Dead Bell

Cink...cink.. Večerní městskou tmou se rozléhá cinkání rolniček. Obyvatelé města při tom zvuku zavírají okenice, dávají dveře na závoru. Zvířata se probouzí a sledují pohyb zvuku rolniček, všichni ví, kdo se blíží. Za zvukem jdou opuštěné kočky a v tu chvíli, co se rolničky rozezvoní, nikdo ale opravdu nikdo necítí nenávist, k nikomu. Jen strach. Zvuk který se městem rozléhá je nevinný, krásný avšak smrtící zvuk.

* * * *

Dead Bell, neboli Smrtící Rolnička. Tohle jméno nosí žena, spíše dívka. Vždy se objeví, když někdo leží na smrtelné posteli, nebo je spatřena u nehod končících smrtí. Mnoho lidí říká, že to ona je Smrtka, jiní zas, že pouze chodí oznámit, že umíráš, uklidní tě a řekne ti, kam příjdeš. Na Onen svět? A tam kam? Do tábora Tisíce Bolestí? Na Odpočinek? Či budeš zůstávat mezi našim světem a tím druhým jako duch a budeš mít šanci na návrat? To nikdo neví. Nebo snad ona je opravdu Smrt?

* * * *

Ve městě, které proráží zvuk rolniček, leží na smrtelné posteli matka právě narozené holčičky. Dveře se s tichým skřípáním otevírají a ve dveřích stojí postava v černém plášti a obličej schovaný pod kápí.
“Už?“ tiše se plačící matka ptá.
“Ano, ale neboj se, na Onom světě to je krásné, ty totiž půjdeš na Odpočinek,“ postava sundá kápi a na matku se s laskavým obličejem dívá asi šestnáctiletá dívka. Prudkým pohybem se její tvář otočí do tmavého rohum kde všechno a všechny proklíná stařena.
“Zmiz! Zmiz ty stvoření z pekel! Neber mi mojí dceru! Kdo se o to dítě bude starat? Manžel utek, jakmile zjistil, že Marllëna čeká dítě! Tak zmiz!“ V očích dívkyse objeví pohrdání tou stařenou a zlost nad jejím chováním a láskou ke své dceři. Nenávist k takovýmto lidem dívka uzavírá ve své mysli, protože nejen z ní čerpá svou sílu. Díky tomu dokáže uklidnit lidi když jejich duše bere sebou.
“Tvá dcera umře a ty se musíš postarat o dítě,“ řekla a otočila se zpět k matce,
“Smrtka si protě přijde zítra v poledne, pojmenuj svou dceru a najdi někoho jiného, kdo se o ní bude starat, někoho jiného, hlavně ji nedávej této stařeně, Marllëno!“ pronesla a dala se na odchod.
“Počkej Dead Bell! Na, vem si ty moji dceru, moje matka by ji bila nebo by skončila v sirotčinci či bys jí osobně předávala Smrtce,“ náruč, ve které svírala spící batole, natáhla k dívce.
“Já.. nemohu,“ překvapeně pronesla, když se za zvuku rolniček otočila k Marllën.
“Jmenuje se Räell. A vezmi si ji, prosím!“ V tu chvíli místností projel mrazivý vítr, všude začalo být chladno, na oknech se objevila jinovatka a uprostřed místnosti černá smrtí nasákla postava. Smrtka.
“Přišlas pozdě, Dead Bell,“ kdyby se mohla Smrtka usmát, vzduch by prorazil mrazivý, smrtící smích.
“Ano, poprvé jsem se spletla,“ vzala
Marllën Räell a poodstoupila.
“Vidím, že pro to dítě si také brzo přijdu,“ pronesla Smrtka hlasem, jako když někdo vrže nenamazanými dveřmi.
“To nepřijdeš, nyní je má.“ Uťala dívka klidným chladným hlasem chamtivý pohled Smrtky.
“Ooo, nyní je z tebe chůva, cheche...“
“Sbohem, Marllën!“ Nevnímaje Smrtčinu poznámku odešla.