Nebezpečné zdání

Nebezpečné zdání - Prolog

"Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoli hloupé by se mohli zdát.
Jsou to naše sny a jen my víme, jakou cenu za ně platíme."
Paulo Coelho


"...Vždy jsem si myslela, že narodit se s darem a být výjmečná je jen předpoklad, jak v životě vyhrát.
Mýlila jsem se.
Nikdo není předurčen být víc, no málokdo si je vedomen toho, že propasti, které jsme vytvořili mezi lidmi nejsou skutečné. Nemáme právo soudit. Dle ničeho.
Sme jenom lidé a život máme pujčený. Můžeš a taky to nemusíš pochopit.
Jen jedno si pamatuj, nechtěla jsem ti ublížit. Už se to víc nestane, naše osudy už se nesetkají, slibuji. Já slibuji. I kdybych to viděla, nikdy se to nestane skutečností. Za svůj život už umím ovládat, to co mám darem. Zabráním další chybě. Protože kolem nich se to točí. Žijeme jenom z našich chyb.
Doufám, že jich uděláš ještě hodně. Abys mohl žít lepší život než já, napořád.
Nezapomenu, Goergei.
Věrím, že když jednou budu snít, tak jenom o tobě...
Niccole."

1.KAPITOLA - SETKÁNÍ

Když jsem ráno otevřela oči, bylo to, jakoby se v kině rozsvítili světla. Konec filmu. Konec jedné kapitoly. Moc jsem se nad tím nezamýšlela. Po rychlém převlečení jsem si šla zalít kafe, jako to dělám ostatně vždycky, když můj zrak zabloudil k nástenným hodinám. Malá ručička se blížila k desítce. O problém víc na můj ůčet. Hrnek jsem hned po usrknutí hořké tekutiny položila zpátky na stůl. Ani jsem ho neodnesla. Marně jsem pátrala v baťohu po nějaké musli tyčince. Když jí budu nejvíc potřebovat, tak jí nekoupím.
Vždyť už jsem pomaly neměla za co. A to ještě nemám uhrazený nájem. Dál jsem to neřešila, kolem krku si omotala hrubý šál, popadla klíče a vyběhla ze dveří.
Měla jsem v pláně jít autem i když normálně chodím raději pěšky. Je to příjemné, ranní provětrání mysle. Čas mě dnes ale nebezpečně naháněl.
Co nejrychleji jsem nasedla, hodila tašku na sedadlo spolujezdce a startovala.
Na pásy jsem téměr zapoměla. Jako na potvoru právě dnes o sobě dal vědět věk mého auta.
Pás se mi zašprtl, nakonec jsem ale boj s ním vyhrála. Vydýchla jsem a konečně vyrazila z místa před domem.
Ulice byli naštěstí průchodné a nezastihla mě nijaká zácpa. Už jsem si začínala gratulovat, když ručička ukazujíci hladinu paliva prudce klesla na minimum.
„To snad ne!“ Řekla jsem pro sebe nahlas.
Nebylo to ale natolik hrozné, abych to nedotáhla před restauraci.
Se zatnutými zuby a sevřenýma rukama jsem vešla dovnitř. Vchodové dveře za mnou nechtěně práskli. Otřásla jsem se a šla dál navzdory všem pohledům.
„Ahoj, nahoď si tohle a dělej.“
Sally mi hodila nějaké oblečení. Zarazila jsem se. Vždyť svoje pracovní věci mám ve skřínce. Nikdo od ní nemá klíče. Když jsem se ale podívala líp, bylo to něco jiného.
„Dnes je to speciální zákazka.“ Objasnila a z tácem plným jídla mě obešla.
Neměla jsem čas si prohlídnout svoje převlečení, tak jsem se rychle oblékla a běžela ke vstupu do kuchyně. Zrcadlo jsem jenom mýjela ale nepodívala se do něj.
Rozrazila jsem dveře a uviděla desítky dělajících lidí. Bylo jich tu neobvikle hodně. A všichni se při pohledu na mě uchcetli. Nechápala jsem. Až když ke mě podešel Paul. S ůškrnem pronesl „Někdo nám tady nestíhal,“ a potichu se zasmál.
Jenom to jim přišlo tak vtipný? Najednou se ke mě nahnul a zašeptal mi do ucha.
„Knoflíčky.“
Odklonil hlavu na stranu a opět s ůsměvem odcházel, někde ven ke hostům. Zaosťrila jsem na halenku, která byla součástí ůboru.
No jasně. Netrafila jsem těmi správnými knofličky, do správných dírek. Rychle jsem chybu napravila a z hrdostí i když rudá jak rajče se otočila a šla taky.
Uvnitř bylo neskutečně rušno. Byla jsem zvyklá na pár studentů, občas nějaký ten zbloudilec a právník, který už nemůže svou práci vykonávat doma, tak si jí nosí sem.
Dnes to nebyla ani jedna známá tvář. Přišlo mi to jako vysoká společnost. Muži měli saka a tvářili se na oko důležitě. Nebyla mezi nimi žádná žena, až na jednu dívku. Celkem mladou. Něco kolem dvaceti. O dva roky starší než já, víc ne.
Stála jsem ve dveřích, jak jsem si je prohlížela, tak do mě někdo ze zadu vrazil.
„Měla by si začít makat, jestli nechceš, aby z toho byl průšvih.“
Řekla Amy a její černé vlasy tvořili jen záblesk, když se otáčela k odchodu. Jo, tak fajn.
Zaslechla jsem jak jeden z těch mužů říká něco v tom smyslu, kde je to víno.
S plánem se toho chytit jsem se otočila za sebe, protože jsem stála za pultem a začala vyberat z různych lahví.
„Červené nebo bílé?“ Padla otázka právě na Paula. „Chardonnay, to druhé v první řadě.“
Mrkl a znovu se vytratil.
No teď už bych neměla nic pokazit. Upokojovala jsem se pořád dokola.
Jindy pracuji v klidu a ráda ale dnes je to jiné. A taky to neumím definovat.
Popadla jsem na víno, až příliš těžkou láhev a dala jí na tác spolu s – počkat, 1-2-3-4-5 i stou ženou jich tam bylo pět – s pěti skleničkami. A odnesla je ke stolu. Přirozene jsem se na hosty usmála ale v mžiku bylo vidět, že jich můj výraz vůbec nezajíma. O něčem družně debatovali, no jakmile jsi mě všimli ztichli a sledovali jak před každého pokládám skleničku. Na závěr samotnou láhev.
Pár vteřin jsem tam jen tak postávala ale nedali mi znát, že by ještě něco potřebovali. Jeden z nich jen zdvořile poděkoval. Víc jsem nečekala a pomalu kráčela pryč.
V kuchyni bylo dusno. Pořád někdo lítal tam a spět.
„Objednali si pořádný oběd, viď?“ Pronesla jsem, jen tak mimochodem.
„Ani si nevíš představit jaký. Je toho tak pro vyhladovělé turisty, nebo celé rodiny, než pro pět lidí.“
Odpověděl mi Paul za zády.
V mžiku jsem se otočila a chtěla něco zábavného pronést, pro uvolnění atmosféry, jenom jsem si špatně vypočítala kdy a jak to mám udělat.
Za sebou jsem rozptýlila jednoho studenta, který právě nesl, naštěstí prázdné talíře a ten je pak upustil rovnou na podlahu.
Aby se nerozbili o Paulovi nohy, uhnul a mě stáhl sebou.
On se všemu vyhnul ale já padla rovnou do střepů.
Po tom hrozném rámusu bylo najednou ticho. Jako první se vzpamatovala Sally a zeptala jestli jsem v pořádku.
„Jo, jen se mi asi něco dostalo do ruky.“ Odpověděla jsem jí a zárověn se obrátila na Paula; „Není ti nic?“ Pomalu se zbíral ze země.
„Tobě kouká z ruky kus skla a zajímá tě, jestli mě něco není?“ Mykla jsem rameny a ucítila bodavou bolest v okolí předloktí.
Až ten jsem si uvědomila, že všichni zmrzli na svých místech a sledují jak bude show pokračovat. Nebo se spíš obávají, co se bude dít. Pochybuju, že se to vůbec někoho z nich dotkne tak, jako mě.
Paul mi jakmile vstal přinesl čistou utěrku. Krv mi netekla příliš. Střep ucpával ránu.
Šíleně to pálilo, no já se to snažila co nejvíc skrýt.
Do kuchyně vstoupil vedoucí směny. Někdo už zřejme stihl promluvit. Lidé už opět pracovali.
„Stanleyová. Čekám Vás v kanceláři. Mustere, ukliďte to. Nemůžeme si dovolit žádné přestávky.“
Řekl, naoko klidně. Teda všechno, kromě mého jména.
Chytla jsem nabízející se Paulovu ruku a vstala. Měla jsem zamířeno do místnosti vedoucího, no nezdálo se, že by měl v ůmyslu mě pustit. Vykročil spolu se mnou. Došli sme ke dveřím, nebo spíš před vedoucího, který stál před nimi.
„Myslím, že už to zvládne i sama.“ Narážel zřejmě na to, že Paul pořád stál těsně vedle mě.
Podívala jsem se na něj a snažila se mu naznačit, že už by se měl věnovat práci, no on místo toho, aby si mě všimnul se vyjádřil; „Byl jsem ale taky přitom. Možná bych mohl pomoct s opisem události.“
Nachvíli všichni stichli. Vedoucí začal rudnout a jistě krvopotně hledal trefnou odpověď. Nakonec si ale utáhnul kravatu.
„Když to budu pokládat za potřebné, dám Vám vědět.“ řekl a oddechnul si.
Paul už raději nic nenamítal a ustoupil. Já se pohla směrem k namyslenému muži v černém obleku a nevkusnou zelenou vázankou.
„Tak, slečno Stanleyová -“ Začal, když si sednul na kancelářskou židli a já si ve stoji přidržovala utěrku na místě. „ - kontroloval jsem si knihu směn. Asi třikrát máte nevyplněnou hodinu příjezdu do práce. Můžu se zeptat proč?“
Nadzvedl jedno obočí a vyčkával, ža odpovím.
„Jo, no já jsem přišla pár-krát pozdě. Všechno ale doplním, tak aby nenastali potíže. Nemusíte mít obavy.“ Objasnila jsem tichým ale přesvědčívým hlasem.
„No ale o to teď nejde. Chci Vás požádat, aby Ste respektovali pravidla tak, jako všichni ostatní. I když tohle není Vaše konečné zaměstnaní, musíte ho dělat zodpovědně. Pokud na to nemáte, z nijakého důvodu, nemusíte tady být.“
Uzavřel. Kývla jsem hlavou. Zřejmě mu to ale nestačilo, tak jsem dodala „Už se to nezopakuje.“
Vstal a šel mě vyprovodit ke dveřím. Když už jsem měla ruku na klice stihl dodat;
„A k té dnešné události, uvolním Vás a jděte si to dát ošetřit. Pak to tu večer uzavřete.“
„Rozuměla jsem.“ Stála jsem téměr na druhé straně dveří ale přesto jsem dodala, že ďekuju.
Kolem lidí jsem přešla potichu a co nejvíc nenápadne. Převlékla jsem se a snažila se nepozorovaně vytratit. Ruka mě sakramensky bolela ale musela jsem to přežít.
Střep jsem měla pořád v ráně, přes kterou byl převázán kus látky. Zakryla jsem to mikinou a běžela k autu.
Naštěstí se nikto na pohotovosti nevyptával žádné nudné otázky. Jen mě ošteřili, zašili ránu což dost bolelo a poslali domů s lékmi na bolest.
Já měla ale ještě namířeno do restaurace. Uzávirka je vždy ta nejhorší práce. Teda skoro pro všechny. Jste tam ůplně sám a musíte uklidit. Mě to ale vyhovovalo. Nikdo nebyl poblíž, nerušil mě a já nemusela mít strach, že se něco přihodí.

Zaparkovala jsem u cesty a vešla dovnitř. Klíče leželi pod pultem. Kasa už byla prázdná. O starost míň. Vzala jsem zezadu hadr se smetákem a začala. S tou rukou to bylo docela těžký ale šlo to. Mezi tím jsem utřela stoly.
Neslyšela jsem, že by tady ještě někdo byl, až když mi zezadu někdo položil ruce přes oči.
Znala jsem vůni téměr všech. Paul to nebyl. Amy také ne.
„Sally?“ Poraženě ruce stáhla.
„Jak si to uhodla?“ Koukala na mě psíma očima.
„Instinkt?“ Mykla jsem rameny. A ona se rozesmála. Pak ale zvážněla, když uviděla mou ruku obtočenou obvazem.
„Tak co? Vidím, že tady ještě děláš ale jsi v pořádku? Měla bych ti asi pomoct.“
Natahovala se pro utěrku na sklízení stolů.
„Ne, taky jsem nepočítala, že jsi tady. Jen běž. A jesem v pořádku, nic mi není. Zažila jsem i horší.“
„Tak dobře.“ Souhlasila a pousmála se.
Šla k staré skřínce, do která dáte peníze a ona pustí nějakou píseň. Byla už tak nějak postarší ale nám vyhovovala víc, než moderní rádia.
„Aby ses nenudila.“ Vhodila tam pár drobných a vyšla ven. Pak mi ještě z ulice zamávala.
Měla jsem pocit, že z toho už nic nebude, když začala hrát má oblíbená. Kiss Me, Sixpence None The Richer.
Nejdřív jsem utřela stoly a vyložila židle, když mě chytla melodie a nohy mi začali sami kráčet, nebo spíš tančit do rytmu. Moc se mi to líbilo. Bylo to tak přirozené.
Vznášela jsem se se smetákem a přišlo mi to na chvíli i komické. Vyzula jsem si boty a při práci si pořád poletovala.
Snád se čas zrychlil, protože při pohledu na hodiny, bylo už půl deváté.
Venku se už stmívalo. Když jsem sledovala prostředí za skleněným výkladem povšimla jsem si néco neobviklé. A téhdy jsem ho uviděla poprvé...

Konec první části.

Poznámka autorky: Promiňte, jestli to bylo moc dlouhé, nebo vyčerpávajíci ale takové jsou první kapitoly. Příště to bude už o něco zajímavější a akčnější. Doufám, že se mi oplatí to přidát právě sem a užijete si čtení i u dalších dílů. Očekávám komentáře, jakékoliv. Ďekuji mockrát.

P.S. Omlouvám se za případní pravopisné chyby.