Rytířka I

Quentin seděl sám. Před sebou na stole měl položený meč a korbel piva. Svíral jeho ucho, ale nepil z něj. Seděl ve stínu a pozoroval lidi, jak do hospody přichází a zase odcházejí. Pustil korbel a přejel si hřbetem ruky po strništi na tváři, dlouhé vlasy si dal za uši, aby lépe viděl na dění v šenku. Byly to pořád ty stejné tváře – každý den i měsíc, co tu už takhle vysedává po večerech. Byly to tváře rolníků, kteří si po celodenní práci na poli rádi dají s kamarády jedno pivo, byly to tváře mladých chlapců, kteří tu byli s partou a pili proto, aby se cítili starší, ale byly to i tváře notorických opilců, kteří tu vysedávali proto, že neměli, kam jinam by šli. Byly to zarudlé tváře s velkými nosy a umaštěnými vlasy. Ale Quentin se v téhle společnosti cítili lépe, než v hostinci nahoře na hradě. Pozvedl korbel k ústům a váhavě si smočil rty v hořkém nápoji. Pomalu a zamyšleně srkal a stále přejížděl všechny přítomné pohledem. Najednou ho zaujala osoba, které právě vstoupila do dveří. Moc ho zaujala. Nebyla to jedna z těch tváří, které tu večer co večer vídá. Byla to dívka. Mladá černovláska. Vlasy jí sahaly jen mírně pod ramena, což bylo tady ve městě dost nezvyklé. Oblečená byla v barevných látkách a přes rameno měla přehozenou kuši. U pasu se jí houpalo zdobené pouzdro na šipky. U dveří se chvíli zarazila a prohlédla si celou místnost. Zamířila k výčepu a opřela se zády o pult, dokud výčepní nepřišel z pravidelné obchůzky s plnými korbely, které vyměňoval štamgastům za prázdné. Odložil si podnos a poklepal dívce na rameno. S trhnutím se otočila. Quentin neslyšel, co si povídali, ale za okamžik už dívka držela také jeden korbel v ruce a rozpačitě se rozhlédla po volném místečku. Marně. U každého stolu bylo plno. U každého, až na ten jeho. Dívce chvilku trvalo, než prohlédla stín, který celý Quentinův roh zakrýval, ale pak se rozešla k němu.
„Dobrý večer přeji,“ naklonila se přes stůl. „Koukám, že tu máte volno. Mohla bych si přisednout?“
Postarší muž nic neříkal. Jen si přitáhl meč víc k sobě, takže udělal na stole místo. Dívka to pochopila jako souhlas a položila si na dřevěnou desku stolu i svůj korbel. Přes opěradlo židle přehodila kožený řemínek od kuše a sama se pak na tu židli posadila. Začala si Quentina prohlížet. Zrak jí ulpěl na jeho haleně.
„Vy jste rytíř, pane?“
Quentin si poposedl blíž k dívce, aby nemusel mluvit přes celý stůl, a pak jí polohlasem odpověděl. „Jak jste to poznala?“
„Máte na haleně vyšito rudé slunce, pane. To je přece znak rytířů zdejšího řádu.“
„Hm,“ zamručel a pousmál se. „Jste bystrá, slečno.“
Na chvíli se odmlčel.
„Ale co vy děláte tady v hospodě pro chátru a lůzu? Taková krásná dáma by měla večer trávit v náruči svého milého.“
„Nejsem zdejší,“ odpověděla stroze.
„Ale i tak… tenhle podnik není pro vás,“ zakroutil hlavou. „Měla byste si vypít to jedno pivo a zase jít. Ve městě je plno hezčích míst.“
„Není pro mě, říkáte? A vy – rytíř – tu být můžete?“
„Ale to je…“ avšak neměl, jak by větu dokončil. Jen nasucho polkl a opět upil z korbelu.
„Složité, já vím,“ pokývala dívka pobaveně hlavou.
„Ano. Složité,“ hlesl Quentin. „Jak to víte?“ pohlédl na ni zvědavě.
„U vás mužů je vždycky všechno složité. Ani nevíte, kolikrát jsem to slyšela,“ pousmála se dívka a zhluboka se napila.
Opět zavládlo ticho. Oba střídavě upíjeli ze svých korbelů a dívali se po sobě.
Až Quentin dopil i poslední lok, tak vstal, rozloučil se, připnul si meč k pasu, u pultu zaplatil a odešel. Ještě jednou se ode dveří ohlédl po dívce, ale viděl jen roh, který se topil v temném stínu.
Venku bylo chladno. Přitáhl si plášť a zapnul si knoflík u krku. Rozešel se po dlážděné cestě k hradu. Pomalu stoupal do strmého kopce a nohy za sebou líně táhnul. Oči zapíchnuté do země, ruce zachumlané v kabátu. Po velkých kamenných kostkách se mu nešlo dobře. Pomalu supěl do kopce.
Když dospěl asi po půlky, všiml si, že už se pomalu smráká. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a zadíval se na měsíc. A to byla ta chvíle. TA. Ten okamžik, když se zastavil a kochal se večerní oblohou. Z lesa, který se táhl po celém kopci, až k hradním stěnám na něj vyrazila tlupa lupičů. Bylo jich pět, možná šest, Quentin to nemohl poznat ve stále hustší tmě. Ruka mu rychle vystřelila k pasu a chopila se jílce meče. Pak se ale zarazil a ruku spustil. Vždyť na tohle čekám, vzpomněl si a rozhodl se, že se nebude bránit. Stáhl ruku zpátky a čekal. Všechny stíny k němu pomalu došly a obstoupily ho. Tichem noci bylo náhle přerušeno, jak útočníci najednou vyndali své meče, dýky a hole. Starý rytíř si prohlédl jejich zbraně. „Tak pojďte, jestli se nebojíte,“ vyzval je.
„My a bát se?“ zasmál se jeden stín. „Vždyť je nás pět a ty jsi sám, blázne! Jestli by se tu měl někdo bát, tak TY! Chlapi na něj!“ zavelel a všichni ostatní ho poslechli. Sám velitel zůstal stát na svém místě a kontroloval okolí. Lupiči se k němu obezřetně přiblížili šermířským krokem a začali ho bít hlava nehlava. Cítil, jak se mu studená ocel zarývá do těla, na zádech mu tryskaly vlny prudké bolesti, jak znovu a zase dopadala hůl na jeho shrbená záda. Bezmocností a bolestí se mu podlomily nohy a on ztěžka klesl na kolena. Přepadl na všechny čtyři a přijímal nové a nové rány. Ostří mečů a dýk mu potrhala halenu, která sebou volně plácala v podvečerním větru. Bolestně sténal, ale ani pohledem nezavadil o meč, který měl připásán k pasu. Cítil, že již brzy ztratí vědomí, i ruce se mu podlomily a on padl na tvář na tvrdou zem. Nová ráda. Buch! Tupé žuchnutí, jak mu dřevěná hlavice hole dopadla na záda. Zrychleně dýchal a cítil, jak mu na mnohých místech teče krev. Vdechoval prach ze země. Již to nemohlo být dlouho. Zavíral oči. Ještě než je zavřel, všiml si vysokých jezdeckých bot, které se před něj majestátně postavily. Vydechl a zvířil mírný oblak drtě hlíny. Zavřel oči. „Tak co – máš dost?“ zeptal se úlisně velitel lupičů a nakopl ho do boku. Úúú, zaúpěl tiše a snažil se otočit tak, aby na něj nemohli. V boku ho píchalo, v otevřených ranách po mečích mu tepalo, záda měl jako v jednom ohni. Vlasy mu přepadaly do obličeje.
„Hele, co je to?“ ozval se zdálky povědomý hlas. Byl to Erik. Toho by Quentin poznal kdykoli. „To je… to je přece Quentin!“ vykřikl. Ozval se svištivý zvuk, jak rychle vyndal meč z pochvy a bylo slyšet, jak běží k příteli.
„Padáme, chlapi!“ netrpělivě je okřikl velitel. Ozval se dusot několika nohou, jak odbíhají z cesty.
„Quentine.“ Starý rytíř otevřel oči a hleděl na svého přítele. „Quentine, jsi v pořádku?“
Ale ano, snažil se říct, ale vychrchlal jen trochu krve. Odplivl ji na zem vedle sebe. Pohlédl znovu na svého dávného přítele a pak na Tomase, který stál ještě za ním. Erik mu podložil hlavu.
„Cos to…“
„Nic,“ vykašlal ze sebe pomalu. „Odveď mě na hrad,“ pohlédl prosebně na přítele.
Ten beze slova kývl a otočil se na Tomase, který stál ještě stále za ním a starostlivě si Quentina prohlížel. „Tomasi,“ houkl na něj, „pomož mi!“ I druhý rytíř se beze slova sklonil nad druhem a chytl ho pod rukama, zatímco Erik chytl nohy.
Donesli Quentina až do jeho komnaty, kde ho položili na postel. „Díky, Tomasi. Jdi už a omluv mě u rady. Ještě tu zůstanu.“ Vysoký mladý rytíř kývl, otočil se na patě a odešel.
Oba staří přátelé osaměli. Erik přešel místnost k umyvadlu, které bylo plné vody. Ze židle vzal po cestě přehoz a roztrhl ho. Namočil ho v umyvadle, a když šel s mokrým kusem látky opět zpátky k posteli, na které Quentin ležel, zeptal se: „Proč?“ Quentin věděl, na co se ptá, ale nebyl mu schopen odpovědět. Jen bolestně zamrkal očima. „Proč jsi to udělal?“ došel až k posteli a opatrně sundal příteli potrhanou hazuku. Důkladně mu omýval rány a pokračoval dál ve svém monologu. „Ano, máš právo na smutek, ale proč nechceš žít, Quentine? Proč? Chápu, že ještě teskníš po Marice, ale… zůstaň prosím jen u toho smutku, ano?“
„Jenže…“ vyrazil ze sebe Quentin mezi bolestnými steny.
„Žádné jenže! Marika umřela, vím. A také vím, jak moc jsi ji miloval, příteli, ale už se o tobě dokonce i mezi nižšími vrstvami pochybuje. Zrovna dnes jsem zaslechl, jak se o tobě v podhradí bavilo několik chudáků a říkali: ´…a pamatujete na Quentina? Byl to takový hrdina, pravý bojovník, nelítostný a bezchybný rytíř, a co se z něj stalo? Dneska si na něj sotva kdo vzpomene. Prý už ani své rytířské povinnosti neplní a neúčastní se koncilů.´ A ač to říkám nerad, v mnohém měli pravdu,“ posadil se na postel. „Na koncilu už jsme tě neviděli ani nepamatuji, už ani ve slavnostní dny neoblékáš svou zbroj na přehlídky. Dvůr o tobě začíná pochybovat. Quentine, i dvůr! A jak pak mají věřit chudáci?“
„Nevím, příteli. Nedokážu odpovědět ani na jednu z tvých otázek,“ povzdechl smutně. „Ale zdaleka jsem nebyl bezchybný, tomu věř…“
„Bezchybnost, co to je? Každý přece někdy chybuje…“
„Ano, ale… ne tak jako já!“
„Nedokázal jsi zachránit Mariku, dívku kterou jsi miloval víc, než sebe, ale život jde dál.“
„Možná pro vás, pro vás ostatní,“ odmlčel se. „Ne že bych ji jen nedokázal zachránit. Eriku já…“ ale hlas se mu zlomil. Oči mu zvodnatěly. Unaveně se položil zpět na postel. „Já jí zabil, Eriku. Byl jsem to já!“ po tvářích se mu začaly kutálet velké slzy a on se rozvzlykal.
Přítel se na něj ustrašeně podíval „Ne! Víš, že to tak nebylo – všichni vědí, že je zabil Stein. Tohle si nesmíš namlouvat Quentine. Nesmíš…“ kroutil hlavou.
„Všichni si myslí, že to byl Stein, ale to můj meč ji zbavil života,“ už se trochu uklidnil a zadíval se vyrovnaně na přítele. „Bylo to,“ začal vzpomínat na věci, které by nejraděj zapomněl. „Bylo to v té bitce u jeho hlásky. Vzpomínáš?“
„Jistě že vzpomínám – bil ses jako lev,“ zkusil odlehčit atmosféru Erik, ale bez úspěchu.
Quentin pokračoval, jako by vůbec přítelovu poznámku neslyšel „Dostal jsem se sám až dovnitř, kde měl Stein jen několik stráží. Nebyl problém se jich zbavit. To nebyl ten problém. Vy jste všichni zůstali venku, takže nikdo neviděl, co se doopravdy stalo. Steina jsem našel hned. Poflakoval se bezúčelně po přízemí kolem dveří do vězení, kde byla Marika zavřená. Začali jsme se bít a v zápalu boje jsme se dostali až do místnosti s celami. V jedné byla uvězněná Marika. Měl jsem nad Steinem navrch a po čase jsem mu zasadil několik ran. V náhlém osvícení si Stein odemkl celu s Marikou a vzal si ji jako rukojmí. Neměl jsem šanci, teď to vím, ale předtím… až moc jsem spoléhal na svou rychlost a umění s mečem. Až moc jsem byl přesvědčen o vážnosti jeho zraněních. Nechal jsem ho sice projít kolem sebe, ale pak se ke mně ve dveřích otočil zády, aby je mohl odemknout a vyjít ven, do temných lesů, kde bychom ho určitě ztratili. A to byla ta chvíle. Naprosto mě zaslepila vidina dalšího triumfu, uznání, slávy… Rozběhl jsem se za ním s mečem před sebou. Myslel jsem, že se v úzkých dveřích nedokáže otočit a já ho probodnu ze zadu. Ano vím, není to příliš rytířské, ale jak už jsem říkal – byl jsem přesvědčen o tom, že je to dobré. Myslel jsem, že zbavím tento svět dalšího odporného švába a ještě ke všemu zachráním svou lásku. Ale on se otočil. Bylo už příliš pozdě, abych odklonil meč,“ odmlčel se a olízl si oschlé rty. „Ještě mnoho nocí jsem tu scénu vídával v nočních můrách, v každé temné uličce se mi připomíná její bolestný křik, který tak náhle ustal, když ji Stein podřízl a pak utekl. Stál jsem tak jako opařený, nevěděl jsem, co bych měl dělat. Celý svět se mi zbortil. Necítil jsem nic, než jen stesk. Nebolelo mne srdce. Vlastně jsem najednou vůbec necítil, že by bilo. Všechno se ve mně zastavilo. Slyšel jsem každý sebemenší zvuk, každé zašustění jejích hedvábných šatů o kamennou zeď. I to žuchnutí, jak její bezvládné tělo dopadlo na zem.“
Erik nasucho polknul. „To jsem nevěděl…“
„To nikdo,“ poznamenal Quentin a opět si vyčerpaně lehl.
„Příteli,“ začal ztěžka Erik a opřel se rukou o postel vedle jeho ramena, „asi bych tě měl nechat samotného s tvými myšlenkami. Kdybys něco potřeboval, víš kde mě najdeš.“
„Jistě, Eriku,“ pokýval hlavou a očima ještě přítele vyprovodil. Pak už v pokoji úplně osaměl.
(pokračování příště)