Opuštěný vesmír

Poplach, který mě probudil z dlouhého spánku se rozhučel po celé lodi. Díky programu se mi ve spánku zdálo mnoho krásných snů. Většinu z nich jsem si však už nepamatoval, ale vypadaloto, že se točí kolem jedné věci, která mi vyplula na mysl.
Konečně jsem si vzpomněl, jaká věc vlastně rozezvučela poplach, který hučel přímo z jednoho repráku. V mysli jsem se zaradoval, že konečně se to Sindy podařilo. Aby jste věděli Sindy byla humanoidní android, který nyní plní funkci pilota na mé lodi.
Hořel jsem nedočkavostí a přímo jsem letěl na hlavní palubu, kde jsem kývl na sedící Sindy a zahleděl jsem se do monitoru. Ale když jsem viděl, jaká data ukazuje modrý displej, musel jsem se zašklebit.
„To jsi mě probudila jen kvůli pěti procentům?“ a zahleděl jsem se Sindy do očí.
„Podívejte se na kyslík pane…“ řekla a urputně se zadívala do displeje, jakoby si chtěla všechno potvrdit.
Koukl jsem se a udiveně se zahleděl na čísla, která se tam objevila. Zdálo se, že obsah kyslíku byl stejný jako na naší planetě. Pak jsem, ale nechápal, proč na té planetě je, tak málo života.

Asi před pětisty lety byla naše planeta v ohromném rozmachu. Vesmírné lety už nebyly pouhým snem, ale holou skutečností. Lidstvo nastoupilo novou éru dobývaní vesmíru. Náš měsíc byl už dávno obydlen a kromě toho se zde dolovaly vzácné rudy, které na zemi nikdy nebyly v žádné půdě nalezeny.
Také obchod se rozvinul do extremních výšin a billboardy blikaly prakticky všude. Doprava už dávno nejezdila po silnicích, ale všichni se přemísťovali na vznášedlech.
Brzy se však rozmohla po celém našem světě nemoc zvaná prasečí mor a ničila život po tisících ba dokonce po milionech. První případ byl v Denveru a tehdy nikdo ještě netušil, jak je tato nemoc nebezpečná. A jak zasáhne celé lidstvo. Poslední přeživší, který většinou pocházeli z měsíce nasedli do vesmírných korábů a vyletěli vstříc hlubokému vesmíru.
Úkol posádek byl velice jednoduchý a prostý. Za každou cenu měly nalézt obyvatelnou planetu, kde by bylo zasazeno sémě nového lidského rodu, kde by poutníci mohli začít nový život.
Avšak vesmír byl opuštěný stejně jako lidé, kteří putovali za největším objevem, který by zachránil celé generace, neboť právě v tuto chvíli byli lidé na pokraji vyhynutí.

Za chvíli jsem mohl spatřit planetu, na níž panovaly dobré podmínky k životu. Na první pohled byla přímo krásná a úchvatná. Její modré oceány zářily už z dálky. Pevnina však v dohledu nebyla a já si uvědomil tu holou skutečnost, proč je planeta, jak se zdálo, tak málo obydlená.
A přec, když jsem jí obletěl a prohlédl si největší oceán na světě, jsem objevil malou neznatelnou tečku, která mi jasně hlásala, že zde se dá v klidu přistát.

Za svého starého života jsem pracoval, jako důlní inženýr právě na měsíci. Měl jsem samozřejmě neustále na dohled práce na vrtech, které vycucávaly měsíc, jako nějaký kokos.
Samozřejmě jsem měl rodinu. Manželku Sáru, která byla krásná a hlavně milující a dvě děti. Dovádějícího syna Alberta, který ze školy nosil pěkné známky a několikrát byl v mém doprovodu. A ještě malinkou a kojící dceru Alžbětu, která křičela a hulákala do noci, když zrovna měla hlad, nebo když pustila známý obsah do plínek.
Mnohokrát jsem si říkal, že žiji spokojený a šťastný život. Avšak pak přišel prasečí mor a všechno mi sebral. Jen díky šťastné náhodě jsem teď seděl v kosmické lodi a díval se na nádhernou modrou scenérii, která svítila do temných dálek vesmíru.
Když se na pokraji objevilo slunce, které žnulo v dálce, tak jsem nastavil autopilota a připravil se na přistání. Mezitím mi Sindy připravila dobrou skotskou a dlouho schovávaný doutník, který jsem hodlal vykouřit na oslavu nového počátku lidstva. To, že je tu jen malý ostrůvek, který obklopoval jeden obrovský oceán, by pro lidstvo neměl být problém.
Přistání na zahnědlé půdě bylo měkké a když jsem vypnul už rozžhavené motory a připravil se na výsadek, tak jen mihnutím oka se mi zdálo, že jsem zahlédl pohyb, ale nevěnoval jsem tomu takovou pozornost, jako svému výstupu na pevnou zemi.
Škoda, že jsem si nevzal kombinézu, neboť i když na travnatou pláň, kde jsem přistál, svítilo malé slunce, tak tu byl ve vzduchu cítit chlad z nedalekého bouřícího moře.
Chvíli jsem obdivně zhlížel na kusy trávy, která byla v podivném kontrastu zelené a modré a snažil se najít nějaký ten vzrostlý strom, či alespoň něco co se mu vzdáleně podobá. Ale kromě hromady kamení opodál zde nebylo příliš k vidění. A tak jsem se vydal k vlnícímu oceánu.
Chvíli jsem hleděl k modrým dálavám v zapadajícím svitu slunce, které bylo malé jako pomeranč, až do chvíle, kdy jsem uslyšel podivné bublání, které se ozývalo z hlubin.
Nejdříve jsem pomyslel, že to je nějaké zvíře, které obývá velký oceán, ale když začaly varovně naskakovat procenta, která měřila život na této planetě, už jsem tušil, že to bude něco většího než jen nějaká příšera.
Za chvilku jsem na vlastní oči viděl, jak modré moře vyvrhlo do vzduchu obrovskou kosmickou loď ve tvaru talíře, která se hrozivě vznášela na pěnícím mořem a já v očekávání hleděl vstříc a čekal na další dění.
Než jsem se však stačil vůbec vzpamatovat, něco mě píchlo do krku a já ztratil vědomí. Uspávací šipka se zabodla přesně a vyslala mě na cestu beze snů a já jen mohl takříkajíc doufat, že tito původní obyvatelé nemají se mnou nic zlého v plánu, a že až se probudím budou velice vstřícní k mém nároku na svobodný život.