Sen

Obklopuje nás prázdnota a nekonečnost vesmíru se rozpíná i v našich myslích. Nevadí, brzy budeme na místě...

Stojím uprostřed rozlehlé vysočiny a tváře mi chladí padající sníh. Jakmile se nepatrná asociace dotkne této falešné reality, je nadevše jesné, že jsme přiletěli na tuto planetu, abychom tu provozovali zimní sporty.
Zvláštní něco mi stále vrtá hlavou. Spouštím se do rozlehlého údolí a narážím na cestu. Projíždějící vojenský transportér překvapivě zastaví a někdo na mě naléhavě volá ať si nastoupím .

Projíždíme městem nebo spíše něčím, co kdysi městem bývalo. Vojenské tábory se zde objevují na každém kroku, město je již zničeno, obyvatelé jsou pryč...

Zvlštní pocit, stojím před stánkem s občerstvením a čekám, až se žena, jež tu obsluhuje vrátí. Je to to samé město? Město koupající se v letním slunci. Vidím, jak se nad cestami vlní horkost. "přejete si? Hranolky a vanilkovou zmrzlinu.““ Zvláštní kombiace." Neodpovídám, jen chci být pryč z tohodle tísnivého místa.

Už nedokážu spočítat pokolikáté se snažím vysvětlit v jakém jsou nebezpečí. Už si nevzpomínám, kolikrát jsem to zkoušel. Mám už jen chvíli... " tak vy tvrdíte, že se blíží konec světa?" tvrdím, že se blíží něco, čeho by se chtěl každý rozumný člověk vyvarovat" odpovídám již notně rezignovaným hlasem. Zvoní telefon. Ruka se blíží ke sluchátku. "prosím"

Stánek s občerstvením, horké letní odpoledne. Děsivá úzkost mi již po tolikráté drtí mysl. "Přejete si?" otáčím se a beze slova se rozbíhám ulicí pryč. Vím, že nemůžu uniknout, ale stejně tak nemůžu zůstat stát.

Sedím v údolí, přes které se táhne dlouhý ocelový most. Kouř cigarety mě štípe v očích a já vím, že již za chvíli se všechno, co víme o realitě, o její podstatě i o našem "životě" rozpadne na kusy. Most praská a hroutí se k zemi, gigantické kusy oceli se prohýbají a jejich skřípot se mi zarývá do mozku. Vím, že se blíží konec, tak jako tolikrát předtím. A tak jako tolikrát ani dnes s tím nemůžu udělat vůbec nic.
Vím, že dokud budu tady, vždy ve stejný čas si uvědomím, že stojím u stánku s občerstvením, pod barevným slunečníkem a cítím vůni přepáleného oleje. Snažím se rozpomenout, jak krásný to byl pocit. Do tváře se mi vkrádá nepatrný záchvěv úsměvu... poprvé??

Něco mi uniká, nějaká možnost tu být musí, musím pryč. Pryč z toho nekonečného pekla.

Stojím v místnosti, která se nepodobá žádné, do které jsem za poslední rok vkročil. Zvláštní, jak jsem tu loď nenáviděl a teď, když tu stojím... je to jako návrat domů.
Ze zamyšlení mě vytrhl hlasitý zvuk za mými zády. Otočil jsem se a přede mnou byla přepážka přechodové komory. Všechny kontrolní systémy, jako by nepracovali správně .
Náhle mě realita udeřila tak silně, že sem se na pár vteřin nemohl pohnout i když jsem věděl, že stát na místě je v téhle situaci to nejhorší, co můžu udělat.
Za těmi dveřmi se velmi pravděpodobně nachází vakuum sahající až do smrtících hlubin nekonečna. Konečně jsem se probral z toho omračujícího transu.
Utíkám a mlátím do tlačítek uzavírajících přepážky, které jsem nechal za sebou. Co se děje? a kde jsou ostatní?


Ležím na studené palandě a cítím, jak vzduch pomalu uniká z lodi. Vidím všech 6 zbylých členů posádky. Je mi líto, že umírají.
Poté co virus napadl i transportní systémy, jsme už nemohli nic dělat.
Srdce mi bije čím dál rychleji, připadá mi, že usínám. Smrt je pro mě vítanou změnou.