Devět bran pekelných /brána čtvrtá/

Tato místnost vypadá docela normálně, žádný luxus, žádná chudoba. Vypadalo to jako nějaký levnější penzion. Dokonce tam byly velké okna. Muž vchází do místnosti a míří k židli. Na stole byl opět drink.

„Někdo mě má rád.“ Usmál se muž a posadil se. V tu chvíli mu ruce obepnuly pouta. Na zdi se zobrazil text:
„Pokud to budeš chtít ukončit, prostě řekni „Končím“ a já přestanu.“

Velké okna se z ničeho nic rozbily. Střepy oken přelétly místnosti přímo k němu a pobodaly ho.

Muž křičí bolestí, ale nevzdává se. Židle teď vzplála, trýzní ho teď spalující žár, ale nevzdává se. Kusy dřeva probodávají muže ze zadu, teď už ani nemůže dýchat. Všechno ho bolí, dokonce i dýchání bolí, ale věděl to. Věděl, že život bolí, když ještě žil vždycky trpěl. Vzpomenul si, kolik utrpení zažil, kolik utrpení zažila ONA.

Teď to nesmí vzdát, musí to vydržet, vydrží to pro ni. Místnost ho mučila, ale nemohla mu způsobit opravdovou bolest, zažil jí už příliš mnoho. Muž, jehož tělo bylo zničené a krvácející, neustále něco šeptal. Nemohl zde zemřít, takže mučení bylo příliš brutální pro jakéhokoliv smrtelníka. Kdyby řekl jednu jedinou větu, všechno by to skončilo, ale to on neudělá.

„Nepřestanu.“ Šeptal stále znovu a znovu.
Židle muže propouští a ten padá na zem. Jeho zranění se pomalu hojí, ale bolest zde zůstává.
Muž se zvedá a prochází další branou. Tato zkouška byla velice unavující.

A jako vždycky, další nápis se objevil na zavírající se bráně:

„Projdou pouze ti, jejichž tělo je zničené, však jejichž mysl je silná a čistá.“