Kdybych to byl věděl...

Grimbold běžel temnou chodbou jak nejrychleji dovedl. Všechny své zbývající síly vložil do tohoto beznadějného úprku. Jako odvážný válečník nebyl zvyklý utíkat z boje, ale v této jeskyni potkal něco strašného. Celá jeho družina již padla a on se pokusil zachránit alespoň svůj život. V dálce už zahlédl paprsky zapadajícího slunce, které skrz porost dopadaly do vchodu jeskyně. To světlo v něm rozžehlo jiskřičku naděje. Zabral ještě víc. Východ už měl téměř na dosah, když hustou tmu v chodbě prořízla rychle letící šipka. Grimbolda pouze škrábla, ale statný válečník se po několika sázích skácel k zemi. Smrtící jed se mu pomalu šířil do žil, měl před sebou poslední chvíle svého života. Chodbou se rozléhal jeho šepot: „Prokletý mág. Kdybych to byl věděl, nikdy bych sem nechodil - “ Vše náhle utichlo. Bylo slyšet jen tichounké ševelení větru, který si pohrával mezi stromy před vchodem do jeskyně. Slunce se schovávalo za les na protějším pahorku, odkud se také blížila další družina.

„Stůjte, musí to být tam za tím lesem, vidíte?“ zavelel Ragan. Družina ho uznávala jako vůdce, i když nebyl zdaleka nejsilnější a ani v šermu příliš nevynikal. Jeho mrštnost však překvapila už nejednoho bojovníka. Odpovídal by popisu lupiče, ale sám neměl toto přirovnání příliš v oblibě. „Utáboříme se tady a zítra vyrazíme k jeskyni,“ dodal. Všichni souhlasili a začali chystat místo k přenocování. Jen Taufi ještě chvíli sledoval obzor. Jeho elfím očím nic neunikne. Zdálo se mu, že na vrcholku kopce, kam směřují, zahlédl okápěnou postavu, ale když se podíval pořádně, nikdo tam nebyl. Přestal se touto myšlenkou trápit a šel nasbírat trochu dříví na oheň. Jako hraničář měl k tomu nejlepší předpoklady a ostatní se do věcí spojených s přírodou moc nepletli. Brzy padla tma. První hlídky se ujal Ájgor. Na rozdíl od ostatních dvou členů se vyznal jen v boji. Byl to kroll a tak není divu, že jeho postava připomínala spíše obra a svým vzhledem by zastrašil i početnější skupinku skřetů. Moc toho nenapovídal, ale jeho úspěchy v boji mluvily za něj. Noc byla nezvykle klidná, a tak se ráno mohli všichni plni sil vydat na cestu.

V podvečer dorazili k jeskyni. Ragan si svolal oba spolubojovníky, aby zopakoval co je cílem tohoto dobrodružství. „Jak říkal ten mág, nechce nic jinýho než zlatý pohár, který je někde uvnitř. Co najdem navíc, můžem si nechat. Jdu první a budu kontrolovat pasti. Mějte oči otevřené.“ Všichni přikývli a skupinka se pomalu vydala do útrob jeskyně. „Taufi, vytáhni lucernu.“ Zaznělo ze tmy. Za malý okamžik ozářilo chodbu světlo. Všichni strnuli úžasem a rozhlíželi se kolem sebe. Nebyla to obyčejná jeskyně, vypadala spíše jako hrobka. Kameny byly opracované, přesně do sebe zapadaly a stěny byly zdobeny různými kresbami. Navíc byly do stěn vsazeny zářivé rubíny s geometrickou přesností, vždy po dvou sázích. Raganovi to připomnělo kynigósské arény, které však znal pouze z legend. Podle nich jsou kynigósové nejlepší válečníci, jací kdy spatřili světlo světa, a právě v takovýchto labyrintech skládal každý z nich zkoušku dospělosti, kde musel prokázat svou statečnost a sílu tím, že porazil strašlivého nepřítele. Nikde se však neříká, kdo nebo co by to mělo být, není ani žádného smrtelník, který by kdy viděl kynigósského válečníka nebo jeden z oněch labyrintů. Proto Ragan zanechal nesmyslných myšlenek a vydal se opatrně kupředu.

Po několika sázích narazili na mrtvolu muže. Byl to Grimbold, ale nikdo z družiny ho neznal. Ragan jako zkušený lupič tušil, co způsobilo smrt. Sám tento jed párkrát použil, ale dobře věděl, že je velmi vzácný. „Není tady dlouho,“ šeptnul, „dávejte dobrý pozor, kam šlapete.“ Pak se otočil zvlášť na Ájgora a dodal: „Ájgore, už tě znám, takže mě dobře poslouchej,“ zpomalil trochu řeč, „drž se vzadu a dělej jen to, co ti řeknu, rozumíš? A na nic nešahej!“ Kroll se na něj podíval s divným výrazem. „Ájgor rozumět, držet vzadu.“ Ragan mírně zavrtěl hlavou a vedl družinu hlouběji do neznámých míst. Asi po deseti sázích se všichni opět zastavili. Ragan vytáhl dýku a začal svou práci. Ostatní už byli zvyklí na takové zneškodňování pastí, a tak se ani na nic neptali. Pro Ragana to byly již téměř automatické pohyby. „Teď zajet dva couly doprava, použít trochu hrubé síly a je to,“ přemítal si v hlavě. Náhle se však dýka zlomila a zpod kamene se ozvalo tiché cvaknutí. Ragan se koncem zlomené dýky pořezal, ale šestý smysl ho přesto vedl k úskoku vzad. Dopadl na záda a se smrtí v očích se připlazil ke zdi. Taufi k němu rychle přiskočil a prohlédl ránu. Mimo jiné to byl i schopný léčitel. „Tys mi dal. Ukaž, je to jen škrábnutí, bude to dobrý,“ poznamenal Taufi při ovazování rány. Raganovi trvalo ještě chvíli, než se uklidnil. Drobné zranění dýkou mu nedělalo starosti. Dobře znal tyhle pasti a věděl, že její zneškodňování mohlo být posledním činem v jeho životě. Nedovedl si vysvětlit selhání pasti a ani to své. Možná byla už příliš stará a některý z jejích dílů prostě nebyl funkční, nebo byla již použitá. Tak či tak, Ragan děkoval Hermovi, že přežil.

Zatímco Taufi ošetřoval zranění a Ragan rozdýchával svůj kritický neúspěch, Ájgor znuděně postával v chodbě. Svým zrakem zabrousil až ke dveřím, které byly v dálce jen slabě osvětleny. Zřejmě si jich ostatní nevšimli. „Ájgor otevřít dveře, najít pohár sám. Ragan pochválit, že Ájgor schopný,“ pomyslel si, i když málokdo věřil, že bytosti jeho inteligence jsou vůbec nějakého myšlení schopny. Pomalu se vydal ke dveřím. Bylo až s podivem, že si ho ostatní nevšimli, ale oba měli v tu dobu své starosti. Poslední sáh před dveřmi se Ájgor zastavil. Snad si vzpomněl na Raganova slova, na mrtvého válečníka u vchodu, nebo se jen trochu zalekl. Vidina úspěchu ho však hnala kupředu. Vždy chtěl mít trochu slávy jen pro sebe. Vykročil ke dveřím. Dvě sta kilo živé váhy zatížilo dlaždici a pak… Nikdo by neřekl, jak může být smrt tichá. Obrovská dvojbřitá sekera prosvištěla vzduchem téměř neslyšně a přes krollovo tělo se zasekla do robustných dubových dveří. Ájgor nestihl ani zakřičet. Toho už si ale nešlo nevšimnout. Taufi pohlédl před sebe a uviděl svého přítele se smrtící sekerou v zádech. Div že se mu při tom pohledu nezastavilo srdce. Rychle se vzpamatoval a spěchal k němu. V tom okamžiku se ale sekera uvolnila z upevnění u stropu. Váha Ájgorova bezmocného těla vytrhla sekeru ze dveří a hlasité dopadnutí se rozlehlo celou chodbou. Taufi soustředil všechnu svou magickou hraničářskou sílu, aby se Ájgorovi pokusil pomoci, ale zranění bylo příliš vážné. Bezmocně mu pohlédl do očí. „Ta… “ Ájgorův šepot přešel v nesrozumitelné chroptění. Vše zcela utichlo. Taufiho tělem projela vlna smutku a vzteku. Měl ale dostatečně pevnou vůli, aby zkrotil své emoce, a tak jen klidně svěsil hlavu. Rukou přejel svému bratru ve zbrani přes víčka a vytáhl z torny zlaťák, který mu vložil pod jazyk. „Brzy se opět setkáme,“ šeptl. To už k nim přišel i Ragan a položil Taufimu ruku na rameno. Nebylo třeba slov. Oba dobře věděli, že tento úkol musí dokončit. Dříve již přišli o několik spolubojovníků, setrvali tedy chvíli v klidu, aby uctili památku mrtvého, a začali rozmýšlet, co udělají.

Ragan prozkoumal vstupní dveře. Past již splnila svůj úkol, přesto se raději přesvědčil, že jim již žádné nebezpečí nehrozí. Poté se hrál ještě chvíli se složitým zámkem, ale pak už ve vstupu nic nebránilo. Ragan co nejtišeji otevřel a oba obezřetně vstoupili. Otevřela se před nimi obrovská místnost. Aspoň se tak domnívali, protože světlo lucerny ozářilo jen necelou polovinu. Vypadalo to spíše jako veliká aréna kruhového tvaru, na zemi se válely kosti, zbytky zbraní a zbrojí. Oba si vše zkoumavě prohlíželi. Vyšli ještě trochu vpřed, když Taufi zaslechl podivný zvuk. „Slyšels to?“ zeptal se. Ragan zakroutil hlavou a pro jistotu vytasil dýky. Taufi sáhl po svém dlouhém magickém meči a oba se k sobě postavili zády. Opět se ozvalo tiché klapání. Tentokrát ho zaslechl i Ragan. Znervózněli. Zvuky se ozývaly pořád častěji a stále z jiných míst. Byli z toho mírně zmateni a strach začal nahlodávat jejich doposud klidné uvažování. Psychický tlak už byl k nevydržení. Začali se pomalu stahovat k východu. Nehodlali tam zůstat už ani vteřinu. Dveře již byly na dosah. Postavili se k sobě tedy bokem a, poučeni již z minulých dobrodružství, zády k východu. Začali pomaličku couvat. Znenadání se stropu seskočil obrovský tvor. Oba dobrodruzi byli zaskočeni, ale Ragan opět reflexivně uskočil vzad. Taufi zůstal na svého nečekaného protivníka obdivně civět. Jako hraničář znal každé zvíře, byly mu známí i tvorové, které obyčejný smrtelník nikdy nespatřil, ale tohle snad ani zvíře nebylo, třebaže vzhledem připomínalo obrovského brouka. Taufiho zarazilo, že nevidí žádné oči, jen dlouhou banánovitou hlavu, úzké mrštné tělo, horní končetiny opatřené nepředstavitelně velkými pařáty a za stvůrou se míhající dlouhý článkovitý ocas zakončený bodcem. Na okamžik se nic nedělo. Taufi zkoumal neznámého tvora a Ragan si začínal dávat vše dohromady. „Legendy tedy nelhaly,“ pomyslel si. Brouk již ale nehodlal déle čekat. Z tlamy vyloudil strašlivý skřek a současně s ním se vrhnul na Taufiho. Ani jeden z dobrodruhů ještě nikdy neviděl tak obratný a zároveň neobyčejně silný útok. Taufi se ubránil jen s vypětím všech sil. Musel si pomoci i druhou rukou a lucerna mu vyklouzla na zem. Taufimu bylo jasné, že v tomto souboji nemůže vyhrát. „Uteč!!“ Zakřičel na Ragana. Ten se dlouho nerozmýšlel a vyrazil pryč jak nejrychleji mohl. Slyšel za sebou zvuky boje. Byl již téměř v půli cesty, když se chodbou rozlehl Taufiho bezmocný křik a snadno rozpoznatelný zvuk meče dopadajícího na podlahu. Ragan se zastavil a ohlédl se, ale v husté tmě neměl šanci nic zahlédnout. Křik náhle ustal. Nedalo se již nic dělat.

Ragan sebral všechny své zbývající síly. Utíkal doslova o život a v skrytu duše doufal, že se brouk zastaví nad Taufiho tělem a jeho nechá na pokoji. V dálce už zahlédl paprsky zapadajícího slunce, které skrz porost dopadaly do vchodu jeskyně. To světlo v něm rozžehlo jiskřičku naděje. Zabral ještě víc. Východ už měl téměř na dosah, když hustou tmu v chodbě prořízla rychle letící šipka. Nechápal to. Pasti přece všechny zneškodnil. Někdo zřejmě nechtěl, aby toto tajemství opustilo jeskyni. Ragan neměl takové štěstí jako Grimbold. Šipka ho zasáhla do lopatky a srazila ho na zem. Smrtící jed se mu pomalu šířil do žil, měl před sebou poslední chvíle svého života. Všechno mu to již došlo. Chodbou se rozléhal jeho bolestný šepot: „Ten prokletý mág. Kdybych to byl věděl dřív, nikdy bych - “ Vše náhle utichlo. Bylo slyšet jen tichounké ševelení větru, který si pohrával mezi stromy před vchodem do jeskyně. Slunce se schovávalo za les na protějším pahorku, odkud se také blížila další družina. Kdyby věnovali více pozornosti krajině u jeskyně, mohl by snad jeden z nich zahlédnout na vrcholku kopce mága zahaleného v kápi, ale z té dálky by již nikdo nespatřil jeho šílený posměšný výraz ve tváři.