Upír z černého lesa

Jednoho krásného slunečného dne, vyrazil mladý Hugo do Černého lesa. Byl jedním z mála chlapců, kteří se do něho odvážili vstoupit hlouběji. Rád pozoroval lesní zvěř. Ptáky, veverky, srnky a někdy zahlédl i divokého kance. Často taky vysedával u potůčku a vypouštěl po jejím proudu loďky. Ty si vyráběl sám z kusu dřeva a listu, který sloužil jako plachta. Ve vesnici ho měli za podivína. Neměl moc kamarádů a tak se naučil samostatnosti. Trávil v lese spoustu času a cítil se v něm dobře. Toho dne měl ovšem poznat i odvrácenou tvář Černého lesa. Příjemně unavený si sedl, opřel se o starou jabloň a za pár vteřin usnul. Spal tvrdě a dlouho. Když se vzbudil, nemohl uvěřit vlastním očím. Byla už tma. Místo toho, aby zachoval chladnou hlavu a šel tou cestou, kterou přišel, Hugo zpanikařil a vydal se úplně jinou stranou. Zmocnil se ho strach. Začal bloudit, až se zcela ztratil. V té tmě to nikde nepoznával, nevěděl kudy má jít. Navíc měl stále silnější pocit, že ho někdo sleduje a že je mu stále blíž a blíž. Co když je to vlk? Jak se může ubránit takovému vlkovi? Pořád přidával do kroku, až nakonec, hnán strachem, začal utíkat. Neběžel ovšem dlouho. Zakopl o kořeny stromu a s jekotem, se zřítil ze srázu. Sráz to byl veliký a záludný. Hugo si tím pádem hodně ublížil a když se ocitl až dole, ztratil na chvilku vědomí. Nastalo hrobové ticho.
Když se po nějaké době, nebohý Hugo probral z bezvědomí, ležel celý potlučený na břiše a hlava mu třeštila. Otevřel oči a v ten moment by se v něm krve nedořezal. Přímo před ním stál mohutný vlk. Byl celý černý a díval se přímo na něho. Vycenil zuby a už se chystal na Huga skočit, když v tom se ozval něčí hlas.
„Necháš toho, čokle mizernej!“ Poté Hugo znovu upadl do bezvědomí.
Probudil se až za nějakou dobu. Ležel svázaný na zádech a před ním, u rozdělaného ohně, seděl cizí muž, v ošuntělém oblečení. Vypadal hrozně zanedbaně a jakoby si potichu pro sebe něco šuškal a chichotal se tomu. Na Huga působil jako nějaký blázen. Opodál seděl velký černý pes, kterého předtím mylně pokládal za vlka. Seděl tam a každou chvíli se drbal za uchem.
„Co myslíš…Budu se vévodkyni líbit?“zeptal se Huga neznámý muž.
„Prosím?“
„Povídám, jestli se budu vévodkyni líbit? Jsi snad hluchý, ty spratku? Mám víc křičet, aby jsi mě slyšel? To teda ne! Já nemusím nic, slyšíš?“
„Já vám nerozumím.“
„Nevadí, na tvém názoru beztak nezáleží!“
Nešťastný Hugo nechápal, co po něm ten muž chce. Čas utíkal a cizinec pořád povídal něco o nějaké vévodkyni a o svatbě, která je spolu čeká. Nic z toho co povídal nedávalo smysl a Hugo byl stále zoufalejší a zmocňoval se ho stále větší strach. V tom k němu muž přistoupil a v ruce svíral nůž.
„Moje drahá chtěla, abych jí dal své srdce, ale to já bych nedokázal! Proto jí dám to tvé a budu ho vydávat za své! A pak budeme pořád spolu! Já a moje milovaná!“
Hugo začal křičet o pomoc a kopat kolem sebe. Muž mu zacpal ústa kusem látky a chystal se na ten hrůzný čin. Přitom se tupě usmíval a ukazoval svůj příšerný chrup. Byl už připraven bodnout, když v tom se zjevil, jakoby odnikud, veliký netopýr. Byl černý jako noc a veliký byl jako ovčácký pes. Srazil muže k zemi a přímo před jeho zrakem, se změnil v upíra. Ve vysokou bytost, připomínající člověka, s vybledlou tváří a rudě zabarvenýma očima. Na sobě měl černý plášť a celý působil nadpřirozeně. Vrhl se na vyděšeného muže, prokousl mu hrdlo a přímo na místě mu začal pít krev. Cizincův pes, když to viděl, vzal nohy na ramena a pelášil pryč, až se za ním prášilo. - Hugovi se mezitím podařilo, za přispění všech sil, odvázat a být zase volný. Upír si ho všiml a zamířil k němu. Hugo se svalil na zem a s pláčem naříkal. Byl vyděšený k smrti, srdce mu bilo stále rychleji a jen čekal kdy z něho ta stvůra vysaje život. Toho se ovšem nedočkal.
„Ty se mě nemusíš bát. Tvoji krev já nechci. Piji jen krev špatných lidí, takových jako byl on.“upírovi oči ztratily rudou barvu a nahradila ji tmavě šedá.
Hugo na něho koukal, neschopen slova. Uviděl v něm cosi lidského a přestal se trochu bát
„Vydej se tímhle směrem. Běž pořád rovně, až dojdeš k řece. Dej se po jejím proudu a tak se dostaneš do své vsi.“po těchto slovech zmizel stejně tak rychle, jako se objevil.
Hugo tam ještě chvilku seděl a nebyl schopen pohybu. Poté, hned jak mohl, se sebral a vydal se tím směrem, který mu upír ukázal. Cestou zpět do vsi o tom všem přemýšlel a nemohl tomu stále uvěřit. Slyšel o upírech hrozné historky. Měl je za kruté a bezohledné bytosti, sající lidem krev. Teď jednomu stál tváří v tvář a on ho nechal žít. Ba dokonce mu zachránil život, před nebezpečným šílencem. Byl z toho všeho zmatený. Především měl ale radost, že byl naživu. - Nechtěl si nic, z toho co zažil nechat pro sebe a doma ve vsi se, se svým zážitkem svěřil. Nikdo mu ale nevěřil a nebral ho vůbec vážně. Nechápal to. Nevěděl proč mu nikdo nevěří. Dokonce ani otec, který ho podezříval, že tu noc strávil u nějaké dívky
Týden poté, co se Hugo ztratil v Černém lese, došlo ve vsi k mimořádné události. Ta zpráva se mezi lidmi šířila jako vlna. Prý nedaleko vsi zabili skutečného upíra. Ti co měli dostatek odvahy, se tam rychle rozeběhli, celí lační po tom spatřit ho. Mezi nimi byl i Hugo, který měl zlé tušení. Když se prodral houfem lidí, který se vytvořil kolem těla mrtvého upíra, ustrnul zděšením. Jeho tušení bylo správné, byl to ten upír, který mu před týdnem v Černém lese zachránil život. Ležel tam na štosu slámy, s hlavou uťatou a Hugo poprvé od smrti matky, uronil pro někoho slzu. Stál tam a oplakával ho. Bylo mu ho hrozně líto, vždyť on jediný se s ním opravdu tváři v tvář setkal. Kdekoho mohl, přesvědčoval, že nebyl tak zlý, jak se oni domnívali. Bylo to ale marné, nikdo mu nevěnoval pozornost a Hugo byl z toho nešťastný. Měl na všechny kolem vztek. Od té doby na lidi ze vsi zanevřel a přísahal si, že až bude dospělý, odejde od nich a ve vsi se už neukáže.