Jen touha po krvi...

Jeho kroky byly tiché, na dlážděné cestě skoro neslyšné, ani v tichu panujícím kolem nebyly k zaslechnutí. Pomalu se plížil ulicemi, pozoroval domy, ve kterých se jen málokdo již nepoddal spánku v klidné letní noci. Pomalu vdechoval teplý vzduch, procházel temnou ulicí a hledal svoji další oběť. Už dlouho v ústech necítil tu slastnou chuť něčí krve. Pomalu se ohlížel za sebe, jestli jej nepronásleduje některý z jeho protivníků. Ulice se zdály být prázdné. Zastavil se. Zavřel oči, zbystřil svoje smysly a soustředil se. Cítil, že někde blízko na něj čeká jeho spása pro dnešní noc. Sotva otevřel oči, uslyšel za sebou rychlé kroky. Rychle vykročil, nehodlal se s někým vybavovat. Ještě před chvílí si byl jist, že je tu sám. Fakt, že se mýlil ho znepokojoval.
"Počkej!"rychlá chůze se postupně měnila v běh. Nezastavoval se, dál pokračoval ve svém rychlém kroku a dlouhý černý plášť za ním ve větru vál. Neohlížel se, již věděl, že je to ona. Dál na něj volala, jakoby zrovna jeho chtěla přesvědčit. Věděl, že když se zastaví, bude to nebezpečné. Jak pro něj, tak pro ni. Nesmí se zastavit, nesmí s ní promluvit. Věděl, že to tak bude lepší. V hloubi duše však věděl i to, že se jen marně snaží přesvědčit sám sebe.
"Vím, že mě slyšíš. No tak, zastav se přece."nevzdávala to, ano, přesně takovou si ji pamatoval. Cílevědomá, tvrdohlavá a přesto tak zranitelná. Je už to tak dlouho, co ji viděl naposled. Nikdy však nezmizela z jeho mysli. Netušil, jak teď vypadá. Byla to věčnost, co s ní naposled promluvil, co pohlédl do jejích světle modrých očí, co se naposled na pár centimetrů přiblížil k jejím rtům… Aniž by o tom sám věděl, neúmyslně zpomaloval svůj krok až se úplně zastavil. Neotočil se, jen stál bez pohnutí, s hlavou sklopenou, v hlavě víříc tolik vzpomínek na dobu, kdy ještě všechno bylo normální. Sotva tohle mohl říct teď o svém životě. Život vraha, lovce, který jen se strachem čeká na to, až se jednou neudrží a udělá to, čeho bude ještě dlouho litovat. Stále se neotáčel, pomalu dýchal, oči měl zavřené a začínal cítit její vůni. Nezměnila se. Stála těsně za ním, cítil to. Věděl, že kdyby neměl dlouhý plášť zapnutý až po krk, téměř by cítil na zátylku její horký dech. Po chvíli položila svoji ruku na jeho rameno a cítila, jak se chvěje. Pochopila, že dnes v noci ještě nebyl s lovem u konce. Pomalu udělala pár kroků tak, aby se dostala před něj. Hlavu měl pořád skloněnou, nebyl si jist, zda má dost síly pohlédnout do očí, které před dávnem tolik zklamal.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem čekala na tuto chvíli…" pomalu zvedl hlavu, očima se vpíjel do těch jejích. V obličeji se mu nedalo číst, tak jako vždy. Nechtěl, aby lidé věděli o čemkoli, co cítí.
"Nehledala jsem tě proto, abych ti něco vyčítala. Nestojím tu teď, abych vzpomínala na to, co se stalo. Ne."promluvila, když stále nic neříkal. Stále hleděl na osobu, která stála před ním. Netušil, že se s ní ještě někdy setká. A teď netušil, proč tu je. Nechápal důvod její přítomnosti a ona to poznala. Jen pokrčila rameny a pokračovala ve své řeči.
"Dnes v noci nemusí nikdo zemřít…"zamrazilo jej při jejích slovech. Nenáviděl se za to, co musel dělat pro to, aby přežil. Nenáviděl tenhle způsob života. Pokud se tomu ovšem dalo tak říkat.
"Víš dobře, že musí…"poprvé za tu dobu se jí dlouze, přímo podíval do očí. Stále měly tu světlou modrou barvu. Možná, že teď byly malinko zbarvené do šedé…
"Ne. Vím dobře, moc dobře, že nemusí. Viděla jsem tě procházet kolem, když jsem -…o to tu nejde. Řekla jsem si, že když už jsi tu…najdu tě znovu a -…"zdálo se, že nenacházela ta pravá slova. Už dopředu však věděl, co chce říct.
"Nedělej to. Nevyslovuj to…"snažil se ji zastavit. Věděl však, jaká je. Věděl, že ji nezastaví.
"…a napadlo mě, že…že to zkusím znovu. Jen pro dnešní noc zachránit další život…"
"K čemu ti to bude?"
"Nevím…snad…dobrý pocit?"očima těkala z místa na místo, jemu se však do očí nepodívala. Bylo mu jasné, že něco není v pořádku.
"A dál?"
"Já jen…děsím se dne, kdy zjistím, že sis vybral někoho z mých blízkých…"pohlédla na něj, se strachem a obavami v očích. Jen zakroutil hlavou.
"Víš dobře, že nikomu z tvých blízkých bych neublížil."
"Nezabráníš tomu. Neznáš všechny mé přátele. Neznáš nikoho z mých blízkých."
"Poznám to."
"Ne."
"Nemůžu si vzít tvoji krev…ne, copak to nechápeš? I kdybych…to udělal…nebude to stačit. Nemůžeš tu nikoho zachránit."mluvil stále klidným, tichým hlasem. I přes to, jaký v sobě dusil vztek. Vztek z toho, že osoba před ním si snad ani neuvědomuje, jakému se vystavuje nebezpečí. Strach z toho, že se musí tolik ovládat v tuhle chvíli.
"Neublížíš mi tím, že si vezmeš trošku mojí krve…" Udiveně na ni pohlédl. Chvíli bojoval s ironickým úšklebkem na tváři, nakonec to vzdal. Pootočil hlavu na stranu, nedokázal se tak dlouho dívat do těch zářících, vyzívajících očí.
"Ta troška, o které tu mluvíš…Ta, která ti neublíží…"zakroutil nevěřícně hlavou. "…by mi stačila sotva na jeden den."
"Neřekla jsem, že ti ji nabízím jen pro dnešek."nedala se odbýt. Jen se tiše zasmál. Jestli jeho údiv byl před chvílí velký, teď byl nepopsatelný.
"Vůbec to nechápeš…"
"Ale ano, chápu to."usmála se a pomalým pohybem si rozvazovala šátek uvázaný kolem krku. Prudce zavřel oči, její pronikavé vůně si nemohl nevšimnout. Nezapomněl na ni za celou tu dobu…Pomalu ustupoval dozadu, až narazil na studenou zeď vysokého paneláku. Ještě chvilka a začnou se v něm probouzet smysly krvežíznivého netvora, nebezpečného zvířete prahnoucího po krvi a nejvíc po té lidské. Všechno to, co jeho krvežíznivost kdy probouzelo jako by se shromažďovalo v ní. Už před dávnem to věděl, teď, když byla starší a cílevědomější, to bylo však ještě silnější. Cítil její vůni čím dál blíž u sebe, slyšel její pomalé, rozvážné kroky, teď už i její dech a později i zrychlený tep. Živě viděl kolující krev v jejích žilách, oči jej začínaly pálit, v ústech měl sucho, plíce jako by nestíhaly pobírat všechen dech, který nabíral. Srdce mu prudce bušilo a věděl, že ona na tom není jinak. Nebála se však. Poznal to. Povolil svaly očních víček, pomalu otevíral oči, které se začaly nebezpečně ztemňovat. Byla tak blízko něj…Vzdálil se nepatrný kousek ode zdi, stačil pouhý krok, aby byl v její těsné blízkosti. Přerušila vzdálenost mezi nimi, stoupla si těsně před něj, dlouze mu pohlédla do očí.
"Neublížíš mi. Vím to."šeptla mu do ucha, když se naklonila mírně dopředu. Poté naklonila hlavu na stranu, čímž se mu naskytl pohled na její, teď už ničím nechráněný krk. I přes tu tmu viděl její bledou kůži a patrnou namodralou pulzující tepnu. Nakláněl se k ní pomalu, rozvážně a hlavně aniž by tomu nějak mohl zabránit. Je pozdě, bliklo mu v hlavě. Tady, v temné úzké uličce, uprostřed noci, všude klid a ticho…Nikdy si pro svou oběť nemohl vybrat lepší podmínky. Ovládej se..není to oběť…jen kapka…pár kapek…její tak vzácné a pro tebe tak přitažlivé krve…Jen pár kapek…neublíží jí to…Jen kapku… Byl už tak blízko, že touze po krvi již nešlo odolat. Svými rty se skoro dotýkal studeného krku té, kterou kdysi miloval a milovat nikdy nepřestal…A ona jen tiše stála, nepohnutě a zdálo se, že v naprostém klidu. Po chvilce už cítila, jak svými ostrými zuby přejel po místě, kde jí krev divoce tepala. Těmi ostrými, nebezpečnými špičáky, které děsily tolik lidí a které se stávaly osudnými a smrtelnými zbraněmi pro ty, co neměli štěstí a byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Pomalu zavírala oči, připravená na očekávanou bolest. Pocity mísící se v osobě stojící naproti ní jí byly neznámé, nikdy nedokázala poznat, co cítí. Pomalu a zhluboka se nadechl a vdechl tak její vůni víc, než kdy předtím. Zatím se dokázal alespoň malinko ovládat, tušil však, že hranice oddělující jeho lidské chování a chování nočního lovce musí někde hodně blízko již končit. Ještě jednou se zhluboka nadechl a s přívalem její vůně se mu vybavila doba dávno minulá, kdy ona ještě byla tak mladá. Zatímco on zůstal pořád stejný, ona teď vypadala víc dospěleji. Ve víru svých vzpomínek náhle pocítil zklamání. Zklamal sám sebe tím, že tu teď stál tak blízko, odhodlán udělat to, čeho bude zajisté litovat. Úmyslně všechny vzpomínky zahnal a bojoval s nutkáním už konečně zarýt své ostré špičáky do její tepny, která teď tepala daleko rychleji, než předtím. Prudce se znovu opřel o zeď paneláku, hlavu sklopenou, oči zavřené. Právě málem udělal to, čeho se vždycky nejvíc bál…
"Stalo se něco?"její hlas byl tak nevinný, tak zmatený.
"Nemůžu…Nechci to udělat."hledal ta správná slova, ztěžka a přerývavě dýchal, s každým slovem a s každým nádechem mu čím dál víc ubývaly síly, jak těžce se ovládal.
"Ale…sama jsem se ti nabídla, ne? Nikdo dnes nemusí zemřít."kladla důraz na každé slovo. Nemluvila již klidně, ale hlas se jí třásl odhodláním a nedočkavostí.
"Dnes to bude naposledy…alespoň tady. Nemusíš se dál bát o své blízké, odejdu odsud. Slibuji."
Příštích pár chvil bylo těžko popsatelných. Musel odtrhnout své oči od těch jejích, po chvíli už cítil teplý vítr na své tváři, jak se od ní rychlým krokem vzdaloval. Doléhaly na něj všechny věci, které se staly v posledních pár minutách a to jej dělalo ještě víc hlavovým. Musí přece už někoho najít…Když došel na kraj temné uličky a zahnul za roh, jistý si v myšlence, že ona to už dávno vzdala, zase se zastavil, zavřel oči a soustředil se na jakékoli stopy, které by mu dokazovaly, že v blízkosti je nějaký člověk, který se uprostřed noci potuluje tam, kde nemá. Ve tváři se mu objevil zlomyslný úšklebek, když si uvědomil, že i kdyby ten člověk měl oprávnění tu teď být, nebylo by mu to nic platné. Život je boj. Otevřel oči, když ucítil známý pach člověka. S vítězným úsměvem na tváři se vydal po stopě, kterou před chvílí zaznamenal. S jeho rychlou chůzí mu nedělalo problém být u své oběti za pár chvil i přes to, že byla celkem daleko. Zlomyslným pohledem si měřil mladého tuláka, který se nenápadně plížil k autu zaparkovanému u jednoho z lépe vypadajících domů, než na jaké byl v tomhle městě zvyklý. Bylo mu jedno, oč mladíkovi jde. Hodlal pouze zakončit dnešní lov tak, jak si představoval. Netrvalo dlouho, než se dostal těsně k mladíkovi, který k němu nyní byl otočen zády a který neměl vůbec ponětí o tom, že za ním někdo stojí. A že to nebyl jen tak někdo. Pomalu se dál přibližoval ke své oběti a za pár vteřin, bez jakéhokoli hluku, už svoje špičáky zaryl do mladého těla, které se ani nestihlo začít bránit. Nesmírná úleva se prolévala jeho tělem společně s požitkem z mladé krve, na kterou dnes v noci čekal. Kdyby mohl, nejspíš by se znovu zlomyslně usmál. Jen v takových chvílích byl rád za to, čím je…