Lovec

Jako den a noc, jako život a smrt, jako lovec a kořist...

Zničeně jsem se zhroutila k jezírku. Až na pár cárů mé dodřené tělo nezakrývalo nic. Jasně jsem cítila, kde se mi přes tvář táhne krvavý šrám, jeho okolí mě bolestivě pálelo. K orientaci mi mimo to pomáhaly také slzy stékající mi po tváři. Nevím, proč jsem brečela. Snad vyčerpáním, možná beznadějí. Na mysl mi vyplynul pohled na toho malého králíčka, nebohého drobečka, kterého jsem před několika hodinami zardousila. Proč se mi musel jen připlést do cesty? Tolik jsem se nenáviděla! Mozek mě nakormidloval zpět ke dni, kdy jsem se stala krvelačnou bestií vraždící za úplňku, kdy jsem se proměnila ve vlkodlaka.

Najednou jsem na sobě ucítila ten pohled. Zvedla jsem zrak k protějšímu břehu. Nezklamal. Opět tam stál. Jako každý měsíc. Kluk v černém cestovním plášti, klobouku, vysokých kanadách, s kuší přes rameno, olivovou pletí a zelenošedýma očima, jež ze mě nespouštěl. Skoro jako by ani nemrkal. Začal se mi vtírat pocit, že se bojí, abych mu náhodou během mrknutí neutekla. Měla jsem z něj strach, zároveň mě však k němu něco přitahovalo. Jistá neviditelná síla. Až zoufale jsem se ho toužila dotknout. Vtom se vydal k odchodu.
,,Počkej!" Zachroptěla jsem z posledních sil. Pomalu se otočil zpět. Z každého milimetru mě mrazilo.
,,Proč?" Pronesl klidně, tiše, bez emocí. Dokonce jsem zvažovala, zda jen melodicky nezašuměly listy ve větvích stromů.
,,Hm?"

,,Já... Nechci... Nechoď!" Špitla jsem stále ještě vyvedená z míry.

,,Proč?" Opakoval. Cítila jsem z něj hořkost,, chlad, odstup.

,,Nevím," zavrtěla jsem zmateně hlavou. Náhle se stalo něco děsivého. Vzlétl do vzduchu a v dalším okamžiku již stál přede mnou. Na vlhké pleti jsem cítila jeho dech, slyšela tlukot jeho srdce.

,,To je ono, Viks!"

,,Viks? Jak víš - " Přiložil mi na rty prst, abych zmlkla.

,,Nevíš! Jen cítíš ten chtíč! Myslíš si, že to vychází z tebe! Ale vše je jinak, slečinko! Tohle není doopravdy, k tomu tě nutím já!" Křičel, ale šeptal. Vzteky se třísl, zároveň brečel. Popadl mě za ramena.

,,Kdo k čertu jsi? Proč mě pokaždé sleduješ? Jak ses o mně dozvěděl?" Vzlykala jsem. On si povzdechl.

,, Viktorie, jako to tebe táhne ke mně, tak něco táhne mě k tobě. Je to zákon. Jsem Nicolas. Patřím k..." Zahleděl se někam za mě. ,,...k lovcům." Opět se ke mně sklonil. ,,Ty o nás nic nevíš, viď?" Pohladil mě po vlasech dotekem plným něhy. Až mi v břiše zašimralo. ,,Ale já o tobě vím všechno, do sebemenšího detailu. Každou noc sedím u tvého okna a vím, že jsi chtě nechtě můj cíl. Už tenkrát, při prvním kontaktu, když jsi se přeměňovala zpátky, jsem tě měl zabít... Jenže jsem nemohl."
,,Proč?" Ptala jsem se tentokrát sama.
,,Viks, lovec nejdřív musí kořist sledovat, přizpůsobit se jejímu životu a jakmile vycítí příležitost, zaútočí. Já přišel na začátku tvého koloběhu, poznal tě a ..."
,,CO?" Vyštěkla jsem téměř hystericky.
,,PRostě jsem se do tebe zamiloval, porušil pravidla, nechával tě vždy na pokoji!" Rozohnil se opět.
,,A co s tím hodláš dál dělat? Pokud to dobře chápu, stejně mě musíš zabít," sklopila jsem hlavu, aby neviděl náhlý příval nových slz.
,,Mohu se zapomenout příště dostavit a dát ti tím náskok. Mohu dnes odejít a doufat, že už tě nikdy nenajdu." Usmál se hořce. ,,Tak běž!" Odstrčil mě. Měl pravdu, každá racionálně uvažující bytost by šla, neznala jsem ho a on mě chtěl zabít. Ne, nechtěl. Nepátrala jsem po důvodu, jen jsem věděla, že chci zústat.
,,Ne," odpověděla jsem rozhodně.
,,Ale ty musíš," naléhal.
,,Ne." Stala jsem jako přikovaná. Klesl na kolena a já po chvíli k němu.
,,Nemáš tušení, čeho se dopouštíš," pronesl zoufale. Vzal do dlaní mou tvář.
,,Ale mám,"ušklíbla jsem se, lehla si do trávy, zavřela oči. Nicolas vedle mě. Nechtěla jsem nic, jen poslouchat šumějící stromy, bublat lesní potok a jeho mít vedle sebe.

Těžko říct, jak dlouho jsme tam leželi bež jsem usnula. Když jsem se však ráno probudila, zbyl mi po něm jen ten obrovský děsivý plášť. Něco mi ale říkalo, že se vrátí.