Nováček 3

3. kapitola: Madam dozorčí

Zrovna jsem ostřížím zrakem zkoumala hřiště, jestli tam není nějaké děcko, které spadlo a má bolístko, když mi někdo poklepal na rameno.

,,Hej, výměna!" ozval se hrubý hlas.

,,Počkej si.." odbroukla jsem, když jsem si všimla, že pískoviště podivně září. Takto se jevilo vše nebezpečné a lidé či děti (někdy i zvířata) zářící tímto podivným šedým světlem představovali ty, kterým se dříve nebo později něco stane. A k tomuto slouží DS. Když se dá dobrý skutek, občas nazývaný požehnání, tak se škody zminimalizují na minimum. Takže, když si dítě má zlomit ruku, s DS z toho bude jen naraženina nebo nalomenina. Když má spadnout a odřít si kolena, s DS z toho občas nebude vůbec nic. A když má někdo zemřít, s DS někoho hodně silného (vysoké kategorie) má možnost to přežít i bez zmrzačení.

Ale (bohužel) rozdávání DS má i pravidla (je to vlastně logické, když se podle toho posuzuje to, jaké má kdo postavení, ale když tak o tom přemýšlím, tak je to nespravedlivé... a tím myslím Jesiku, která je tu deset let a já mám pomalu polovinu DS jako ona, ale jen za dva dny... no vlastně to nespravedlivé není... proč? To, jak DS získáváme společně s tím, kolik jich získáme tak trochu vypovídá o charakteru dotyčneho... možná se podle toho pozná profese, jako třeba kámoš od popelářů... týjo, já jsem ale chytÁ!!).

DS můžu rozdávat jen těm, kdo opravdu potřebují. A teď se dostávám k tomu, co jsem vám chtěla zdělit už dříve. Kdybych dala DS všem na hřišti, byl by to podvod? Já totiž nemám tušení, kdo se k tomu nebezpečí (s největší pravděpodobností injekční stříkačce či rozbité skleněné flašce) přiblíží. Rozhodování trvalo jen pouhou setinu vteřiny. Jak jistě každý, kdo mě apoň trochu zná, ví, tak určitě tuší, že i kdyby to byl podvod, ale já mám dobrou výmluvu, tak to udělám.

Rychle jsem přetáhla DS přes všechny lidi, co na hřišti byly nebo sem mířily (i ty, kteří odcházely což zřejmě podvod je, ale já jsem je zastínila přece jen omilem!!!) a odklikla jsem rozdávání.

,,To je podvod?!" vykřikl někdo za mnou.

,,Zopakuj to a už nikdy nepromluvíš." sykla jsem, zatímco jsem si málem kousala nehty do masa. NEBESKÝ OCHRÁNCE totiž rozhodoval, jestli mé počínání schválí.

,,Paní dozorčí!! Ona podvádí!!!" křikl někdo za mnou. Zděšeně jsem se otočila a začala mírně panikařit. Ať se mi to líbí nebo né, Nebe ze mě dělá padavku.

Rychle jsem se postavila a tomu blbečkovy s popelníkama místo brýlí jsem vrazila. Vyjekl jak holka a ucouvl několik kroků zpět. Nakonec málem převrátil nějaký počítač, ale to já jsem už neviděla. Otočila jsem se zpět k počítači. Překvapeně jsem zamrkala. To, co se tam dělo bylo tak trošku nad mé chápání. Lidé byly pořád takoví, jako předtím, ale v pravo nahoře, kde byly údaje o mě, se počítadlo DS zběsile točilo. Zastavilo se na:

číslo: 1505500 kategorie: 5. DP: 1000 Bydliště: neznámé

Poznámka, oficiální název Dobrých skutků (DS) je Dobré požehnání (DP)...

Jenže to teď nehraje roli. Automaticky jsem vypla svého NO (NEBESKÉHO OCHRÁNCE) a rychle se snažila zmizet. Hlavou mi vrtalo to, kde se přesun informací zkratl, protože do 3. kategorie mi zbývalo ještě cca 50 DS. Tak proč mám sakra 5. kategorii + 1000 DS navíc?! A proč se kruci vztekám, když mám skákat do nebe... nebo aspoň radostí... zrovna jsem byla na patě schodišti, pak bych jen zabočila za roh a dveřmi k jezírku, když na mě někdo křikl.

,,Jedna, pět, nula, pět, pět, nula, nula! Stůj a okamžitě naklusej zpátky! Budeš nám muset něco vysvětlit!" křikla Madam dozorčí, jak si nechávala říkat. Zajímalo by mě, jak si dokáže každé registr. č. zapamatovat. Už jsem byla skoro za rohem, když jsem si uvědomila, že řekla mé číslo.

Madam dozorčí byla vlastně úplně obyčejná žena, jen kdyby místo přísného uzlu z vlasů na týlu, nosila své hezké vlasy rozpuštěné, vypadala by milejic. Jenže ve skutečnosti to byla hnusná ženská (tím myslím povahu), které dělalo dobře někoho sprdnout a maximálně ponížit. Do této doby jsem měla to štěstí, že si mě nevšimla, ale zřejmě to nebude mít dlouhého trvání.

Poslušně jsem svižně naklusala zpátky. Madam dozorčí mi ze všech lidí, které jsem potkala ještě za života (i když to si pamatuju jen matně, přece jen jsem zemřela) nejvíce připomíná našeho starého tělocvikáře, který si myslí, že nejsme ve škole ale na vojně. Už na patě schodiště se na mě šklebil ten kluk, kterého jsem udeřila. Bylo to skoro jen pohlazení, ale i tak se mu začínaly okolo oka dělat načervenalé flíčky, které se maximálně do šesti hodin určitě přemění na modré, zelené žluté atd... prostě monokl.

Došla jsem do třídy a ihned poznala, že jsem přestřelila. Ten kluk zřejmě bude mazánek paní dozorčí...

,,Tááákže, 1505500, co to mělo znamenat? Jaktože jsi zde, v nebi, porušila to jedno z nejvyšších pravidel a někoho zranila?" stála rovně jako svíčka, ruce založené na prsou a povýšeně se na mě dívala. Zmateně jsem na ní koukala. Ať jsem vzpomínala, jak jsem chtěla, o tom, že by mi Tonda říkal něco o zákazu praní, to jsem si nepamatovala. Už jsem chtěla namítat, proč se toto nekontroluje, když se jde do CpOS a slabší jedinci končí pošlapaní a s modřinama, když jsem si to rozmyslela.

,,No a co?! Koledoval si o to. Varovala jsem ho... A teď, nechci přijít pozdě na vyučování, zřejmě to bude zajímavé..." odfrkla jsem a na patě se otočila. Loudavým, takřka provopkativným krokem jsem zamířila ke schodišti.

,,1505500, stůj!!!" řekla klidně Madam dozorčí. Zajímalo by mě, po kolikáte toto dělá, protože to zvládá celkem dobře. A také by mě zajímalo, jaké je národnosti. Tady v nebi sice každý hovoří svým rodným jazykem nebo tím, který umí, ale nějaká nebeská moc to překládá a my si tady díky tomu rozumíme. Zabočila jsem za roh, otevřela dveře a vešla na šedou zahradu a došla k hloučku děcek, která byla u jezírka.