Únik z temnot- 2. díl: JEJÍ ZACHRÁNCI

Dívka na ni čekala přede dveřmi. Ihned ji chytila za ruku a vedla temnou chodbou do přední části chaloupky. Cestou si Betty vše kolem sebe prohlížela. Stěny byly z tmavého a na dotek hrubého dřeva a podlaha z těžkého, chladného kamene. Jediné světlo zajišťovala svíce umístěna na miniaturním stolku u protější stěny, jelikož v této části už nebylo okno ani jedno. A nad stolkem visely malé, barevné obrázky krajin a lesů..
Zastavily se před těžkými, zavřenými dveřmi. Dívka pomalu vzala za kliku, a stále držíc Betty pevně za ruku, vešla dovnitř.
,,To bude asi kuchyně“ proběhlo jí hlavou, jelikož uprostřed místnosti stál malý, dubový stůl a od kamínek umístěných u pravé stěny sálalo příjemné teplo.
Zmateně zaostřila na 3 osoby sedící naproti ní. Měla pocit, jako by je už někde viděla.
,,Hmmm, promiň, až teď jsem si uvědomila, že jsem se ještě nepředstavila…“ vyhrkla její společnice náhle. ,,Jsem Molly“
Betty jí pevně potřásla nastavenou rukou. ,,Já jsem Betty“
,,Dobře…“ otočila se Molly ke své rodině. Nešlo si nevšimnout, jak se její pohled náhled změnil. Už tam nebyla přátelskost, spíš strach a nejistota.
,,Tak, Betty…“ popošla pár kroků. ,,Tohle je má mamka, Carol, táta se jmenuje Ethan a to je můj bratr, Thomas….“
Všichni kývli hlavou, ale dál si Betty pozorně prohlíželi. A ona si zase prohlížela je.
Carol jako by měla na tváři posazenou kamennou masku. Nevyzařovala z ní žádná emoce. Ohnivě rudé vlasy se jí neposedně kroutily a lemovaly její kulatý obličej. Pokožku měla bledou, pod očima barvy letního nebe tmavé kruhy. Zato Ethan vypadal spokojeně. Štíhlými prsty neposedně bubnoval do desky stolu a široce se na svého hosta zubil. Jako poslední se Bettyn pohled upřel na Thomase. Rozbušilo se jí srdce. Kaštanově hnědé vlasy, stejné, jako měl jeho otec, mu na hlavě tvořily jemný rozcuch a dokonale ladily s očima stejné barvy. Netvářil se jako Ethan, ale ani neměl strach. Betty se pracně snažila rozluštit jeho výraz. Že by ostražitost?
,,Moc mě těší“ snažila se Betty chovat zdvořile, ale byla tak nervózní, že si nebyla jistá ani touto neškodnou a jednoduchou frází.
,,I nás“ zvedla se Carol a poprvé se na ni usmála. ,,Posaď se, dítě, musíš být vyděšená….“
Betty překvapeně doklopýtala k nabízené židli a ztěžka na ni usedla.
,,Tady máš hrnek bylinkového čaje, určitě máš žízeň…“ S povděkem po něm sáhla a zhluboka se napila. Chutnal výborně…. Heřmánkový. Tak dobrý neměli ani na hradě….
,,Hrad…“ proběhlo jí hlavou a v závěsu za touto myšlenkou se vynořila další. Noční hluk, kolem ní samé louče a králův brunátný obličej. Čepel nože, jež se zaleskla v záři ohně a výkřik strýčka, který jí vlastním tělem zachránil život.
Bezděky se rozvzlykala. Bylo jí jedno, že je jí 17 let a podle místních zvyků a obyčejů byla ostuda v tomto věku plakat. Bylo jí dokonce jedno, že by se její hostitelé mohli začít smát, záleželo jí pouze na tom, aby dopřála své vyděšené duši alespoň maličko klidu.
,,Jen se vyplač….“ natáhla se k ní Carol a opatrně ji objala.
Když Betty po dlouhé době došly slzy, zvedla hlavu a zamrkala, jak se její ztuhlé svaly znovu rozpohybovaly…. S vděčností koukla na své hostitele, ale byla tam pouze Molly.
,,Jé, promiň…“ sklopila Betty zahanbeně oči. ,,Nechala jsem se příliš unést…“
,,Jen se hlavně neomlouvej….“ Přerušila ji Molly nahněvaným hlasem. ,,To, že někdo považuje pláč za ostudný projev lidské osobnosti, je úplný nesmysl!“ To poslední slovo už opravdu zakřičela. Betty sebou vylekaně škubla, ale nepodívala se na ni.
,,No, teď je asi řada s omluvou na mně….“ Přistoupila její společnice blíž a posadila se na židli u protějšího konce stolu. ,,Některé věci v naší zemi jsou totiž úplně nelogické…“
S tím Betty musela souhlasit. Než ovšem stačila něco říct, do dveří vpadl celý zbytek rodiny. Divoce se jí rozbušilo srdce, protože bylo jasné, že právě přišel čas na zodpovězení jejich otázek…