Fantasy ze zahrádky 2

Je chladné listopadové ráno. Je zataženo, ale slunce si přece jen našlo skulinku mezi mraky, aby dosvítilo na malou chatku se zahrádkou. Na zahradě je prázdno, jen pár havranů poletuje vzduchem. Branka je pevně zamčená. Najednou po cestičce přiběhne Mel. Nemá už na sobě černý hábit, její obličej je lemován dlouhými hnědými vlasy. Z jejích zelených očí stékají slzy a kutálejí se přes růžové tváře. V ruce měla opět ten starý svazek klíčů. Odemkla si, zavřela za sebou a utíkala k poslední jabloni. Sedla si k jejímu kmenu a zabořila ruce do tváří.
Chvíli tam jen seděla a plakala, ale pak jí začala být zima, tak vstala. Pozorovala havrany, jak poletují nad stromy a na jednoho lehce zapískala, bylo jí smutno. Okamžitě k ní slétl, usedl ji na vztyčenou paži a začal se s ní mazlit. Svěřila mu všechny své starosti a hladila ho. Byl to statný havran s mohutným zobákem, bylo až k podivení, že ho Mel udržela na své útlé ruce. Když havranovi vše dopověděla, setřásla ho a on se vrátil zpět k ostatním. Sama na chvilku zašla do chaty a vrátila se s jakýmsi kotlíkem plným vody. Položila ho na schody a na trávě rozdělala malý ohýnek. Kotlík pak nad ním zahřívala a když už se voda vařila, přidala do něj pár sušených bylinek.
Přidržela nad ním ruce a chtěla začít něco odříkávat. V tom se ale zarazila a rozhlídla se, jestli se někdo nedívá. Podívala se směrem k brance a uvědomila si, že jí zapomněla při svém rychlém příchodu zamknout. Vztáhla k ní tedy ruku a zavřela oči. Zámek u branky cvaknul. Jak to dokázala? Branka byla zamčená a ona mohla v klidu pokračovat. Vztáhla tedy znovu ruce nad kotlík; “Armad morule, nas herole, ovitigeris.“ Když to dořekla, z kotlíku se vyvalil mráček modrého kouře, ze kterého se začaly formovat různé obrazce. Mel se do obláčku zahleděla.
Viděla vysokého muže, jak křičí na malé děvčátko, ktré se klepe strachy. Najednou si před děvče stoupla mladá, krásná žena...muži se to ale nelíbí a začne na ni křičet a uhodí ji. Zafoukal trochu vítr a kouř začal ukazovat cosi jiného. Byla to zase ta malá dívenka, ale tentokrát už jinde. Hrála si s další, o trochu mladší dívkou. Dováděly a smály se. Opodál stáli mladí manželé a pozorovali je, nejspíše to byli jejich rodiče, přestože starší holčička jim nebyla vůbec podobná. Dým se opět trochu zapotácel ve větru a tentokrát v něm byla vidět Mel, stejná jako se do obláčku dívala. Stála vedle nějakého chlapce. „Nezlob se Mel, ale já takhle dál nemůžu. Připadá mi že mi stále něco tajíš...nechceš mi říct co?“ Ona tam jen stála a mlčela. Chlapec si povzdychl a odešel od ní.
Mel měla opět v očích slzy. Proč si musela připomínat své vzpomínky? Párkrát mávla rukou a kouř tak rozehnala. Obsah kotlíku vylila do kouta zahrady ke starému ořešáku a kotlík pak odnesla a schovala v chatce. Ještě na chvíli se sedla k teplému ohni aby se alespoň trochu zahřála. Měla na sobě sice svetr, ale zima jí byla stejně. Poté ohniště uhasila a uklidila kolem tak, že nebylo poznat že tam kdy bylo. Nikdo by nepoznal, že tam kdy byla. Odešla právě tak, jak přišla...