Nováček 5

5. kapitola: Neobyčejná třída

Přešlapovala jsem u CpOS a přemýšlela. Celou dobu, dokud se mi nedoručily křídla, jsem se snažila rozpomenout na cokoli z života před Nebem. Pamatovala jsem si tohle:

Seděla jsem opřená o zeď. Zase jsem jednou byla po škole. V puse jsem cítila pachuť cigarety, kterou jsem dokouřila už dávno. Vlastně jsem právě abstinovala. Neúspěšně, nutno podotknout. Do boku mě tlačila láhev nějakého zředěného alkoholu, který mi dala Anička... to za tu pomoc. No, málem se předávkovala. Jo, mít boháče za poručíky se někdy hodí... ale zpátky k Aničce... to ona je ten důvod, díky kterému jsem se jákýmkoliv drogám vyhýbala. Možná jí dlužím pár týdnů života navíc... s mím vražedným tempem vychutnávání čehokoliv bych se dříve či později předávkovala...

V ruce jsem cítila mím teplem zahřátou žiletku. Ostrá hrana mi poranila palec. Ale já si tou ostrou stranou nejdříje labužnicky přejela po dlani, do které jsem žiletku vtlačila a užívala si bolest. Otevřela jsem načatou láhev a omilem si vychrstla trochu z jejího obsahu do čerstvé ranky. Sykla jsem bolestí a láhev odhodila vztekle do křoví. Až po chvíly mi došlo, že budu moc líná na to, abych jí vytáhla, takže se teď nemám čím opít...

Nechala jsem to plavat. Teď už zkrvavenou žiletku jsem přitlačila kousek nad zápěstí.

Zatlačila jsem a vyrušil mě křik, který volal mé jméno. Sice jsem ho ignorovala, ale kvůli tomu jsem žiletkou sklouzla níž, než jsem chtěla. Krátká bolest a pak... krvavé slzy. Nejdříve po jedné, ale pak jich bylo čím dál více...

Fascinovaně jsem koukala na krev, která se mi vyhrnula z prořízlého zápěstí. Dostavila se i nová várka bolesti a já slastně zasténala. Ani panna jsem už nejsem... napadlo mě zničeho nic. Vlastně je mi ze sebe samotné trochu špatně... další otravná myšlenka.

V uších mi znělo drnčení zvonku. Začíná přestávka... uvědomila jsem si znepokojeně. Ale ta měla začít až za dvacet minut... ale, než jsem to mohla nějak hlouběji prozkoumat, zase jsem chvíly nevnímala.

,,Ztratila mnoho krve... Rychle, zavolejte sanitku!" ozval se křik. Snažila jsem se otevřít oči, ale víčka byla moc těžká... Nemohla jsem pohnout rukou. Začala jsem panikařit. Chtěla jsem něco říct, ale jazyk jsem měla dřevěný a ztuhlý. Došlo mi to.

Umírám. Pomyslela jsem si spíše zlostně než vyděšeně. Já kráva to přehnala a teď tu někde v křoví chcípám na debilní ztrátu krve rok před občankou! Přišla další rozzuřená myšlenka. Pak jsem opět nevnímala...

Pak se dostavilo to pověstné bílé světlo... bylo spíše namodralé...

A pak byl očistec.

Od těchto myšlenek jsem se rychle vzdálila. Ty blbé vzpomínky měli otravnou moc a to takovou, že když jsem si na ty ledový ohně vzpoměla, mírně jsem je i pocítila na kůži.

Je to vlastně nespravedlivý. Kdybych šla do pekla, tak by žádný očistec nebyl. Ti, kteří jdou do Nebe do očistce většinou nemusí. To jen na mě to vyšlo tak debilně uprostřed a ti nahoře svolili k ,,dobrému,, skutku a nechali mě, nejdříve přes očistec, jít do Nebe. Bylo to jako věčnost a v podstatě to střípek věčnosti byl... časová smyčka, dokud jsem nevykoupila všechnu bolest svou vlastní. Jen jsem děkovala, že jsem nezabila žádného člověka... jen s těmi zvířaty mi to Pánbíček neodpustil... vlastně se mi při té vzpomínce na to dělá zle... Nebe na mě má opravdu ,,špatný,, vliv.

A další vzpomínky? Kromě vzpomínky na mou smrt žádné. A to mě děsí. Teda... až na Aničku a matně na rodiče... opravdu jen hodně a hodně matně.

Proud lidiček mě samovolně táhl dopředu. CpOS se zřejmě otevřela. Odplula jsem tedy od myšlenek na vzpomínky a začala vnímat okolí. Už jsem byla témeř tam, kde jsem měla odbočit, když jsem zahlédla eMDé. Nebylo těžké si domyslet, koho hledala. Rychle jsem prokličkovala k odbočce a vlítla do ní. A to tak rychle, až jsem se tam srazila s nějakým klukem.

,,Fakt sry, ale dost spěchám!" odhrkla jsem a šla dále. Mírně jsem doufala, že mě eMDé nezahlédla. Když už jsem odbočku, z níž jsem se vyřítila, neviděla, zpomalila jsem téměř k vycházkovému kroku. Málem jsem si i pískala. eMDé mě nechytila... babizna jedna praštěná... Došla jsem ke dveřím a ty jsem bez otálení otevřela. Vešla jsem dovnitř a potěšeně jsem se usmála. Tak toto se mi bude líbit.

,,1505500, pojď sem." ozvala se ta ženská, co mě do této třídy pozvala. Došla jsem tam a přitom se nenápadně rozhlížela. Místnost byla vedena v světle modré barvě. Nebylo tu ani jedno okno, zato z každého rohu pokoje (byly jen čtyři, pro ty, co neví, jak takový pokoj vipadá) byly zajímavé lampy. Různě po docela velké místnosti byly křesla, stoly, polštáže, židle a seděli tam různí lidé. Od snad padesátníků až po... mám pocit, že zde jsem nejmladší, po patnáctileté.

,,Na, tady máš notebook, ode dneška je jen tvůj, tak si ho chraň. Nový dostaneš buď společně s ostatními nebo ve vyjmečné situaci. Vyber si nějaký kout a tam se uhnízdi. Od teď můžeš pracovat na DS jak dlouho chceš. Z místnosti můžeš odejít kdy chceš. Jediné co nemůžeš, je sahat cizímu na jeho notebook, rušit ho, když ti dá najevo, že rušen být nechce nebo když ti to zakážu. Také nesmíš o této třídě a podmínkách říct ostatním Nováčkům, když už se rozhodneš vyjít se ven projít... to by bylo vše. Můžeš odejít. Jo... a jestli se půjdeš projít, hoď mi sem tvůj noťas... byla by škoda, kdyby ti ho někdo omilem zničil." dořekla ta žena a dále mě ignorovala. Trochu jsem poodešla a prohlédla si jí.

Měla rudé vlasy. Tak rudé, že tady šedém světě Přízemí vypadali... nepřirozeně. Milá tvář a milý hlas. I oči se nedívají vypočítavě, jen unaveně a účelně. Trochu více než štíhlá, ale jinak pěkná. S přemýšlením jsem se procházela téměř obří místností. Podvědomně jsem zamířila až na druhý konec místnosti. Pak jsem se posadila do kupy polštářu, co byla u zdi a hezky se uvelebyla.

,,Takže jak dlouho chci, tak dlouho můžu sbírat DS... tak to mě brzy začne nudit..." přemýšlela jsem nahlas.

,,Ty jsi tu poprvé a už se nudíš?" ozval se někdo vedle mě. Koukla jsem se tam. Hezký tmavovlasý týpek. Maximálně 18. Zastavila jsem nutkání olíznout si labužnicky rty nebo jinak flirtovat.

,,Říkám že se nudit budu, né že už se nudím... ozvu se později ano?" zeptala jsem se s úsměvem a mobil, který jsem představovala rukou jsem odtáhla od ucha na znamení toho, že považuji rozhovor za ukončený. Kluk s úsměvem přikývl.

Otevřela jsem ten svůj noťas a zapla ho. Naskočil ani né po čtyřech vteřínách. Měl ohranou plochu Windows, na mysli mám ten kopec a to absurdně modrý nebe. Dále v pravo nahoře bylo mé jméno, Paolin, mé registr. č. a další podrobnosti. A jako jediná ikona vlevo nahoře byl NO.

Co jiného než kliknout na ni, jsem mohla udělat? Naskočil mi můj region a záplava té špatné aury. S úsměvem jsem to tedy začala zkoumat blíže a chytře přetahovala všechny okolo nebezpečného předmětu. Tak jsem to přece udělala u toho pískoviště a počítadlo DS se mi porouchalo. Možná se bude chyba v přenosu opakovat. Notebook měl tu výhodu, že měl dotykový monitor. Takže jsem nemusela na plošce místo myši trhat rukou jako šílená, ale mohla jsem monitor přes monitor zatrhnout jednoduše to, co jsem potřebovala. Aspoň, že tu nemají brambůrky a já ten monitor nemužu umastit...

Na schválení jsem měla téměř tucet požehnání a NO se jaksi zasekl. Pohodlně jsem se tedy uvelebila (i když ta poloha předtím taky nebyla k zahození) a notebook jsem si položila do klína. Rozhlédla jsem se. A překvapeně zamrkala. Měla jsem pocit, že předtím byla místnost modrobílá, ale teď byla sytě rudá... na některých místech prosvítala oranžová, jinde černá. Já osobně seděla v záplavě černých, velkých, měkkých sametových polštářů.. a také pár plyšových polštářků.

,,Co to?" zeptala jsem se udiveně. Né že by se mi to nelíbilo, ale byl to ostrý kontrast oproti předchozímí desingu.

,,No páni, ty jsi silná!" řekl udiveně vedle mě ten hezký černovlasý kluk. V tom velkém krvavém křesle vipadal až moc divoce (dala bych jej spíše do Pekla... a to se vší nebeskou počestností, přece bych mu nepřála nic zlého!!!) na to, že měl jen tepláky a tílko. Ale oblečení vypadalo jako z mí doby, takže zase to nebylo zas tak velký překvapení. Jaké překvapení? podivila jsem se. Jako obvykle jsem ztratila nit myšlenek a úplně se v nich zamotala.

,,Říkals něco o síle?" zeptala jsem se, když jsem si vzpoměla, že něco takového zamumlal. Pár metrů nalevo ode mě vzplanula v rohu místo lampy pochodeň. Začínalo to tu vypadat, jako v jedné me oblíbené manze o středověku...

,,Jo, když je někdo silnější než ostatní, tak se místnost bude měnit podle toho, co by se mu líbilo. Většinou je to kompromis mezi tím, co se líbí všem, ale přišla jsi ty a místnost se začala měnit téměř od základů... zdá se, že si tě oblíbila, nebo jsi silnější, než se zdáš Maličká." ani to nedořekl a rozlehl se nadšený výskot.

,,To je lepší než to ohrané nebeské vzevření!!!" zakřičel někdo a pár podobných hlášek padala ještě hodnou chvíly. Pozvedla jsem mírně znuděně obočí a vrátila se ke svému notebooku. Takové dětské hry mě nebaví a ... áááá NO mi všechny ty napůj podvody schválil, ale co je důležitější, mám 7. kategorii!!!