Nukenin

Je to tak dávno co ho viděla. Tolik se změnil, ale přesto si byla jistá. Byl to on a bodavá bolest u jejího srdce jakoby potvrzovala její přesvědčení. I přes ten pocit bolesti, jenž značil lásku, byla dnes zde, aby ho viděla a zároveň ho zabila. Co na tom, jestli při tom zemře i její srdce. On byl přece nukenin! Ninja co zavrhl vlastní vesnici a navíc se vydal po cestě zločinu. Nemohla dovolit, aby ublížil ještě dalším lidem. Musí ho zastavit. Bolest v srdci ji však na chvíli ovládla a z jejího oka ukápla slza a vzápětí po ní další.

„Sasuke....je mi tak líto, že to musí skončit zrovna takhle!“ pronesla šeptem.

Zatím si jí nevšiml. Stál k ní zády a s arogantním úsměvem se díval na bitvu, jenž se pod ním odehrávala. Od té doby co zjistil pravdu o své rodině, se změnil. Již zabíjel kohokoli, kdo se mu znelíbil. A krvavá řež pod ním mu připadala jako ta nejlepší zábava.
Stále si ho prohlížela, aby si potvrdila, že je opravdu zlý. Nebylo však pochyb. Ty tmavé oči, které na něm tak milovala byly hlubokou propastí nicoty. Žádné jiskry, či soucit s umírajícími ninji, z nichž někteří patřili do jeho rodné vesnice. Prostě oči bestie. A navíc ten úsměv. Úsměv zvrhlého sadisty.
Mladá kunochi potřásla hlavou, aby zahnala bolest v hrudi a myšlenky, jenž by jí mohly rozptylovat při jejím úkolu. Vybrala si ho sama a musela ho také sama dokončit. Nikdy by si neodpustila, kdyby se něco stalo Kibovi nebo Leemu. Trvali sice na tom, že jí tak jako tak pomohou, ale to nemohla dopustit. Už žádní mrtvý kamarádi zabiti rukou Uchihy Sasukeho. Stačilo jen pár uspávacích kapslí do jídla a oba se odebrali do říše snů. Jakmile se vzbudí, bude jistě po boji. Také Naruta už nechtěla trápit. Tolik mu je vděčná, ale nemůže dopustit, ať se celý život honí za ním, aby ho zachránil jen kvůli jejím hloupým citům.
Zkontrolovala arzenál. Batůžek, připevněný za zády, byl plně vybaven. Už nemohla déle čekat. Sasuke vypadal, že se má k odchodu. Nahromadila čakru ve svých rukou a chopila se dvou kunaiů. Jestli se jí tento útok zdaří, zabije ho bezbolestně a jednou ranou, která ho rozdrtí. Bude to tak pro oba lepší.
Přihrbila se a vyrazila....

Zbývalo už jen skok nebo dva k jeho tělu a z tváře útočnice stékaly další a další slzy.

„Sbohem Sasuke, vždy Tě budu milovat!“ pronesla a vší silou nahromaděnou v rukou udeřila do osoby, jenž jí kdysi byla andělem.

Cítila jak trefila, ale nemohla si být jistá dokud se neusadí prach. Ovšem na to už neměla mít čas. Slyšela jak se odkudsi vynořilo ostří a nyní svištělo směrem k jejímu krku. Provedla úskok, ale přesto jí špička katany rozřízla rameno. Byla to hluboká a bolestivá rána. Přesto zvládla uskočit do bezpečí. Pohlédla směrem k útočníkovi a málem přestala dýchat, když ho spatřila.

„ Hmm, pěkná rychlost a síla Sakuro. Být pomalejší, tak nestihnu vyvolat náhradu,“ usmál se pohrdavě Sasuke. Jeho smích však ani nedozněl, když Sakura skočila a vrhla k němu hromadu hvězdic. Sasuke se jim bez potíží vyhnul, rozběhnul se a kopnul Sakuru do břicha. Ta sykla a bolestí a odletěla notný kus daleko. Nechtěla se však vzdát. Rozběhla se a těsně před Sasukeho obranou pěstí udělala vývrt směrem dolů a loktem ho zasáhla do břicha. Nyní letěl zase na zem on. Zatímco se Sasuke zvedal, pokoušela se léčit svoje rameno.

„Musím uznat Sakuro, že jsi hodně zesílila od dob, kdy jsem byl s tebou v týmu. S malé a slabé kunochi k docela bojeschopné kunochi!“ sykl zlostí Sasuke a mnul si břicho. „ Je tedy velká škoda, že Tě dnes zabiji!
Sakuru někdo namočil do ledové vody. Jak mohl být tak bezcitný? Jako by se spolu nikdy neviděli. Čekala vše, ale takováto slova jí vyrazila dech. Nečekala, že by se někdo mohl změnit v úplně jinou osobu. Teď již nebude mít problém s jeho zabitím... teď už ne.
Nahromadila opět čakru v dlaních.
„Pch, můžeš skrývat tok čakry jak chceš Sakuro, ale já to s mýma očima stejně uvidím. Myslíš, že se budeš moci mě zasáhnout?“
bez odpovědi se Sakura vrhla směrem k jeho pozici, jako mladá lvice. Sasuke se nijak nesnažil uhnout nebo uskočit. I tak se skvěle vyhnul všem ranám, které mu chtěla zasadit.

Takhle to trvalo pár minut, kdy oba bojovali v nelítostném soboji. Navzájem na sebe útočili, uhýbali a svým urputným bojem razantně měnili vzhled okolí, jelikož Sakura zasáhla jen stromů a kamenů. Také cítila, že jí pomalu dochází čakra a zranění, které jí Sasuke způsobil byla dost bolestivá.
Sasuke oproti tomu měl jen šrám na břichu, kde ho trefila na začátku, ale jinak nic víc.
„Sakuro, rád bych se zdržel, ale již musím jít. Zdá se, že to budeme muset ukonči!“ řekl Sasuke a na ostří katany se objevilo Chidori, které dokázalo přehlušit i vřavu bitvy.
Sakura zase napustila kunaie lékařskou čakrou, která byla schopná otrávit krev a rychle tak usmrtit protivníka. „Teď, nebo nikdy. Hlavně se nesmím dotknou toho ostří.“ pomyslela si Sakura.

Oba vyběhli naráz. Sasuke se snažil Sakuru trefit, ale ta byla jako u gumy. Její odhodlání jí posílilo natolik, že i on, student Orochimara , se začal mračit. Musel však uhýbat co to dalo.

Sakura cítila, že Saske začíná být nesvůj a proto přitvrdila. Rychlost jejich útoků nabírala na síle a skoro již Sasukeho málem zasáhla, když jí na tvář přistál tvrdý políček. Rána byla dost bolestivá, ale Sakura neztratila koncetraci. Předstírala pád po ráně a okem zahlédla jak se Sasuke vítězně usmál a zvedl katanu k finální ráně. Na to čekala. Bleskově uhnula dopadající kataně a vší silou bodla do Sasukeho hrudníku. Cítila jak kunai projel mezi žebry a trefil srdce. Sasuke stačil jen vyplivnout krev, když se mu oči vrátili do normálu a pak se svalil na zem.
Nemohla uvěřit, že ho zabila. Hleděla na jeho tělo a adrenalin zní pomalu začínal vyprchávat. Nyní ho vystřídal neuvěřitelný smutek nad ztrátou milované osoby. Sakura cítila jak jí slzy tečou proudem, a přesto se je nepokoušela zastavit. Obloha se začala zatahovat jako by chtěla truchlit s ní.

„Promiň Sasuke, muselo to tak být. Miluji Tě!“

Při těchto slovech ucítila neuvěřitelnou bolest v srdci. Myslela se, že jí srdce puklo nad tou ztrátou, ale když se podívala dolů zjistila, že z jejího hrudníku trčí katana. Nevěřícně na ní hleděla dokud katana nevyjela s další dávkou bolesti z jejího těla. Krvavý květ jí začal kvést na blůze. S ubývajícím množstvím krve jí začala zaplavovat vlna chladu a nohy jí vypověděli službu. Dopadla tvrdě na záda. Nad sebou zahlédla svého vraha. Uchiha Sasuke stál nad jejím tělem bez známek jakýchkoli emocí s krvavou katanou v ruce.
„Ale jak?“ chtěla se zeptat. Ústa se jí však jen neslyšně pootevřela a zase zavřela.
„Jak je možné, že nejsem mrtvý?“ uhádl její nevyřčenou otázku. „Řekněme, že jsem se díky Narutovi naučil jeden fígl s klony. Moje jsou však vylepšené a nezmizí hned po zranění. Po tvém prvním útoku jsem vyvolal ihned jednoho. Chtěl jsem pozorovat tvůj boj a taky jsem ho nyní ukončil. Je mi líto Sakuro, že to takhle skončilo, ale Konoha mi vzala rodinu a já neumím odpouštět. Můj cíl leží v temnotě a ty jsi stála mezi ní a mnou.“
Sakura měla pocit, že zahládla v jeho tváří slzu, ale již nevěřila ničemu. Umírala a to člověk vidí věci, které nejsou.
Čím více z ní vytékalo krve, tím více se Sakuře chtělo spát. Nyní si byla jistá, že tady zemře, že odnikud nevyskočí Naruto a nezachrání jí. Ach, Naruto.... ten baka již má důvod zabít Sasukeho. Alespoň tak má její smrt smysl.
Pohlédla opět na Sasukeho. Stále nad ní stál a díval se na ní. Ano, teď si byla jistá. V jeho očích zahlédla slzy. Tak přece kousek Sasukeho cítí bolest nad ztrátou starých přátel.

Sasuke si k ní pomalu klekl. A podepřel jí hlavu, aby jí cosi mohl pošeptat.
„Víš Sakuro, dříve než odejdeš, chtě jsem ti něco prozradit..... i já jsem tě miloval...“

Po té Sakura vydechla naposledy.....