Na život a na smrt

Nebylo tam nic, jen stromy obklopené mlžným hávem. V mléčně bílém šeru své vlastní kroky sotva slyšel. Jen jeho zrychlený dech se kroutil v ledovém vzduchu a kroutil se do prapodivných tvarů.

Arsene se opatrně vydal vpřed, měkce našlapujíc do spadaného listí. Rozhlížel se kolem a nepřemýšlel. Jen mechanicky kráčel vpřed a v hlavě měl stejné ticho jako vládlo všude kolem.

---

"Zemřeš! Zničím nejdřív tebe a potom i ji!" Drsný výkřik ho probral z letargie. Apaticky vzhlédl. Stál na mýtině obklopené lesními velikány, na jejímž severním okraji stál kamenný katafalk.

Před ním bojovali dva válečníci. Vysoký temný muž v černé zbroji s rubínovou sekerou obklopenou plameny. Široký hrudník se dmul vztekem. V průzorech rohaté helmy místo očí plály krvavé plameny. Krutost, nenávist, smrt z něj sálaly.

"Nikdy!" křikl jeho protivník, malý, hubený válečník. Neohroženě hleděl na svého rivala a na jeho tváři nebyl znát strach. Sevřel meč.

Překvapeně se mu rozšířily panenky. "Blázne! Vždyť tě zničí," křikl Arsene z plných plic. Nemusel být věštcem, aby poznal výsledek. Jít proti rytíři v plné zbroji jen s mečem a ubohou koženou zbrojí bylo šílenství.

Neposlouchali ho. Kroužili kolem sebe a vyčkávali, kdo ztratí trpělivost a udeří jako první. Pod nohama jim tichounce křupala zmrzlá tráva. Využil jejich nepozornosti a protáhl se kolem nich až ke katafalku.

Ležela tam nádherná dívka. Dlouhé blonďaté vlasy kolem ní připomínaly svatozář. Klidně oddechovala, ponořená do spánku, podobného smrti. Jen nepatrně se zdvihající hruď prozrazovala život.

Zatoužil ji probudit, protrhnout temnotu, obklopující její vědomí. Shrnout neposlušný pramen z její tváře, pohladit ji a jemně, lehce jako dotyk motýla, ji políbit. Otevřela by oči a...

Zatřepal hlavou a bázlivě se ohlédl. Ne, nesměl to udělat. Podvědomě vycítil, že hněv těch dvou by se obrátil proti němu.

Sedl si vedle katafalku a zavřel oči. Snažil se na ni nemyslet, ale podobalo se to práci toho nešťastníka, jenž musel věčně do kopce valit balvan, který se mu stejně vysmekl a skutálel dolů.

Nemohl si na jeho jméno vzpomenout. Nebylo důležité. Všechno tady, celá ta nedůležitá realita se smrskla do ní a těch dvou. Do jejich odhodlání zničit protivníka... Neexistovalo nic jiného...

Díval se na ně a přece je neviděl. Když se vzpamatoval, dotíral Temný nemilosrdně na mladíka a hledal sebemenší chybu v obraně. Stačilo polevit, stačila jedna droboučká chybička a mladík by tvrdě zaplatil za svou nepozornost.

"Musíš to udělat!" křikl mladík. "Probuď ji, máme-li přežít." Sotva to dořekl, následoval tvrdý trest. Temný využil jeho zakolísání a ťal. Zářivě zlatá krev zkropila mrtvou trávu.

Arsene se nad tou podivností nepozastavil. Nezáleželo na tom. Ztěžka vstal a zadíval se na krásku. Odhodlal se. Nahnul se nad ni a lehoučce se dotkl svými rty jejích. Kdyby dokázal racionálně uvažovat, zasmál by se nad tou ironíí. Vypadal jako princ z té pohádky. Jak se vlastně jmenovala?

Víčka se jí zachvěla. Blankytně modré oči, jejíchž jiskra byla otupená mlhou ospalosti, se na něj nechápavě zadívaly.

Přiložil si prst na ústa. "Nekřičte, prosím," zašeptal. Přikývla a jemu se ulevilo. Ohlédl se a strnul. Mladík prohrával. Mezi dvěma údery na něj pohlédl a Arsene věděl, co musí říct.

"Krásná paní, nesmíte to vzdát. Pomozte nám ho porazit. Bez vás nic nedokážeme. Moc vás o to prosím," klekl si na zem a sklopil hlavu. Kéž by poslechla. Netušil proč, ale musela to udělat, nebo... Nedokázal domyslet, co by se stalo.

---

Ucítil závan květinové vůně. Otevřel oči a vzhlédl. Kráčela k bojujícím a pod jejím krokem tál sníh. Mrtvá tráva oživala a do lesa jako by se vracel nový život.

Pomalým krokem, jako hrdá královna, došla k Temnému a stoupnula si před něj. Arsenovi se zastavilo srdce. Zabije ji.

Temný cosi zavrčel a napřáhl se k ráně. Sekera nedopadla. Kráska natáhla ruku a zbraň zastavila. Sekera zazvonila, rubín se zaleskl. Překvapeně vydechl. Chytila sekeru za ostří a zastavila ji. Rytíř se s ní zkoušel přetahovat, ale byl náhle příliš slabý. Pohledem z něj vysávala život.

Temný klesl na kolena. Roztřásl se jako v zimnici a schoulil se do klubíčka. Scvrkával se, zmenšoval, až z něj nezůstalo vůbec nic, jen sekera v rukou překrásné podivínky.

Mladík, oddechující námahou, poklekl před dívkou a sklopil hlavu. "Má pani," řekl sotva slyšitelně, přesto se jeho šepot rozléhal do širokého okolí.

"Kdo vlastně vy dva jste?" odvážil se ozvat Arsene. "A kdo byl vůbec on?" ukázal na místo, kde zemřel Temný.

Dívka se usmála. "Máš strach?" Neměl. "Vždyť nás přece znáš. Jsme i v tvé duši," přistoupila k mladíkovi po svém boku a vzala ho kolem pasu. "Jsme Láska a Naděje. Pomohl jsi nám porazit Smrt."

---

Ráno si promnul oči a nechápavě se zadíval před sebe. Nechápal, co to mělo znamenat, co se mu to vlastně zdálo, ale podvědomě si byl jistý, že od teď bude jeho život jiný...