Zahaiyda Koňý - kapitola 1

Pralesem se plazil muž.
Nebyl to jen tak lecobyčejný muž, ale byl to syn. Proto se jmenuje plynovod Andres Son. Narodil se v malé obci jména Chochobot v Jihoruské federaci mladému farmáři a ropovodu Larensovi. Po základní škole vystudoval vysokou plynařskou školu ve Střítežské části Západní části části Mjuljec v Moskvě. Pak se vrátil do Chochobotu, kde se rozhodl najít náruživou a rozpínající se manželku. První věta, kterou každou dámu oslovil byla: ,,Chceš se mnou chodit?" či ,,Chceš si mě vzít?" Většina tázaných se zamosebou zalekla Andresova střítežského přízvuku a utekly. To mu bylo 8 let.
Důležité mezníky jeho života:
2150 - narozen
2158 - doktorát z plynotechniky a titul plynovod
2160 - první vztah (klokanice)
2162 - 2168 - neutrální období plynovoda ve vesnici jehož rodné
2169 - první s-x
2172 - 2177 - praxe vodění plynu
2177 - práce jako hlídač Gaspromu
2180 - poddůstojník - nová hodnost
2182 - oženil se (Akvarijní Ryba)
2183 - opravář plynovodu Družba - po novomu
2184 - odchod z domova ,,kvůli opravě plynovodu poblíž Stříteže - tedy Kyjeva
Měl středně útlý nalomený nosík, orámovaný 2-3 očmy. Oči měli žluté bělmo a černou duhovku s žlutými sexi puntíkama, trochu připomínající pouštního mloka. Vlasy měl středně široké, plavé a dlouhé jako Anče. Čelo měl trochu utrmácené. Měl dokonce ústa , ale jeho stvořite (otec) mu zapomněl dodat bradu. Ramena byli nereálně neskutečně široké. Kolem krku nosil artefakty, mimoto i tasemnici, pojmenovanou Kleště. Jeho boky byly úzké a nohy se roztahovaly do všech světových stran na buzolici. Jeho boty byli opravdu kontraproduktivní a mimo to i zajímavé. Pokud Andres stál, tak byli až nereálně mlčenlivé, ale pokud bychom vy nás je zmáčkli, tak zašveholí: ,,Tak já to udělám! I kdybych měl bít sám!" Takžtedy, když Andres chodíl, neustále kecaly a mluvili o tom co udělají a politice KLDR.
A proto teď. Když uslyšel, jak kolem něj oblétává žhelma, raději se začal podplaznit. Ale teď už to nevydržel! ,,Koupím si nový botasky!," zapodřval na celé nadokolí. Jenže to neměl dělat! Neboť ho zaslecha vražedná žhelma jménem Nonamen. Nonamen byla dcerou Nonamenomena, kterého byl Andres zrovna zabít. Proč ho zabil? Poslechněte pověst, kterou se budou za pár let učit ve školách:


O chodícím chlebu
I žil kdys dávno, kolem roku 2100, muž v Černobylu jménem Nonamenomen. Robotu vykonával pro svou kněžnu v elektrárně , kdes vyráběl se proud z Koňý. Vypařováním. Tuž však jednoho dne reaktor u kteréhož strávil on dosavadní svůj život implodivně explodoval. Ubohého ribjáta to zaraženě zarazilo do podzemí, tudíž do protiraketového bunkru. Pár dní ubožníkovi mysl nerobila. Bohudíku se všek probral z mdlop tucet dnů po výbuchu. Ale což pak všiml si? Nad ním viseti hodlal obrovitánský chobotí chuchvalec. Po výbuchu se z přeživšých koňý proměnili mutanti totiž, pojmenovaní Koňomořové. Koňomořové mají uhrančivé oči. Tož však byl je pouze pastiklam! V reálnu jsou totiže slepí. Nejvýraznější na nich jsou avšak jejich nadoční choboty. V nebezpečí nimiž dokáží vysáti celou krávu selskou za pouhých 1 vteřiny. Pak avše nemusí celičký další rok jísti moct. A když ucítili na počáku věku jejich rasy Nonamenomena vsunuli všichni Koňomořové své strašlivé choboty do škvír a snažili se ho vysát. Ten však ležel na zemi. Avš oni dosud mysleli, že stojí. Tedž, když narazil jeden chobot na druhý, tak oba Koňomoři mysleli, že je to Nonamenomen, a snažili se ho vysát. Jenž vysáti chobot, to nejde. Takžtedy snaživým pátráním všichni spletli své choboty do jednoho ohromného chuchvalce, kterýž nejde jest rozvázat. A nenajedl se nikdo. I z toho plyne ponaučení: Nikdy nestrkej chobot do neznámých škvír a nepátrej v nich po pokladu!


Tak praví legenda, ale to nebyl konec. V povídce se totiž nepíše co bylo po probuzení Nonamenomena.


Koňomořové zjistili, že potřebují pomoc a tak po pár výhružkách typu: ,,Rozvaž nás, nebo tě zabijem!," přemluvili probuzence, aby je začal rozvazovat. A tak už se Nonamenomen snaží alespoň 80 let rozvázat chuchvalec.
Ale zpět k Andresovi. Roku 2183 hned po započatí jeho práce jako opravář Družby po novomu, dostal telefonát. Mluvil temný vyděšený hlas:
,,Chrrrrnk, Žlemc! Brchča Blůůůů!"
Andres dosud nevěřil zvěrstvu, že v Černobylu vyhozeným už potřetí do povětří se hromáždí ZLO přivázané v chuchvalci! Telefonát ho však přesvědčil. Hovořící byl bezpochyby Koňomoř. A pak mu to došlo! Co když mu chtějí sníst plynovod? To by nepřežil! Nejhorší však bylo, že slyšel o mužovi, který sice nebyl syn, ale přesto nebezpečný. Chtěl prý rozvázat uzel , který chránil plynovod před zánikem. Musel ihned vyrazit! A tak pravil své rybičce:
,,Lásko, nerad ti to povídám, ale dnes jsem se rozhodl, že půjdu navštívit svou tetu. Opatruj se a mám tě rád. Třeba se možná ještě uvidíme!" Rybička 3x zabublala, což mohlo znamenat cokoli a Andres se vydal na děsivou cestu novodobého Conana.
K bunkru v Zahaiydě Koňý, jak se říká tomu zapovězenému místu dorazil takřkouc bez problémů. Koňomořové se ho snažili vysát, ale se svázanými sosáky to ani zbla nešlo. Andres nebyl hlupák a tak si všiml, že všechny sosáky vedou do jednoho místa.
,,Vypadá ta jako sluníčko," řekl si a chytl brutální výsměh.Po stopách chobotů po plynoucím čase došel k rozbořené stavbě, ve které býval reaktor. Na zemi z jakéhosi důvodu leželi zubní kartáčky, což mu nepřišlo divné, ale něco mu vnuklo, aby si alespoň jeden elektrický kartáček vzal sebou. Přešel až přímo do sutin a pohlédl do jedné z nespočtu jeskynitých skulin, skýtajících pohled do vnitřku bunkru.
A pak ho spatřil.
Byl to téměř šok! Opravdu rozvzoval choboty! Proboha! Jeho největší noční můra stála pár metrů pod ním. Nonamenomen nebyl sice přímo můra, ale něco podobného. V neutuchající panice vedle sebe uslyšel oštěp. Nejspíš si ho sem přicucal nějaký Koňomoř. Andres oštpisko vzal a na jeho ratištní hrot narval kartáček a zapnul ho. Sám udatně statečný Andres se zlekl toho drastického hlasu. Říkal přibližně toto:
,,Brrrrrrrrrrržžžžžžžžžžžžžžžžrrrrrrrrrrr!"
Přesto se ale Andres usmál a vnořil oštěpokartáček k Nonamenomenovi dovnitř.
Okolo Nonamenomena se začal tetelit vzduch a oprátka se začala utahovat (obrazně řečeno). Pak ucítil chlad a zjistil, že zeje kartáček 5cm v jeho hrudi. Poslední co Nonamenomen cítil bylo příjemné lehtání na srdci. Pak ho netvor vcucl. Z pohledu Andrese však spíše Nonamenomen implodoval. Ale o jedněm nebylo sporu. Netvor svou práci odvedl důkladně.


To bylo kdysy.
Teď, na cestě zpět domů měl Andres strach. Žhelma levitovala přímo za ním. Bál se, ale přesto to udělal. Otočil se. V její ruce se majestátnila zlatá propiska. To bylo to nejhezčí co kdy viděl. Ale bohužel také téměř to poslední. Žhelma ho ziskuchtivě bodla, on šokovaně spadl na zem a uviděl jak na něj ze stromu padá křeče se sekyou a plovacími blánami. Podivné pomyslel si. Andres vykrvácela a pak zamřel na rakovinu plic.