Black & White I.

Nad Chrámem padajících vod se zvolna snášel soumrak. Do potemnělé chrámové síně slabě doléhalo šumění vodopádu, které téměř přehlušilo lehounké kroky bosých nohou po mramorové podlaze. Ozvalo se zašustění látky a potom zvuk drobných zrníček dopadajících na kov.
„Elandäe, prosím, buď tu s námi a ochraňuj tuto svatyni i nás, které ti sloužíme.“ Modlitbu pronesl měkký dívčí hlas, z něhož zaznívala upřímná důvěra. Z hromádky třpytivého prášku na velikém stříbrném talíři vyšlehly modré plameny a ozářily prostornou síň, vystavěnou z bílého a růžového mramoru.
Svatyně měla kruhový půdorys a klenutý strop. Stěny a podlahu zdobily mozaiky zobrazující bohyni času Elandäe a její zázraky a zlatě zdobené sloupy rozdělovaly místnost na vnější a vnitřní kruh. Uprostřed stála mramorová socha samotné bohyně – zpodobňovala ji jakožto ženu ve středních letech s laskavým výrazem ve tváři. V jedné ruce držela přesýpací hodiny a ve druhé řetěz se závěsným ohništěm, ve kterém nyní planul modrý oheň. Na hlavě jí seděla čelenka z ryzího zlata vykládaná vzácnými perlami. Kněžka před ní klečela v tiché modlitbě.
Mohlo jí být sotva šestnáct let. V mihotavém modrém světle působila jaksi přízračně, nadpozemsky – spíše jako víla než žena. Štíhlé tělo halila sněhobílá říza až ke kotníkům, zvlněné vlasy světle měděné barvy měla sepnuté stříbrnou sponou v jednoduchém ale půvabném účesu a na krku se jí houpal stříbrný medailonek – znak kněžek Elandäe. Dívka měla chrpově modré oči a jemné rysy. Světlá pokožka napovídala, že pochází ze severu, přesto však její postava postrádala onu charakteristickou severskou robustnost. Vypadala tak křehce a zranitelně, ale šířila kolem sebe jakousi neviditelnou auru lásky a pokoje. Jmenovala se Baela, podle hvězdy na severní obloze, která tvořila špičku křídla v souhvězdí Anděla.

Z modlitby ji vyrušil nějaký hluk zvenčí. Vstala, doběhla ke vchodu a protáhla se pootevřenou brankou z pozlacených zdobených mříží. Do nohou ji zastudila večerní rosa a chladivý vánek k ní od vodopádu donášel drobné kapičky vodní tříště. Baela spěšně obešla mramorovou budovu chrámu. Z východní strany chrám přiléhal k menší pevnosti, vystavěné před lety vévodou z Thalie aby chránila kněžky před útoky loupežníků a barbarů. Posádka pevnosti byla na nohou.
Ozývaly se výkřiky, koňské ržání a dusot desítek nohou. Baela se zastavila s bušícím srdcem. Je snad svatyně napadena? vylekala se. Opatrně se přiblížila a snažila se v tom zmatku rozeznat, co se vlastně stalo. Vojáci s hořícími loučemi pobíhali sem tam a pletli se do cesty jízdní jednotce ve zbroji císařské pohraniční stráže.
Z pevnosti vyběhl kapitán a rázným povelem zjednal pořádek. Potom se dal stručně do řeči s velitelem císařských. Baela se snažila zachytit něco z jejich rozhovoru, ale stála příliš daleko. Pak jeden z jezdců seskočil z koně a shodil na zem nějaký objemný podlouhlý balík. Alespoň to jako balík vypadalo, ale podle přidušeného heknutí, které se ozvalo při dopadu, překvapené dívce došlo, že je to člověk. Císařský ho hrubě zvedl ze země a postrčil kupředu. Muž - nebo Baela se alespoň domnívala, že nejde o ženu - se sotva držel na nohou a jeden z vojáků ho musel podepřít, aby znovu neupadl. Kapitán pevnosti prohodil s jezdci posledních pár slov, ti pobídli své koně a odcválali do noci.
Kněžka se osmělila a přistoupila blíž.
„Rozvažte mu nohy,“ přikázal stroze kapitán. Voják, který zajatce podpíral, se sehnul a přeřízl pouta u jeho kotníků. Muž alespoň částečně získal rovnováhu. Zvedl hlavu a zadíval se na kapitána. Ten mu rázně vyndal roubík a zajatec se hlasitě rozkašlal.
„Odveďte ho a strčte dolů do cely,“ řekl kapitán. Vojáci se muže chopili a odvlekli ho do pevnosti.
Baela tam ještě chvíli rozrušeně stála, ale nakonec se vzpamatovala a vrátila se spěšně do svatyně, kde probděla v modlitbách zbytek noci.