Drowí kousnutí

Byl večer. Tmavou nocí se proplétal jemný vánek hladíc tvář temné postavy. Stromy se v dáli ohýbaly a tráva, tmavá tráva noci, podléhala příjemnému větříku. Daleko, daleko od Říší, se na nebi skvěly dvě velké planety – dva velké měsíce ozařovaly poutníkovu tvář.
Dva velké měsíce.
Postava se ukrývala v tajemném plášti s kápí přes tvář ve stínu malé kapličky za železným plotem hřbitova. Rudé oči zářily z temna přikrývky a hleděly na tajemné náhrobky.
Náhle zavrzalo z železných vrat hřbitova.
Musel.
Pochvy kouzelných mečů scimitarů se zableskly odrazem měsíčních svitů, když se neznámý muž postavil. Byl vysoký, přinejmenším alespoň sedm stop. Lehkým krokem vyšel naproti stínům hřbitova.
Musel to udělat.
Když se černá mužova paže dotkla chladné kovové kliky, ozval se z dálky křik.
Křik dítěte.
To ale postavu bez citů nijak neohromilo. Miloval dětský křik. Křik plný zoufalství, křik umírajícího dítěte.
Pomalu otevřel vrzající bránu a vešel dovnitř. Prošel prvními řadami náhrobků. Stromy za kaplí se ohnuly v návalu vzrůstajícího větru ještě víc. Větve se dotkly dřevěné střechy kaple a zabušily naň.
Další výkřik.
Muž vytáhl z pochev na každé straně jeden scimitar. Vítr mu odfoukl kápi – špičaté uši vyčuhovaly z dlouhých bílých loken. Kůže byla celá černá. Byl to temný elf – drow.
Další výkřik.
Drow se usmál při pomyšlení na nastávající chvíli. Odhalil tak chrup s přerostlými špičáky. Musel se kousnout do rtu, aby potlačil vzrůstající smích.
Pomalu se blížil ke kapli. Stromy svými černými větvemi bušily do střechy stále intenzivněji, s elfovými vlasy si pohrával vítr. Rudé oči zářily ve tmě jako dva žhavé uhlíky.
Čekal tak dlouho.
Elf napnul své temné svaly a dotknul se kliky mosazných dveří. Dveře se za doprovodu hlasitého zaskřípání otevřely a svůj nevinný zrak na postavu upřelo malé lidské dítě na oltáři. Před ním stál tlustý mnich s vyholenou hlavou, v ruce svíral ostrou dýku. Již mnohokrát bodl do dítěte.
Sebral drowovi kořist.
„Sebastiene,“ promluvil drow tiše k mnichovi. Mnich se prudce otočil.
„Ach, Synzone. Není to tak, jak to vypadá,“ vykoktal vystrašeně Sebastien.
„Dítě je moje!“ Synzon švihl prudce jedním scimitarem do vzduchu. Mnich se švihu lek, ustoupil a narazil na krví potřísněný oltář. „Dítě je moje.“ zopakoval tiše.
Sebastien se zkroutil na zem pod tíživým elfovým pohledem. „Ach, Synzone,“ povzdechl. Lepkavá kapající krev dítěte mu zmáčela vlasy.
Ale drowové neodpouštějí.
Synzon přiskočil k mistru boha a bodl naráz meči. Sebastien vykulil oči, opřel se o oltář a z úst mu vytekl pramínek krve.
„Jak jsi mohl,“ řekl Synzon k mnichovi a vytrhl mu meče z těla. Vyskočil na tlusté tělo mrtvého muže a naklonil hlavu k mrtvému dítěti.
„Tak krásné. Tak mladé.“ povzdechl. „Tak plné nadějí. Tak plné sladké krve.“ Zakousl se hluboko do dětského krčku a vysál poslední zbytky krve. Větve stromů přestaly bít do střechy. Nastalo ticho. Zvíře se odebralo zpět do tmy.
Musel to udělat.