Pomsta za Seŕrlaid

Ze severu před mraky prchal jezdec. Vysoký, blonďatý muž v stříbřitém brnění. Na zádech se mu houpal meč. Bouře vyla a skučela, až si smrtelníci dole na zemi zacpávali uši. Hnala se jezdci v patách jako smečka hladových lykanů a zrychlovala s každým jeho pobídnutím koně.

Hnědák sotva popadal dech. Hrůza z toho, co bylo za nimi, se mu odrážela ve vytřeštěných očích. Jezdec se s podivným pocitem jistoty ohlédl. Tomuhle peklu nikdy neujede.

Zablesklo se. S ohlušujícím rachotem z nebe slétl rudý blesk. Roztříštil se o zem a spálil vše, co mu přišlo do cesty. Les vzplál. Krvavé plameny divoce vyšlehly a zbarvily mraky zlověstnou září.

Znovu se ohlédl. Do tváře jej udeřila vlna nesnesitelného vedra a opálila mu konečky blonďatých vlasů. Kůň bolestně zaryčel, když jej olízlo horko a popálilo.

Bouře zrychlila. V mracích se zjevil démon na mohutném vraníkovi. Tělo mu zakrýval dlouhý černý plášť s kápí, zpod něhož vykukovalo černé brnění zdobené stříbrem. Uzdu svíraly ruce s dlouhými prsty klavíristy, skryté v rukavicích.

Jezdec na zemi vytřeštil oči a ztěžka polkl. Teárlach. Nevěřil v Bohy, nikdy se nemodlil, ale tentokrát podvědomě prosil za odpuštění svých hříchů. Rozzuřil Temného pána a on jej nyní osobně pronásleduje. Démon na obloze se krutě rozesmál, až jezdci přeběhl mráz po zádech.

Jezdec se hnal lesem, když hnědákovi došly síly. Blonďák sotva stačil vyndat nohy z třmenů, když se jeho kůň zhroutil, ztěžka oddechujíc..

Muž pomalým krokem přistoupil věrnému zvířeti. Klekl si a pohladil umírajícího koně po hlavě. Pak vytáhl meč a milosrdně jej zabil. Temný pán zatím tichounce přistál na zemi, pobaveně jej sledujíc.

„Jaké roztomilé divadlo, Aileane,“ zaznívala mu v hlase nepředstavitelná nenávist. Tiše zatleskal. Kůže rukavic zaskřípěla. Znělo to v tichu jako prásknutí bičem. Sáhl si k pasu a tasil černý meč, na první pohled ostrý jako břitva. Ailean sebou trhl. Na okamžik na démona na obloze zapomněl.

„Co jsem ti provedl?“ zeptal se, svírajíc pevně meč, z něhož odkapávala koňská krev. „Rád bych věděl, čím si zasloužil tvou pozornost, co jsem provedl nejmocnějšímu a nejhoršímu mágovi, jenž kdy spatřil světlo světa?“

Temný nenávistně přimhouřil oči, v nichž mu vzplál rudý hněv. Čepel zasvištěla. Hladce proťala vzduch a zasekla se do staletého dubu. Dřevo zasténalo. Koruna se převážila a zřítila se k zemi. Ailean ztěžka polkl.

„Vzpomínáš si?“ promluvil tichým hlasem. „Pamatuješ na Seŕrlaid? Na dívku, jenž se pokusila vzít si kvůli tvému chování život?“ Ailean se jakoby zamyslel. Moc dobře si na ni ale pamatoval. Miloval ji, ale odvrhl ji. Měl k tomu důvod. Chtěl se k ní dnes vrátit. Stál před dveřmi jejího domu. Zaklepal, ale nikdo se neozýval. Vzápětí se objevily mraky a s nimi Teárlaidh.

„Je to moje mladší sestra,“ dodal Teárlach. V hlase mu na kratičký okamžik zachvívala láska, ale skryl ji stejně rychle jako se objevila. Ailean, jemuž došly všechny souvislosti, šokovaně vytřeštil oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. Temný pán nečekal na nic a vrhl se na zkoprnělého krále.

Meče o sebe třeskly, až vylétly jiskry. Ailean se snažil ze všech sil, ale mág byl příliš silný. Dokázal využít každé jeho slabiny. Za okamžik krvácel z hluboké rány na rameni. Další nepozornost, další rána.

„Dost her,“ zavrčel Teárlach a jediným úderem zbavil protivníka zbraně. Přiložil severskému králi meč k hrdlu. „Pomodli se, neboť zemřeš,“ ťal. Aileanova hlava se hladce oddělila od těla a skutálela se.

Teárlach sledoval její cestu k zemi se spokojeným výrazem ve tváři. Sevřel v ruce přívěsek ve tvaru draka, jenž se mu houpal na krku, a nasedl na neklidného koně. „Pomstil jsem tě, sestřičko. Nikdo už ti neublíží, Seŕrlaid,“ zašeptal tichounce a zamířil domů, na daleký sever.