Nováček 2

2. kapitola: Jsem prostě dobrá...


Vyšla jsem z budovy a už chtěla ověřit, jestli jsou křídla opravdu s další kategorií lepší, když mě zastihla vychovatelka.

,,Výborně Paolino, díky své práci jsi se dostala o dvě kategorie nahoru za jediný večer. Nebudu se ptát jak jsi to udělala,ale nikomu o svém úspěchu neříkej. Mohlo by to vyvolat závist a ta do Nebe nepatří!! Dále ses dostala do ojedinělé skupiny Andělů- Nováčků, která je stejně šikovná jako ty. Zítra ještě půjdeš s ostatními učit se pomoc z odlesku vody a potom už budeš chodit do mé třídy...." řekla klidným tónem. Já na ní zírala jako na blázna. Vysvětlila mi cestu do její třídy a pak rychle odpochodovala.

Jako ve snách jsem rozbalila křídla a chytla si popeláře.. schodou náhod ty samé co večer.

,,Jak to šlo??" zeptal se mladší.

,,Dobře , už jsem 2. kategorie... " zamumlala jsem.

,,Já jsem 658 tisíctka... " řekl. Obdivně jsem se na něj koukla.

,,A proč děláš takovou práci?" pokrčil rameny.

,,Možná nejsem na Strážnýho anděla stavěnej!" odsekl. Já zaraženě nebo snad instinktivně odstoupila a spadla na zem.

,,Sakra!!" zaklela jsem. Rozhlédla jsem se. Naštěstí to k mému rohu, kde jsem přespávala, bylo už jen pár kilometrů...


Dorazila jsem k mému ,bydlišti, kde jsem spávala. Někdo tam byl a šrotil se v mých věcech. Překvapeně jsem ztuhla. V Nebi se krade? pomyslela jsem si nesmyslně a pak jsem se vzpamatovala. No samozřejmě že ano...

,,Vypadni!!" zaječela jsem a nakopla toho blbce do zadku. Podotýkám ,že do pěkného zadku v kvalitních kalhotech. V duchu jsem zamumlala pár pikantních kledeb a prohlídla si vědci. Chyběl jen můj šátek. Ten jsem dostala jako dar od jednoho archanděla co šel kolem. Zajímavé, že? Jsem tu první den a vedu si zatraceně dobře! Kdo umí ten umí...


Vydala jsem se za tím parchantem, co mě okradl. Kupodivu byl jen za rohem. Nevšiml si mě, proto jsem se k němu rychle přiblížila a šátek mu vytrhla.

,,Hej!" vykřikl rozzlobeně a pak mě zahlédl. Trochu se přikrčil, jako by čekal další kopanec, ale pak se vyrovnal do své úctyhodné výšky. Já jsem si šátek uvázala okolo krku a schválně jsem vystrčila bradu, aby na něj pořádně viděl. Kluk přede mnou se zavrtěl.

,,Zajímalo by mě, jaký trest je za krádež.." začala jsem nahlas přemítat a kluk přede mnou se rozchechtal.

,,Ty nahoře nezajímají nějaké naše šarvátky.." vykoktal ze sebe mezi smíchem. Já se taky usmála.

,,Já jsem se ptala nahranice do který tě můžu zmlátit.." řekla jsem s úsměvem. Kluk přede mnou okamžitě ztuhnul.

,,To neuděláš.." řekl nepřesvědčivě. Usmála jsem se.

,,Proč jsi mi to šlohnul?" zeptala jsem se a připravila se k tomu, že kdyby byla odpověď neuspokojivá, tak ho praštím.

,,Můj patron mi řekl, ať mu to přinesu.." řekl sklesle a pak najednou zmizel. Zamrkala jsem a pak se uvolnila z bojového postoje. To je zvláštní.. pomyslela jsem si a šla jsem k svému rohu. Pro jistotu jsem vše, co mi připadalo cenné, nastrkala do kapes.


Druhý den jsem se tedy s ostatními Začátečníky zase mačkala na nádvoří, dokud neotevřely bránu a my se se strkáním a klením neprodraly dovnitř. Jak jsem si včera předpověděla, tak jsem dostala jeden z nejpomalejších počítačů. Fred se na mě omluvně usmál... byl u jednoho z nejlepších počítačů. Zajímalo by mě, jak se vždy dostane na tak dobré místo.

Zadumaně jsem zapla počítač a dívala se, jak se pomalu nahrává. Na monitoru naskočila černá obrazovka a začala se popisovat bílým písmem.... v bodě 49/ 90 se to seklo. Opřela jsem se do pohodlného křesla. Bylo velké, prosedělé, ošoupané, trochu páchlo potem, ale bylo pohodlné. Rozhlédla jsem se po místnosti. Jako všude v přízemí, tak i zde to tu bylo šeré, šedé a bezbarvé.

Ve čtyřech řadách stálo v lavici, podobné té školní, po dvou počítačích, 11 stolů za sebou. Já seděla nejblíže ode dveří, blíže u okna, v lavici nalevo. Vedle mě seděla zamyšlená zrzka a hypnotizovala obrazovku. Měla krásné, ale sešlé dlouhé vlasy, brýle na nose z roku jedna dvě a bezbarvé oblečení střihu minulého století. Na monitoru jí blikalo číslo: 88/90.

Koukla jsem se na ten svůj počítač a s překvapením zjístila, že je tam 89/90. Zamrkala jsem. Dnes to šlo nějak rychle.

Najela jsem na své registrační č. a naklikala tam svý heslo. Počítač začal nahrávat můj profil a uživatelské nastavení. Začala jsem litovat toho, že jsem si včera nastavila tak hezké barevné uspořádání položek. Teď bude trvat asi hodinu, než se to na tomto starém modelu načte. Vyhlédla jsem z okna. Tam, u šedého, skoro bezbarvého jezírka stál hlouček Začátečníků a koukali do blba... promiňte, do vody.

Zřejmě se snažili naučit to pomáhání (dávání DS) přes odraz ve vodě. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a jedna si získávala DS na kompech a druhá se učila ten školáckej trik. No školáckej trik, sice ještě nevím, o co go, ale to se brzy dozvím.

Vlastně je nespravedlivý, že já tu někomu zapnu a rozjedu komp a on si tady jen sedne. Nedočkavě jsem poklepala prsty na klávesnici. Právě mě opustila blaženná nálada z toho, že se dnes dostanu do nějaké zvláštní třídy ,,pro ty lepší,, a začala se drát na povrch má charakteristická podrážděnozt a jízlivost.

,,Už ti to najelo..." ozval se vedle mě tichý, nesmělý hlásek.

,,Jééé, toho bych si bez tebe nevšimla..." řekla jsem podrážděně. Zrovna jsem se bavila tím, že jsem koukala na kluka, se žuchl do vody. Po asi cca 10ti vteřinách mi došel význam slov te chuděry, co seděla vedle mě. Když jsem si to uvědomila, rychle jsem se oročila k monitoru obrazovky. Koukala tam na mě velká ikona: NEBESKÝ OCHRÁNCE a vyzívavě poblikávala.

,,Sry.." broukla jsem na svou sousedku. Jen mě chtěla upozornit na to, že prostě jsem tak nevšímavá, že si nevšimnu toho nejjasnějšího, čeho si všimnout mám... počkat, teď jsem se v tom krapet zamotala. No, prostě jsem si nevšimla, že se to zobrazilo.

Klikla jsem na tu blikající ikonu a klikla na ní. Zadala jsem region, který je pod mím dohledem a začala rozdávat DS po hrstech.