Armanské povídky - 1.

--------------------Úvod -------------------------

Vítejte v překrásném kupeckém městě, které od pradávna nese název Arman
Do Armanu, který leží na okraji Farealského kontinentu na pobřeží Západního oceánu, se sbíhají námořní i suchozemské obchodní trasy ze všech směrů. Dalo by se říci, že Arman je překladištěm pro všechny obchodníky ze západu, kteří chtějí prodat své zboží na východě a naopak pro kupce z východu, kteří chtějí uspět za mořem.
Proto se není čemu divit, že v Armanu je od časného rána až do pozdní noci rušno a všichni jsou zaměstnáni nějakou bohulibou prací.
...
Všichni?
...
Zdaleka ne.

-----------------------Povídka 1. část 1.----------------

Okoun se zasněně převaloval na starém koberci a jeho úsměv prozrazoval, že se mu právě zdá nějaký opravdu nemravný sen. Jeho snění však bylo přerušeno třísknutím dveří z přízemí. Okounovi se na tváři objevil nevrlý úsměv, který mluvil za vše. Budit člověka takhle brzo ráno je neomluvitelné. Co z toho, že ostatní už pár hodin pilně pracují a jsou zaneprázdněni starostmi a povinnostmi. Okouna se to netýká. Kdyby bylo po jeho, nevylezl by z postele nejméně po dobu jednoho roku, pak by se prošel po ulici, najedl se, zapil to vínem, pomiloval ženu a šel by znovu na rok ulehnout. Jenže tak lehký život není. Což je mimochodem škoda.
Ozval se skřípot starých dřevěných schodů a do místnosti vtrhl Píka. Byl celý udýchaný a jeho uniforma městské stráže byla na několika místech zašpiněna bahnem.
„Okoune, vstávej! Kapitán Orfus tě chce vidět,“ hulákal Píka na celou místnost.
„Proč?“
„Vím já? Ale má hodně špatnou náladu,“ potvrdil mladičký Píka.
„Z čeho?“
„No, to právě nevím. Ale můžeš se ho na to zeptat až za ním půjdeš.“
„Já za ním půjdu?“
„No, snad jo, nebo ne?“
„Ne.“
„A co mu mám vyřídit? Že nechceš přijít, když tě volá? To se mu nebude líbit, Okoune, vůbec se mu to nebude líbit. Určitě tě bude chtít za tu drzost potrestat,“ řekl Píka a snažil se, aby do hlasu vnesl nádech rozumu.
„A proč by to dělal?“
„Co?“
„Trestal mě?“
„Protože za ním nechceš přijít! ,“ zvýšil hlas Píka a nechápavě na Okouna zíral. Ten se převalil na druhý bok, zívl a Píkovi sdělil: „Pokud se mnou chce mluvit. Může.“
Píka jen vytřeštil oči. Chvíli tam tak stál jako kůl v plotě a pak seběhl ze schodů a zmizel na ulici.

Chvíli na to se Okoun vydrápal z koberců a pokrývek a posadil se na podlahu, na které spával. Postele nebyly nic pro něj. Takový luxus si nechtěl dovolit. I když byl lenoch, který pokud mohl, nedělal nic, luxusu se vyhýbal jako čert kříži.
Měl proto hned několik důvodů. Na chudáka si nikdo nedovoluje, nikdo ho neokrádá a naopak někteří slušní mu dokonce dají i almužnu jako žebrákovi. A to nebylo nic neobvyklého. Okounův šat tvořily kalhoty z pytloviny a roztrhaná košile. Jeho jediným pokladem byl černý plášť, který měl ukryt v kůžích pod podlahou svého domku.
Okoun si na nohy natáhl ošoupané kožené holínky a stáhl pomocí tajné páčky padací žebřík, po kterém vylezl na střechu. Žebřík pak vytáhl, zaklapl poklop a usadil za komínem nad vchodem svého domu tak, aby on měl výborný přehled nad vším, co se na ulici děje a naopak, aby on z ulice vidět nebyl.
Během deseti minut se na scéně objevil mohutný gardista, kapitán Orfus, a vedle jeho boku kráčel Píka.
Orfus byl opravdu kolohnát. Na výšku měl nejméně dva metry a ramena tak široká, že se stěží vešel do dveří. Měl dlouhé světlé vlasy a hustý plnovous. Jeho tvář měla ostré rysy a byla zdobena vráskami a jizvami z doby, kdy byl Orfus ještě u armády. Jedna zvlášť ošklivá se mu táhla od levého ucha k bradě. Prý mu ji způsobila šavle nějakého piráta předtím, než ho zlomil o své koleno, čemuž každý věřil. Kdo se opovážil zapochybovat o věrohodnosti Orfusova vyprávění, dostal jednu nebo dvě a skácel se k zemi.
Na druhou stranu, Orfus nijak nevynikal důvtipem a byla jen shoda náhod, že se dopracoval na kapitána městské stráže. Vlastně jak se tam dostal netuší nikdo mimo pár vyvolených, mezi něž se Okoun může počítat.
Orfus vtrhl do Okounova domku jako vichr a Píka ho následoval jako poslušný psík, kterého pohání strach z naštvaného kapitána.
Okoun ladně seskočil ze střechy na ulici a vstoupil za nimi. Vyšlapal schody a nahlédl do pokoje, kde Orfus právě přehrabával kopanci pokrývky a koberce. Píka se krčil v rohu a sledoval počínání svého velitele.
Okoun se dlouho nerozmýšlel a suverénně vkročil do pokoje. Rozrazil dveře a ihned, dřív než stačil kapitán zareagovat, spustil: „Á, tady jste, všude jsem vás hledal.“
„Co?“
„No, posílal jste pro mě, ne?,“ tázal se naoko překvapený Okoun.
Orfus i Píka na něj zírali, ale to nevydrželo dlouho. Po chvilce se Orfus vzpamatoval a obořil se na Okouna: „Samozřejmě, že jsem pro tebe posílal, ale ty jsi za mnou nepřišel.“
„Ale já jsem za vámi šel, ale náhoda tomu chtěla, potkal jsem svého přítele Tropa a ten mi řekl, že jste šel ke mně. No a copak bych to byl za poslušného občana, abych nevyhověl vašemu přání. Chtěl jste, abych se za vámi dostavil. Vy jste zde a já jsem sem přišel. Přišel jsem tedy za vámi, ne?“
„No, to jo, ale,..“ překvapeně zamlel kapitán a chtěl ještě něco dodat. Okoun ho ale nenechal.
„No, ale musíte uznat, že jsem váš rozkaz vyplnil.“
„To ano, ale Píka říkal, že ty si nikam jít nechtěl,“ znovu nabral dech Orfus.
„To je ale hloupost. Vzkázal jsem po Píkovi pouze to, že se mnou mluvit můžete, jestli chcete. Chcete?“
„Samozřejmě, že chci. Jinak bych tu nebyl,“ konstatoval Orfus a posadil se na jedinou židli, která v místnosti byla. Okoun ho napodobil a uvelebil se uprostřed svých starých špinavých koberců. Všechno vycházelo podle plánu. Orfus si očividně neuvědomoval, že naletěl na obyčejný fígl a Píka na tom byl podobně. Nyní seděl v koutě a jeho oči tikali mezi Orfusem a Okounem.
„Okoune, máš velký problém, ale to ty asi už víš, že?,“ začal kapitán.
„Problém, pane?“
„Ano, velký problém. A nedělej, že o ničem nevíš.“
„A o čem bych měl dělat, že nevím?“
„O tom dopise přeci, hlupáku. O dopise, který si poslal lordu Terrymu !,“ zvýšil hlas kapitán: „O tom dopise, ve kterém jsi mu vyhrožoval smrtí.“
Okoun zakryl překvapení, což mu nedělalo nejmenší problém, a naopak nasadil pohled chápajícího muže, kterému všechno došlo.
„Aha, o tomhle dopise mluvíte, už vím,“ plácl se na čelo a tvářil se jako kdyby mu všechno došlo. Ve skutečnosti však netušil o čem to kapitán mluví.
„No, přece jenom si se přiznal. Alespoň nebudeme mít problém u soudu,“ spokojeně zamumlal kapitán.
„Ale já jsem se nepřiznal, kapitáne, já jsem jenom řekl, že vím o tom dopise.“
„No, ale to je přeci přiznání. Jak jinak by si o tom dopise mohl vědět?“
„Vždyť jste mi o něm před chvílí sám všechno řekl,“ odpověděl mu Okoun a na tváři se mu objevil výraz plný nevinnosti.
„Zatraceně, chlape, dej už pokoj s těmi nesmysly. Když jsi ho nenapsal ty, tak kdo teda,“ láteřil kapitán a pěstí se udeřil do stehenního plátu až to zadunělo. Nebýt to jeho noha, ale noha někoho jiného, nejspíš by už byla zlomená.
Chudák Píka, kterého osoba kapitána Orfuse už tak děsila dost, nyní cvakal zuby. Jinak bylo v místnosti naprosté ticho, kdy se kapitán i Okoun snažili přemýšlet. Kapitán opravdu a Okoun jen naoko.
Ticho přerušil až Trop, který vkročil do místnosti obtěžkán vakem, který měl přehozený přes rameno.
„Copak se tu děje, pane. My máme návštěvu?,“ začal se ihned ptát.
„Ano, Trope, máme hosty, připrav poháry s vínem, upeč koroptve, uvař brambory a osmaž nějaké ryby,“vysvětlil Okoun.
„Ale, pane, my nemáme nic z toho. Můžu ale připravit jeden pohár s vodou a v kotlíku uvařit polévku.“
„Jakou polévku?“
„Koženou.“
„Z čeho je ta kůže?“
„Z telete. Sice jsme ji už vařili třikrát, ale stále by měla mít šmrnc.“
„Výtečně, telecí, tu mám nejradši. Tak hurá, Trope, pusť se do toho.“
Trop sešel do přízemí a dal se do vaření tradičního pokrmu, který se v tomto domku podával už od nepaměti. Orfusovi se zkroutil obličej znechucením, ale Píka překvapení nejevil. Mnohokrát byl Okounovým a Tropovým hostem a jedl s nimi tuto "delikatesu."
„No, kapitáne. Přišel jste na něco?,“ tázal se Okoun.
„Ne. Stále si myslím, že jsi to udělal ty.“
„Protože je to napsáno stylem, jakým píšu já? Nebo protože jsem tam podepsán?“
„Jak to víš?,“ překvapeně vykřikl Orfus a vyskočil na nohy.
„Proč byste jinak s tím dopisem chodil za mnou, kdyby na něm nebyla stopa, která by vás ke mně přivedla?“
„To je pravda. Je tam tvůj podpis a je to tvůj styl. Ale jednu věc nechápu.“
„A jakou, smím-li se zeptat, kapitáne,?“ tázal se naoko překvapeně Okoun, ačkoliv už tušil, co kapitán nechápe a proč ho doposud nezatkl, i když důkazy mluví jasně proti němu.
„Kdyby si někomu poslal výhružný dopis, proč by si se podepisoval? Nebylo by ti přeci jasné, že tě ihned půjdeme zatknout?,“ ptal se spíš sám sebe kapitán a rukou si mnul bradu, „ je to skutečně podivné.“
„Výborná myšlenka, kapitána, jste velice chytrý muž, to musím já, jako hloupý a neznalý prosťáček uznat,“ řekl s uznáním Okoun a skutečně se i lehce uklonil. Vše byla maškaráda a přetvářka, ale pokud to kapitán věděl, nedal to na sobě znát.
„Hm. Dobrá tedy. Ty jsi to neudělal. Hlupák možná jsi, ale ne tak veliký. Musíme ale najít viníka. Kdo by něco takového mohl udělat?“
„Mě by spíše zajímalo, kdo by se pokoušel napodobit můj styl a podepisoval se mým jménem,“ zkoušel kapitánovi pomoci najít stopu Okoun. Nechtěl mu radit přímo, to už nechtěl riskovat. Kapitán měl už tak špatnou náladu, tak proč lít olej do ohně. Na druhou stranu se říká, že se má kout železo, dokud je žhavé. Proto se Okoun rozhodl pomoci kapitánovi s pátráním. Čas válení a odpočinku pominul. Nastal čas znovu po letech prozkoumat okolní svět a sehnat si nové přátele. A toto je ta správná šance, jak si získat na svou stranu kapitána městské stráže.
„Ano, samozřejmě, kdo by se pokoušel napodobit tvůj styl a podpis? Kdo by to jen mohl být,“ přemýšlel nahlas kapitán a Okoun si jen tak pro sebe, ale dostatečně nahlas zabručel :„Určitě to musel být někdo, kdo mě nemá moc v lásce.“
„Okoune, máš nějaké nepřátele?,“ ptal se okamžitě velitel.
„Já, pane? Spousty,“ odpověděl Okoun, ačkoliv si na žádného nevzpomínal. Snad na jednoho, tedy jednu, ale tomu nechtěl věřit. Vždyť kvůli ní odešel z cechu a odebral se do ústraní svého domku, ze kterého panovačně po tři roky odmítal vylézt. Při nejhorším byl ochoten vylézt na střechu, ze které pozoroval hvězdy, nebo se za slunečních dnů opaloval a chytal bronz. Hodně mu v tom pomáhal Trop, který se zjevil z nenadání, kdo ví odkud, a slíbil, že bude Okounovi pomáhat v jeho těžkém „údělu“.
„Tak my je vyjmenuj, budu si s nimi muset vážně promluvit. Všichni jsou nyní podezřelí,“ přikázal kapitán a svým pohledem se zaměřil na Okouna, který na to nijak nereagoval.
„No, tak prvně se určitě jedná o mouchy a o komáry. To jsou moji nepřátelé číslo jedna. Jsou tak ohavní a štípou. Hrůza. Byste nevěřil, jak otravný je komár. Ale to není vše, pak tu jsou ještě pavouci. Ohavní, chlupatí s osmi nohama. Ble. Před týdnem jednoho velkýho Trop omylem uvařil v v naší polívce a to potom chutnala odporně, že se nedala jíst,“ vyjmenovával své úhlavní nepřátele Okoun a dělal ze sebe člověka, kterému skutečně přeskočilo.
„U Marmuta, člověče, co to plácáš?!,“ chytal se za hlavu kapitán a koukal na Okouna jako na šílence. Stejně tak na něj zíral Píka. No a Okoun se nenechal dlouho pobízet a začal na ně zírat stejně jako oni na něj.
„Tak, konec. Zatraceně. Tady jsme skončili,“ zaklel kapitán, „z něj už toho ví nedostaneme.Úplně se zbláznil. Pojď Píko, jdeme.“
A jak kapitán zavelel, tak se taky stalo. Píka s kapitánem sešli schody a Okoun se uvelebil ve svých kobercích a pokrývkách. Právě se chystal dát si poslední spánek před velkou výpravou. Musel toho hodně zařídit. Měl opravdu velkou spoustu práce.
Ale ještě předtím než usnul, uslyšel z přízemí Tropa, jak se ptá kapitána a Píky, jestli si ještě před odchodem nedají koženou polívku, a musel se nad tím pousmát.