Zirghallská kronika 1 - Poselství Zlatého draka (část 1. : Jezdec na tygrovi)

Alžběta šla jako vždy ze školy domů. Nechodila s kamarádkami, nechodila s rodiči, prostě s nikým. Ráda si vykráčela sama jejich malou, ale útulnou vesničkou, prohlížela si domečky a přívětivé lidi a nejraději sedávala v parku na lavičce, kde se nechávala unášet krásou smutečních bříz a přerostlých tůjí . Jak v létě, tak v zimě tu vždycky seděla, pozorovala a přemýšlela. Pokaždé bylo na co koukat. Na jaře pozorovala zpívající ptáčky, rozkvetlé pampelišky v zelené trávě, v. létě byl úžasný roj dětí, který si tu hrál. Na podzim samozřejmě barevné stromy ale taky šplhající veverky, které tu v tohle roční období poskakovali nejčastěji. A v zimě sníh, který tak milovala, zvlášť v tomhle parku. Vidina zasněžených korun stromů, chaloupek a laviček ji vždy naprosto uchvacovala. Alžběta sem nejraději chodila kreslit a psát. Má úžasnou fantasii a je přesvědčená, že ji bude mít vždycky.
„Tu mi nikdo nesebere,“ říkala si vždycky spokojeně, když od ní spolužačka opisovala slohovou práci, za kterou dostala jedničku podtrženou.
Dneska se zase zastavila v tom nádherném parku, který tak milovala. Sedla si na lavičku a pozorovala okolí. Lampa. Koš. Pohozená plechovka. Její aktovka.Parta kluků. . Tolik věcí a lidí, co se dá popsat. Ale neslyšela, co si kluci povídají:.. „Tak kdy se na ní vrhneme?“
„Mě se to moc nezdá, Eriku!“
„Už je pozdě couvnout. Jdeme na ní. Zmlátíme jí. Má bílé oči! Je divná, Ať se neukazuje!“
Ale ona za to nemůže.
Alžběta kreslila strom a nic neslyšela.
Když se konečně se otočila, stáli už čtyři kluci z devítky těsně u ní..
„Co se-“
Větu ale nedořekla. To jí už jeden shodil na zem, a ostatní se na ni vrhli a začali ji mlátit.
„Pomoc!“ Zakřičela, ale nikdo nereagoval.. Děti, co si tam do té doby hrály, utekly a babička, co prošla kolem, se na ní ani nepodívala.
„Pomoc!“
Ten nejošklivější kluk s uhry na čele jí zacpal pusu a praštil jí do hrudníku.
„Opovaž se křičet, náno jedna!“ Dva jí drželi a druzí dva jí vysypali tašku, roztrhali sešit, zlomili pravítka a tužky a k tomu jí udělali monokl.
„Proč?“ Zeptala se vystrašeně.
„Protože si divná.“ Zavrčel jeden kluk a chtěl jí praštit mobilem o zem.
„Ne! Prosím, ne,“ řekla a zavřela oči. Když je znovu otevřela, spatřila svého staršího brášku Petra, který kluky od ní odtrhl.
„Jste blbí nebo co? Je holka, mladší a navíc moje ségra.!
Kluci se lekli a utekli a Alžběta se na svého staršího bratra vděčně podívala. Vždycky přijde v pravý čas.
„Díky, bráško.“
„Neříkej mi bráško.“ Odsekl naštvaně Petr.
„Zachránil jsi mě!“ Namítla Alžběta.
„A co. To se neumíš bránit sama? Měla bys začít chodit na karate, jako já.“.
„No jo pořád. Víš, že sem tam jednou byla a vůbec mě to nebavilo.“
„To je pořád něco. Pojď raději domů, než nás přejede auto nebo tak něco,.“ řekl ironicky.
„Ha-ha-ha,“ odsekla naštvaně Alžběta a vydali se společně domů.
„Hej, Petře?“ Zeptala se ho, když už byli na křižovatce.
„Co je?“
„Proč mám vlastně ty bílý oči?“.
„Nevím…prý nějaká vada při porodu či co… nikdo nevěděl.“ Pokrčil rameny.„A co se tím najednou tak trápíš?“
„No..ti kluci mě kvůli tomu asi napadli. Mám dlouhý hnědý vlasy, normální postavu , jen ty pitomý bílý oči mi to všechno kazí!“
„No jo pořád. Typická holka.“ Ušklíbl se.
„Proč mě furt jen kritizuješ?“ Naštvala se a bez rozhlédnutí vběhla na silnici. Bráška chtěl jít za ní, ale uviděl rychle se řítící auto..
„Sakra! ALŽBĚTO!“ zaječel na poslední chvíli. Alžběta se otočila, ale vypadalo to, že už je pozdě. Řidič rychle dupl na brzdu, ale nebylo to nic platné. A Alžběta už..
.. a zase se nic nestalo. Jako předtím. Co to? Odvážila se otevřít oči a spatřila brášku, jak překvapením kulí oči, a pak auto nabourané do sloupu.
„Zavolám záchranku.“ šeptl strnule Petr a vytáhl mobil, ae řidič auta se vysoukal ven a bylo jasné, že se mu nic nestao. „Co to bylo?“ volal na ně. Já jsem volantem neotáčel. ..Najednou se zvednul vítr. Alžběta to cítila jako první a ryche se rozhlédla kolem sebe. A v tu chvíli ho uviděla – hnědovlasý chlapec, s bílou čelenkou a hrdýma zelenýma očima proletěl kolem a Alžbětě se zdálo, že sedí na tygrovi. To není možné! Vždyť je to malý kluk, možná tak v jejím věku! A jezdí na tygrovi? a Alžběta na chvíli pocítila závist a pak údiv. Co to je za kluka? Nikdy ho tu neviděla. Bylo to ale tak neskutečné, až si pomyslila, že se jí to asi jenom zdálo. Snad nějaký šok způsobený tou havárií.Petr s řidičem zatím prohlíželi nabourané auto a vysvětlovali policii jak došlo k havárii..
„Vše v pořádku?“ Zeptal se Petr Alžběty, když si všiml, že stojí vedle něj..
„Ale – jo, jo, vše je v pohodě.“
„Potěš pán bůh. Konečně jede ta pitomá záchranka!“ Oddechl si Petr a zamával rukou, ať jedou sem. Když záchranka přijela, podívali se na toho řidiče.
„Vždyť mu nic není!“ Potvrdil doktor. No…zázraky se občas se dějí.“ Podotkl nakonec a naložili muže přece jen pro jistotu do sanitky.
„Můžete jít domů, děcka.“ Křikl na ně jeden policajt. Petr a Alžběta přikývli a vydali se domů.
Chvíli vůbec nepromluvili. Alžběta ale ticho prolomila.
„Přivolal jsi to.“
„Cože?!“
„Říkal jsi, že mě přejede auto.“
„Ale to byla ironie..“
„Vždyť já vím.“ Vzdychla a rozhodla se mu říct svůj objev.
„Viděla sem tam nějakého kluka na tygrovi.“
„A já jsem tam viděl Harryho Pottera i s Voldemortem.“
„Prosím, ber mě vážně! To on asi odchýlil to auto a nějak zachránil toho člověka!“
„Popravdě jsem ho taky viděl. Bylo to ale fakt rychlý, když odklonil to auto od tebe. Nevím, co to mělo znamenat, ale zachránilo ti to život. Tak to byla asi skupinová halucinace,“ zívnul. „Dneska byl náročnej den.‘“