne.“zaburácel starosta. Ticho v síni. To byl rozumný kompromis.
„ A kdo pojede do Brandu?“zeptal se někdo z posledních řad.
„ Já půjdu. Vyrazím s dnešním soumrakem. Když to půjde dobře budu zítra touhle dobou v Brandu. Koupím si nějaký nocleh a druhý den vše vyjednám.“řekl rozhodně starosta. Tohle byla jedna z jeho vlastností, pro kterou byl zvolen starostou. V sále nebyl nikdo, kdo by nesouhlasil.
Pak se rada města rozpustila. Starosta šel rovnou k sobě domů, aby se připravil na dlouhou cestu. A obeznámil rodinu s jeho novou pracovní cestou. Vyrazil za necelé dvě hodiny. Manželka ani děti z jeho odchodu nijak nadšení nebyli.
Cesta byla dlouhá a únavná. Chvílemi si myslel, že se zhroutí. Na zádech měl ruksak s náhradním oblečením. Když došel do Brandu, sotva chodil. Nebyl na tak dlouhé cesty zvyklý. Ale měl je rád. Prohlížel si přírodu a čerpal z ní sílu.
Druhý den odpoledne dorazil do Brandu. Byl unavený, stahaný a vypadal spíš jako tulák než jako starosta. Koupil si nocleh a hned usnul.
Druhý den vypadal krásně. Slunce svítilo jak jen mohlo. Odešel hned po snídani za králem. Čekal nejmíň půl dne, než ho král přijal.
Pak vstoupil do ohromné haly. Byla plná stráží a vojáků, kdyby se někdo rozhodl ohrozit krále.
Sám král stál na konci místnosti, na svém trůnu a mile se usmíval. Byl vysoký, měl přes sebe dlouhé roucho a jeho lví tělo odpočívalo v obrovské loži.
„ Co si přeješ, cizinče?“
„ Jsem starosta jedné vesnice za Winou. Naši radnici přepadli zloději, ale dopadli jsme je a teď je vězníme. Jenže při přepadení radnice, zabili dvě malé děti. To je v celé této říši zločin hodný smrti. Jenomže naše vesnice nemá hrdelní právo. Prosím vás o výjimku.“řekl mu a sledoval, jak se král tváří.
„ Za Winou je mnoho vesnic, ale žádná nemá hrdelní právo. A to z jednoho prostého důvodu. Tam, za Winou je to divočina. Zabíjíte se tam a často se mě ani neptáte na svolení popravy. Ale ty jsi to udělal. Já přesto nechci povolit popravu. Kdybych jí povolil jedné vesnici, jako bych povolil všem. Teď odejdi a nech je dál hnít ve vězení.“zamračil se král.
Starosta vzdal všechny naděje, které choval. Bál se toho, co se stane, až vesničanům řekne tuhle smutnou zprávu. Odmítal se s králem nějak přít – už jen proto, že by velmi pravděpodobně byl sám popraven.
Odešel do hospody, kde si koupil nocleh a ráno po snídani vyrazil. Ve městě si nakoupil ještě nějaké jídlo na cestu.
Šel pomalu, protože věděl, že nikdo z jeho zprávy nebude nadšený a tak se nemá na co těšit. A měl pravdu.
Den po tom, co se vrátil a pořádně se prospal svolal celou vesnici, aby jim sdělil to, co mu král řekl a aby se s nimi poradil, co budou s jejich vězni dělat.
Na shromáždění se sešly opravdu všichni. Rodiče těch dětí byli v první řadě a neustále vykřikovali něco ve smyslu, aby je zabili. Starosta – sic nechtěl, musel odporovat králi. V dalších týdnech se stavělo popraviště.
Všechno bylo hotovo do dvou týdnů – šibenice, provazy, oprátka, špalek na sekání hlavy, dokonce našli i dobrovolníka, který bude hrát roli kata. Všechno bylo perfektně přichystáno. A po dalším týdnu nastal termín popravy.
Vězni byli obeznámeni se svým trestem. A asi se s ním smířili – neměli na vybranou. Vojáci (další skupinka dobrovolníků) odváděli vězně z jejich cel. Tam se ale vyskytnul problém. Ukázalo se, že jeden z nich se tak úplně z rozsudkem vesnice nesmířil. Praštil mladíka do obličeje tak, že omdlel a utekl. Vzhledem k tomu, že vězení bylo na kraji vesnice, už ho nikdo nechytil. Ale měli ostatní, které popravili a jejich hlavy vystavili na výstrahu na bránu vesnice.
Ale uprchlík moc dobře věděl, kam má zamířit. Běžel do Brandu. Tak rychle, jak to dokázal. Ne, že by se chtěl pokusit ještě zachránit své druhy – to už bylo marné – ale rozhodl se pomstít se celé vesnici. Bydlel dřív v Brandu a tušil, co by mohl král udělat. Jaký hrozný trest, který by byl mnohem horší, než smrt. Protože by o něm pořádně ani nevěděli, ale ubližovalo by jim to víc, než cokoliv jiného.
A to taky udělal. Čekal dlouho v řadě na to, aby si ho k sobě král zavolal a pak mu řekl, co se stalo. Král na něj nejdřív koukal s odporem, ale pak asi pochopil o co se pokouší.
Dal ho popravit – na půdě, kde se popravovat mohlo – ale na vesnici si vymyslel něco mnohem horšího.

Život ve městečku za Winou se po popravě zklidnil. Děti chodili dál do školy, občané dál do práce, které bylo – vzhledem k blížící se zimě – čím dál víc. Nikdo nic netušil. O popravě se nemluvilo, skoro jako by to bylo zakázané. Všichni věděli, že by je král potrestal, kdyby se o tom dozvěděl. Ale nějak nečekali, že by ten uprchlý vězeň běžel za králem, aby pomstil své druhy.
Z jeho strany by to byla sebevražda, protože král by ho stejně dal popravit. Spíš si všichni mysleli, že uteče do lesů a pokusí se žít o samotě – aspoň do doby, než ho nějaké z těch příšer nesežere.
Ale dva měsíce po popravě, když už bylo všechno tak jako předtím, dorazila do městečka Kinpa jedna vojenská četa. Prošly bránou až na malé náměstíčko, kde se všichni zastavili – nemohlo jich být víc, než 30. Lidé vylézali ze svých domů, aby věděli, co se děje.
„ Občané města Kinpa slyšte! Za vaši neposlušnost a nelidské chování budete potrestáni Mlžnou kletbou. Kletba bude na vaši vesnici uvalena zítra v poledne. Vojáci z města pustí jenom děti. Do té doby přemýšlejte o tom, co jste udělali.“promluvil velitel čety.
Všude se rozhostilo studené ticho. Téměř nikdo nevěděl, co to Mlžná kletba je, ale znělo to jako něco, co rozhodně není dobré. Vojáci se chvíli rozhlíželi po ostatních a krátce potom se rozešly. Všichni stáli rozmístěni kolem hranic městečka a pozorovali, jak život v ní pomalu uvadá.
V hostinci se objevil zvláštní muž. Přišel s vojáky. Byl oblečen ve zvířecích kůžích. Ale nebyli to obyčejné, kůže z normálních zvířat, které seženete na Obvilion. Byla to zvířata z lesa, kam se nesmí. Z lesa, kde žije milion zvířat a každý je jinak nebezpečný. Jen tak někdo se od tamtu nevrátí.
Seděl sám v tom nejtemnějším koutu hospody s teplým čajem a sledoval, jak se ostatní baví, když jsou napití. Cítil z nich zvláštní odpor. Ale moc dobře věděl, co kletba způsobí. Pak už nikdo nebude šťastný. Nikdo nebude moct pít aniž by neměl žízeň. Pokud pijí lihoviny, teď je pijí naposled. Nebo si je aspoň naposled budou moct vychutnat.
Sám nevěděl, co by dělal v jejich pozici. Hranice městečka byly hlídané. Plačící matky posílali bouřící a uplakaná děcka někam pryč, pro něco, co udělá on. Neměl z toho špatný pocit. Práce šamana byla občas zábavná. Poznal spoustu nového, i když se pořád má co učit, ale nikdo mu nic nemůže udělat.
Nad městečkem se setmělo. Noc byla rušná. Probíhali tu poslední pokusy o útěk, ale všechny byli nezdařené. Argové usínali se strachem, že už nebude zítřka. Vojáci byli nevyspalí a agresivní. Jen šaman byl klidný. Uložil se v hostinci, hůl měl položenou vedle sebe, protože to byla jeho jediná zbraň.
Druhý den v poledne se všichni shromáždili na náměstí, kde už stál šaman. Pozorně si je prohlížel. Jako by se každému aspoň chvíli podíval do očí, aby mohl přečíst jeho myšlenky.
Vojáci zůstali na svých místech. Také byli nervózní, ale do tohoto úkolu šli zcela dobrovolně.
Šaman počkal, až na hodinách odbije poledne a potom si začal něco pobrukovat. Bylo to cizí řečí. Nikdo jí neznal – dokonce ani samotný král ne. Nejdřív to bylo jen jakési huhláni, ale to za chvíli přerostlo v normální hlas a následně v jekot. Šaman kolem sebe máchal svou holí. Kolem něj začal foukat jemný vánek, který s sebou bral prach a listí. Postupně se rozšiřoval až obehnal celou vesnici. Skončil tam, kde stáli vojáci, kteří trpělivě sledovali celou akci. Šamanova slova se nesla s vánkem rychleji a děsivěji. Ženám tekly z očí slzy, děti brečeli a muži zůstávali v němém úžasu, ale celý se klepali.
Jako by to trvalo hodiny než šaman odříkal tu hroznou kletbu. Ale najednou byl u konce. Poslední věta, poslední slovo, poslední písmeno, tečka. Pak se nadechl, vyfoukl veškerý vzduch na svou čarovnou hůl. Z konce hole se rozsvítilo ohromné modré světlo. Během půl minuty uhaslo a šaman zmizel.
Lidé se na sebe nechápavě dívali. Jako by se něco změnilo. Jako by přestali žít.
Najednou někdo zaječel a ukázal na oblohu. Před nimi byla nová hvězda. Svítila i v poledne. I v noci. Pořád.
Lidé stáli, zírali na hvězdu. Mezi nimi byli výrazy strachu, údivu, zlosti i smutku. Ale neuběhlo ani půl hodiny a lidé se začali rozcházet. Odešli do svých domovů, aby se pokusili žít normální život.
Ale pak se setmělo a ve vesnici najednou nikdo nebyl. Jen temná, zlá mlha, která šeptala. Šeptala o zlu, které kolem ní chodí, šeptala o mrtvolách, které ve vesnici zabili a které ožívají. Šeptají o tom, že nemůžou ven.
Další den se každý probudil v jiném domě. Uložen tak, jako obvykle. Lidé na sebe začali být zlý – ačkoliv věděli, že tohle způsobila kletba. Stávalo se to opakovaně po prázdných nocích plných šepotu a čtyř mrtvol. Když se probudili nikdo o ničem nevěděl. Bylo tu několik pokusů o sebevraždu, ale i ten nejzoufalejší člověk byl nakonec sám oživen – krev se mu začala vlévat zpátky do žil a začal znovu dýchat.
Nikdo nemohl z vesnice ven. Jakmile se o to pokusil, byl okamžitě popálený na několika místem ohněm, který nešel uhasit. Z vojáků, kteří stáli na hranicích vesnice se stali pouze jakési kůly, které ukazovali nešťastníkům kam až mohou zajít, aniž by byli potrestáni.
A takhle to trvalo 110 let. Dokud se na Obvilion nezřítila nová rasa – Opelonští. A nezačali prozkoumávat zemi, která jim byla dána.