Rebelka

Stála tam, ano, stála těsně přede mnou. Štíhlá hnědovláska s takovýma zvláštníma šedýma očima. Dívala se na mě tak divně a mě nezbylo nic jinýho než se koukat na ní. Něčím mě přitahovala, a já jsem si byla najednou jistá, že ji nevidím naposledy. Chtěla jsem na ni promluvit, ale jen jsem otevřela pusu a žádný zvuk se neozval. Natáhla jsem tedy ruku, ve snaze se jí dotknout a zjistit, že je skutečná, ale moje ruka jakoby se dotkla jen nějaké blány a ona zmizela. Procitla jsem. Něco mě šimralo na nose.
„Ali, mám ji!“ Skákala radostí do vzduchu Nikola a mávala mi nějakým papírem před nosem, „Já ji mám!“
„Co? Co máš?“ Vykoktala jsem ze se sebe po chvíli, když už jsem přišla k sobě.
„No přece tu písemku,“ řekla vítězoslavně, „z matiky!“
Konečně mi to došlo a tak jsem se mohla přidat k juchající mase mých spolužáků kolem ní. Nikola má naši pololetku s matiky, tu, co budeme za dvě hodiny psát… Jóóó. Teď už jenom stačí, aby mi to vypočítala a jsem v suchu
„Tak, odložte tužky, prosím“ zavelela, společně se zvoněním, učitelka a mě se, poprvé za život po těle rozlil ten úžasný pocit, že jsem něco zvládla. Sice s pomocí, ale přece a to je nejdůležitější.
Další hodiny mi to šlo jako po másle a tak jsem se ani nenadála a byl konec školy. Pelášila jsem domů snad ještě jako nikdy, tak dychtivá povědět tu novinu mámě:
„Mami! Já jsem to dokázala!“ křičela jsem už ve dveřích, ve svých slovech jako kdybych slyšela ještě teď Nikolu.
„Co jsi dokázala Ali?“ zeptala se mamka z kuchyně.
„Já budu mít jedničku na písemku z matiky!“ dodala jsem se vší hrdostí.
„No to je skvélý, já jsem ti říkala, že to jde…“ zaradovala se mamka aspoň na chvíli se přidala na moji vlnu, zdánlivě nekončící euforie. Asi si říkáte, proč tropím tolik povyku pro jednu jedničku z matiky, a ještě k tomu opsanou. Jednoduše proto, že takový „zázrak“ se mi stal naposledy ve druhé třídě. Tak proto.
Ve spěchu jsem si vzala právě dodělanou buchtu, popadla jsem do ruky skejt a vyrazila jsem ven. Jednak jsem to musela prostě ještě někomu povědět a za druhé musela jsem ze sebe nějak dostat tu energii, co se ve mně objevila sama tak nějak najednou a na to je pro mě skejtpark naprosto nejlepší. Nahoru, dolů, nahoru dolů, pak zas doprava doleva, nakonec pár těch skoků a večer spím jak neviňátko. Teda až dodneška. Zalehla jsem utahaná jako obvykle, ale musela jsem se pořád převalovat a ne a ne usnout. Nejdřív jsem to sváděla nu tu radost, co mi ještě pořád kolovala v žilách, ale ve tři hodiny ráno už mi nestačilo na vysvětlení ani to a tak jsem si řekla, že nejlepší bude se jen tak dívat do stropu a že ono to spaní přijde samo. Ale nepřišlo. Místo něho nicméně přišlo něco jiného. Zase ta dívka, a co víc tentokrát jsem ji viděla ne jen jako její obraz, ale viděla jsem ji stát přímo přede mnou v mém pokoji. Myslela jsem, že mi fakt už hrabe, když mám takovýhle vidiny, ale když na mě ta dívka promluvila, došlo mi, že to asi nebude vidina a nebo přinejmenším bude hodně zvláštní: „Alice, chytni se mě…“
Mlčela jsem.
„Pojď, neboj se mně“ pokračovala a natáhla ke mně ruku. K mému velkému překvapení jsem ji natáhla taky. Když jsem se ji dotkla, tentokrát nezmizela, ale řekla: „ Děkuji ti.“, pak se mi zablesklo před očima v další vteřině jsem byla mě neznámo kde.
Všude kolem mě bylo bílo, až neskutečně bílo a to světlo co se tady všude odráželo, mě naprosto oslepovalo.
„Není zač,“ vylítlo mi z pusy tak nějak samo, aniž bych věděla, proč vlastně odpovídám. Šly jsme mlčky a já jsem tak, když jsem se rozkoukala, měla šanci prohlédnout mojí průvodkyni prohlídnout. Nebylo na ní nic zvláštního: dlouhé bílé šaty, nebo co to bylo jí splývaly až na zem a z nich jen občas vykukovaly bosé nohy. Krajina a s ní i čas plynuly, ale já jsem to nepociťovala. Nevěděla jsem jak daleko, nebo blízko máme k cíli, nevěděla jsem nic.
Zvědavost a nechuť k dalšímu mlčení mi nedaly, a tak jsem se zeptala: „Proč jsi mi děkovala? A kam to vlastně jdeme?“
„To se dozvíš od mé paní a neboj už tam budeme,“ odpověděla mi dívka, stále jdoucí rychlou chůzí, „ jinak já jsem Sima.“
„Těší mě, já jsem Alice. Od tvé paní? Kdo to je? A vůbec já tam takhle – v pyžamu jít nemůžu,“ chtěla jsem ještě pokračovat, ale Sima mi skočila do řeči: „Já vím, kdo jsi. Neboj, je na to zvyklá…“
„Vida už jsme tady,“ poznamenala najednou jen tak jakoby mimochodem, zatímco já jsem přemýšlela nad její zvláštní odpovědí.
Zastavila se v místě, kde na okrajích cesty ležely kameny a já zadumaná jsem do ní málem narazila. Teprve teď jsem si totiž uvědomila, že kromě těch kamenů, nevidím nic, jen to zvláštní třpytivo všude kolem mě. Ať jsem se snažila jsem se sebevíc, neviděla jsem prostě nic. Sima natáhla ruku, vypadalo to jako by po něčem šmátrala a nakonec jakoby opravdu něco stiskla. Její druhá ruka mě chytla a vtáhla mě dovnitř, ačkoliv já jsem byla naprosto jistá, že tady široko daleko žádné „vevnitř“ být nemůže.
Ocitla jsem se v opravdickém paláci, a i když jsem tajně doufala, že až dorazíme na ono místo, budou si moct moje oči od toho jasu odpočinout, nestalo se tak. Místo toho jsem se s velkým zájmen dívala, na tu všechnu nádheru kolem: na ty blyštící se lustry, na úžasné leštění vázy se zvláštními květinami a samozřejmě mé pozornosti nemohl uniknout vyřezávaný strop, skrz něj dovnitř proudilo veškeré světlo.Byla jsem tím kolem sebe tak fascinovaná, že jsem nevnímala ani Simin rozhovor s nějakou ženou, sedící za průhledným stolem, který se evidentně týkal mě:
„… Tak kam ji mám zavést?“ zeptala se Sima.
„Do třetího patra, vlevo, úplně vzadu a odhrnout závěs…Paní už o vás bude vědět.“
„Dobrá, děkuji Nelis,“ rozloučila se moje průvodkyně a měla se k odchodu. My obě jsme se měly. Žena na nás ale ještě zavolala: „A hlavně nenechávejte dlouho otevřené dveře.“
Sima zrychlila krok a tak jsme skoro v mžiku stály u těžkých, měděných dveří.
„Pššt, teď ticho,“ přikázala mi dívka a vzala opatrně za klku.
K mému překvapení se za nimi na nás rozlila černočerná tma. Slyšela jsem jen Siminy kroky těsně přede mnou. Upřímně, představa, že bych tam někde, zůstala sama mi nedělala vůbec dobře, a tak jsem rychle pospíchala za ní. Po chvíli kroky ustaly. Pomalu, ale jistě se mě začala zmocňovat zoufalost s děsem a já jsem začala přemýšlet o tom, kam mě to zavedla. Tyhle moje představy bych nepřála ani svýmu největšímu nepříteli, tak to radši nebudu dál rozvádět. Najednou mě ale oslepilo tak intenzivní světlo, že jsem nedokázala ani otevřít oči.
„Aáá, vítejte,“ promluvil nějaký hlas, „Vidíš, že jsi to zvládla Simo, mám tady tvoji náhradnici. Bravo.“
Pak přešla řeč na moji osobu: „ Ahoj Alice, potěšení z tvé návštěvy je na mé straně.“
Konečně se mi podařilo zaostřit. Před sebou jsem uviděla starý honosný obraz s krásnou ženou na plátně Byla oblečená jednoduchých modrých šatů přes jedno rameno a seděla v křesle. Svítila jako diamanty na slunci. Co bylo nedivnější, vypadala tak nehybně, ale já jsem si byla naprosto jistá, že onen hlas určitě vycházel od ní.
„Potřebovala od tebe něco, potřebovala bych, abys, tady po Símě, převzala její práci a to tu, být někomu Andělem strážným…“
Přestože mi spadla údivem brada, nebyla jsem si úplně jistá, jestli opravdu vnímám realitu a tak jsem pro jistotu potichu zopakovala: „Andělem strážným? Já?“
„Ano, ty…“ dostalo se mi hned odpovědi.
„Opravdu?“ oponovala jsem, a pomyslela jsem na Nikolu, že to ona by tu měla stát, ne já. To ona je takovej anděl, čistá duše. Já jsem naprostej opak.
„Ale ano, máš to být ty neboj, teď ale k věci.“ nedala se žena na obraze odbýt a suverénně pokračovala: „Ona už ti dělat nemůže, a když ty moji nabídku nepřijmeš, přijde jeden lidský život vniveč.“
„Hmm, já nevím, jestli se na to hodím a nemám ani tušení, co to obnáší,“ poznamenala jsem tiše.
„Máš pro to nejlepší předpoklady, věř mi,“ ujistil mě ten ženský hlas z obrazu. „Ty nejlepší. Na to stát se Andělem potřebuješ jedinou věc – být dobrosrdečná – a to ty jsi.“
„Ale…“ zaprotestovala jsem opět.
„Už žádné ale. Přijímáš moji nabídku?“ zeptala se bez okolků rusovlasá žena.
Musel u mě zapracovat pud záchrany vlastního druhu, protože jsem řekla ANO.
„Výborně,“ zaradovaly se obě, „ Simo, předej jí prosím roucho.“
Sima, která mě držela za ruku se vysvlékla a přehodila mi své roucho přes moje pyžamo.
„Tak a teď jsi se oficiálně stala Andělem,“ začala, „což má samozřejmě výhody i nevýhody. Budeš mít na starosti jednoho svěřence a za to budeš mít nad sebou ochranu od jednoho z nás.“
Odmlčela se, asi čekala, že něco řeknu, ale já jsem radši jen poslouchala. Alespoň pro tuto chvíli.
„Toho svěřence budeš opatrovat, dávat na něj pozor a budeš mít i šanci mu zasahovat do života svými přáními, ale to jen v těch nejnutnějších případech a tak, aby to vypadalo přirozeně. které, všechny do jednoho ti může splnit tvoje roucho. Stačí si jen říct.“
Na tváři se mi objevil úsměv, ale mlčela jsem dál.
„Moc plnit ti tvá přání, má tvoje roucho, když ho máš na sobě. Ovšem plní jen přání tvá“
Začínala jsem tomu rozumět, o co tady jde a celkem se mi to líbilo. Ta myšlenka.
„Jak už jsi ale jistě pochopila, nemám v úmyslu tě v žádném případě připravit o tvůj současný život, jen budeš mít místo jednoho rovnou dva. Ten tvůj a ten, kdy tvoje tělo bude spát, stejně jako právě nyní. Samozřejmě tvůj svěřenec bude z druhé strany zeměkoule, aby se vaše životy nekryly,“ vysvětlovala dál žena a já jen jemně přikývla na souhlas, „ale přesto je tu pár pravidel, která bys měla dodržovat. Nikdo by se o tvém dalším životě neměl dozvědět a ta tvoje osůbka zvlášt ne, protože pak bys nad ní ztratila část kontroly. To je moc důležité, jinak bys riskovala prozrazení naší celé centrály, jasné?“ připomněla mi důrazně žena s obrazu a vrhla na mě vážný pohled.
Byla jsem v pozici, kdy už jsem opravdu musela odpovědět a tak jsem se po značné chvíli odhodlala a porušila jsem to neprostupné ticho: „Jistě, nemusíte se bát, na to si dám velký pozor paní.“
„Dobře, je ještě něco, o čem jsem se nezmínila a tebe by to zajímalo?
Zamyslela jsem se a jedna věc mě přece jenom napadla: „ Jak se každou noc stanu znovu Andělem a zpět?
„To je jednoduché, tvůj mozek si na to zvykne a bude to dělat sám zcela automaticky,“ objasnila mi obratem, „nicméně návrat do tvého těla už je na tobě. Ještě něco?
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak se do toho dáme,“ řekla žena, společně s plátnem obrazu se otočila a přede mnou se objevilo obrovské zrcadlo. Ukazovalo nějakého kluka, spícího v posteli. Vypadal tak sladce a nevinně, až jsem si říkala, že on snad nějakého Anděla ani nepotřebuje.
„Tak to je on, Martin - tvůj svěřenec,“ ozval se hlas zpoza zrcadla.
„Ale vždyť on… on je anděl sám,“ Nic jiného mě říct nenapadlo.
„Jen počkej,“ uzemnila mě Sima, „je to hezký kvítko… S ním si užiješ.“
Zazvonil budík – v zrcadle.
„No podívejme se, tvoje první práce začíná. Tak hodně štěstí,“ popřály mi obě a já jsem začala usilovně myslet na toho kluka v zrcadle, abych mu byla co nevidět na blízku.