Únik z temnot- 1. díl: PODIVNÉ PROCITNUTÍ

Ztěžka rozlepila víčka. Nevěděla, jak dlouho byla mimo, ale bylo jí jasné, že to určitě nebylo jen pár minut. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Chvilku trvalo, než si na vše vzpomněla. Ale když se tak stalo, znovu se začala chvět. Opět před sebou viděla bezduchý a bledý obličej svého mrtvého strýčka….
Zatlačila slzy, které se pokoušely ovládnout ji, a prohlížela si místo, kde se nacházela a kde zjevně našla útočiště před Harebem a královými vojáky.
Byla to malá, těsná místnost s nízkým stropem a nábytkem ze dřeva. No, nábytkem…. Jestli se tak dalo říkat starému křeslu a posteli, na níž právě ležela. Bylo tam dokonce i okno. Betty bezděky došla k názoru, že ve dnech, jako byl ten dnešní, kdy byla obloha plná těžkých, popelavě šedých mraků, by z okna skrz vysoké a staré stromy stejně nic neviděla.
Světlo zajišťovala pouze jedna jediná svíce hořící na okenním parapetu.
Pomalu se posadila a o zlomek vteřiny později zaslechla otevírání dveří. Vyplašeně se za tím zvukem otočila, připravena se bránit, ale když zahlédla mladou dívku s kulatým a příjemným obličejem, uklidnila se.
,,Už jsi vzhůru?“ přistoupila k ní opatrně. Dlouze si prohlížela Bettyny černé, divoké kadeře, věčně se kroutící a sahající k ramenům, hranatý obličej s malým nosem a úzkými ústy a především její oblečení, otrhané a špinavé z dlouhého úprku temným lesem. Ovšem ani Betty nezůstala pozadu. Zkoumavě se na svou hostitelku zadívala. Byla o dost menší než ona sama, měla krátké vlasy barvy ebenového dřeva, bystré modré oči a překvapivě tmavou pleť.
,,Promiň,“ prolomila dívka po chvíli ticho. ,,Nechtěla jsem na tebe tak zírat, ale víš, k nám moc lidí nepřijde…. Jsme tu docela odříznutí…“
,,To nic“ usmála se Betty. Chtěla ještě něco říct, chtěla poděkovat za úkryt, ale najednou nenacházela slova. Až po dlouhé odmlce se k něčemu donutila. ,,Víš, no…. Chci moc poděkovat, že jste mě u sebe schovali….“
Zvednutím ruky ji přerušila: ,,Nemáš zač děkovat. Kdo by to neudělal, když by na svém prahu našel zhroucenou mladou dívku, které je v patách králův rádce?“
Významně zvedla obočí. Bylo jí jasné, kam tím míří. Chtěla vysvětlení, a i když Betty nevěděla, kde začít, něco jí povědět musela.
,,No, utíkala jsem před ním, to ano, ale…“ nadechla se, ale dívka ji opět přerušila: ,,Necháme to, až se seznámíš s mou rodinou…“ povzbudivě se usmála.
,,Znovu děkuju….“ Zavrtěla hlavou, na chvilku zmizela za dveřmi a zpátky se vrátila s plnou náručí oblečení. Držela plátěnou tuniku a dlouhé kalhoty a vše jí podávala.
,,Budu čekat přede dveřmi, až se převlékneš, přijď za mnou….“ S těmito slovy se otočila a odešla.
Betty vrávoravě stala a natáhla se po čistých věcech.
Když byla hotová s povzdechem se kolem sebe znovu rozhlédla. Bylo jí jasné, že dnešním dnem končí dosavadní etapa jejího života a že už nic nebude takové, jako dřív. Král ji bude pronásledovat tak dlouho, jak to bude nutné.
Setřela si zbloudilé slzy, jež se jí bezděky rozkutálely po tvářích, nasadila klidný výraz a vyšla z pokoje.