Ewa

Jednoho letního rána mě probudil zvonek u dveří. Samozřejmě jsem musel okamžitě vstát, neboť jsem očekával důležitou návštěvu. Nejprve jsem se na své vodní posteli pořádně protáhl a dělal jsem to opravdu velice pomalu. Poté jsem se posadil ke kraji postele a dvakrát zatleskal, aby do mé ložnice mohlo skočit ranní sluníčko a jako každý den jsem chvíli pozoroval ruch vzdušného prostoru a jen díky akustickému oknu jsem neslyšel denní pouliční hluk.
Když jsem otevřel dveře, hned jsem věděl, že návštěvník jenž mi hleděl do očí není člověk. Robot držel ve své ocelové ruce malý zabalený firemní balíček. Druhá ruka nečekaně vystřelila mým směrem, a protože jsem k robotům měl vždycky odpor, dělal jsem, jakože jeho nabízený pozdrav nevidím. Podle čepice, která mu neforemně seděla na hlavě, bylo jasné, že mě navštívil pošťák.
„Dobrý den pane…“ pozdravil mě hlasem Eda Ewereta slavného zpěváka, i když strojový hlas mě rozhodně nemohl uchlácholit. Jen jsem tedy kývl hlavou, neboť jsem se obával, aby se mu můj hlas nelíbil, protože příště by mohl zdravit nějakou starou babku mým basem.
„Zde to prosím podepište…“ řekl opět robot. Jakmile jsem se podškrábnul vrazil mi balíček do ruky, otočil se a odpochodoval do výtahu číslo tři.

Zavřel jsem dveře a stále koukal na balíček, jenž jsem držel v ruce. Hned jsem poznal, že pochází z největší firmy, která prodává nejlepší roboty. Nevěděl jsem, co mi posílají, ale mé tušení mi napovídalo, že to nebude nic dobrého.
Rychle jsem balíček rozbalil a vrazil do čtečky zpráv. Kromě ní tam ještě byl zcela fungl nový ovladač na televizi, ovladač na světla a okna a třetí malí čip na…na robota. A už když jsem tu zprávu poslouchal třásl jsem se vzteky.
„Jako náš věrný zaměstnanec, jste byl vybrán do programu nového testování robotů, a tak za tři dny od této zásilky do vašeho domu dodáme nového robota, kterého si můžete vyzkoušet a samozřejmě později i zakoupit. Také by jsme vám chtěli popřát vše nejlepší k narozeninám. Dárek vás čeká uvnitř balíčku.Přejeme příjemnou spolupráci pane…“ další slova zanikly v mé hlavě a místo toho se rozkvílel poplach třetího stupně.
Vždycky jsem se tak snažil, abych nebyl ve své práci příliš úspěšný, ale jak se zdá, ti blbci z dvoustého patra mé malé neúspěchy přehlíželi, stejně jako mnoho varování vědců, že čipy jsou nebezpečně poruchové. A tak jsem jako jeden z milionů zaměstnanců byl strčen do programu zvaném Ewa, kdy si doma vyzkoušíte fungl novou verzi robota a těm blbcům z dvoustého patra nahlásíte jisté mouchy, které pak v konečném výsledku napraví hlavní počítač.
Ano a poslední veselá věta mě úplně vyvedla z míry, neboť jsem narozeniny měl už před dvěma měsící. Ano tahle firma mě teď pěkně nakrkla. A za tři dny začne v mém pokoji týdenní válka. Proti mně se postaví robot I- 151.
Samozřejmě v práci jsem dělal všechno proto, aby mě z programu vyřadili. Nejdříve k ránu jsem na lince nechtěně upustil hlavu robota, kterému svítili modře oči a byl evidentně v pořádku. Jenže šéf jakoby zavřel obě oči a celý otočený ke mně zády, dělal jakože nic.
Odpoledne jsem stříknul nanoboty do úplně zdravého mozku a opět se můj šéf jen matně usmál a dál kecal s první náměstkyní firmy. Takže i když jsem za půl dne zničil dva roboty, nebo alespoň jejich část, tak mě připadalo, že snad dnes bych jich mohl rozmlátit třeba tisíc a stejně by to s nikým nehnulo.
Když jsem odcházel ze směny, tak jsem měl o důvod víc tuhle práci nenávidět. Nikdy jsem po robotovi netoužil a asi by bylo nejlepší to vysvětlit. Ještě dnes si vzpomínám na ten den, jakoby se to stalo dnes.

Právě jsem seděl u televize a díval se na kanál, kde právě ve shluku obrovského stáda pobíhali poslední žijící zebry. Možná bych tak pokračoval do nekonečna, ale laskavé volání mé manželky k obědu mě od televize vytrhlo.
Sedl jsem si ke stolu a náš robot I – 101 mi přinesl talíř s kouřícími bramborami a pěkně propečeným steakem. Seděli jsme s manželkou naproti sobě, hleděli si do očí a mezi sousty se na sebe mírně usmáli. Jako každý čtvrtek jsem měl jít za svou nemocnou matkou, a tak naše loučení vždy probíhalo ve vášnivém obětí.
„Dáte si ještě?“ zeptal se robot.
„Ne díky!“ a s úsměvem jsem na něj pohlédl. Chtěl jsem ještě něco říct, ale mé oči se vpíjely do rudě žnoucích očí robota, který držel křečovitě v ruce tác, jež se nebezpečně přibližoval k mé hlavě…
Ano, probudil jsem se až v nemocnici. Svou ženu už jsem nikdy neviděl. Ale muž v obleku mi se soustrastí řekl, že je mrtvá. Pravdu jak se to stalo, mi však nikdo neřekl. V noci na lůžku jsem měl v mysli jedinou věc, rudě žnoucí oči robota.
Za dva dny u mě doma zazvonil zvonek. Trochu jsem si dal na čas, protože jsem věděl, kdo zvoní u dveří. Má intuice byla samozřejmě správná. U dveří stál muž s velkou dřevěnou krabicí s nápisem Ewa a s nedočkavostí čekal na můj podpis, který potvrdil holou skutečnost.
Když odešel hleděl jsem na dřevěnou krabici s obrovskou sklíčeností. Mou jedinou povinností teď bylo, že krabici otevřu a robota spustím. Ale opravdu se dokážu postavit, plný strachu a odporu, k tomu 180 cm vysokému robotu, který čeká za polystyrénovými vycpávkami?
A tak jsem vzal páčidlo, a alespoň vypáčil přední prkno. Odstranil jsem polystyrén a plný očekávání hleděl dovnitř. K mému překvapení na mě hleděla má vlastní žena v tak živé podobě, že jsem leknutím uskočil. Tohle bylo opravdu děsivé. Nebýt těch skleněných očí, asi bych jí skočil kolem ramen a vášnivě jí políbil. Ale tohle byl jen robot.
S horlivou nedočkavostí jsem šáhl po čipu a zapnul jsem napodobeninu své ženy. Chvíli se nic nedělo, ale pak se robot pohnul a rozžehnul své oči. Ale místo blankytně modré na mě zíraly dvě rudě svíticí oči a já v tu chvíli si na vteřinu pomyslel, proč se to musí stávat vždycky mně. Ale pak se po celém městě rozhučela poplašně siréna a já začal tušit, že se lidstvo ocitá v pěkný patálii… KONEC