Nováček 6

6. kapitola: Kdo rychle stoupá...

Mezi zuby jsem si broukala úryvek té mé oblíbené písničky, od které jsem neznala ani název. Pečlivě jsem prohlížela vše, co by mělo stát o mou pozornost. Díky menšímu rozdávání dobrých nápadů na modernizaci, menší městečko rostlo. Rostlo jako houby po dešti.

A také lidí v mé části městečka přibývalo. V jednu chvíly měla nějaká holčička spadnout z prolézaček a v druhé chvíli jí měl kousnout pes. Tam zase kluk poběží za tatínkem, spadne a ošklivě si narazí koleno. Pak nějaká dívčina bude umývat nádobé a pořeže se o nůž. Jinde maminka bude žehlit oblečení, pak si náhle vzpomene na buchtu v troubě, vytáhne jí holýma rukama a popálí si ruku tak, že buchtu převrhne na své nohy v sukni, které jsou mimochodem úplně holé. Nebo mnoho lidí v domově důchotců má dostat srdeční zástavu, šok nebo záchvat kvůli tomu, že pečovatelka zaměnila léky.

Jednoduše jsem přes celou budovu, kde se to stát má, přetáhla svou ochrannou péči (něco, jako když zaznačíte text ve wordu, však víte, jak je to pak modré) a poslala jsem tam DS. Nevím kolik DP přesně to potřebovalo, ale poslala jsem tam dva tucty. Jestli toho bude moc, tak si DP najde adepta na záchranu samo, a jestli je toho málo, je to má smůla.

A pak jsem hledala dalšího potencionálního kandidáta na záchranu. Docela mě to začalo nudit, dříve, než jsem čekala.

Také se ve městečku stavěl nový obchoďák. Tam jsem se doslova vyřádila. A používala jsem tu novou metodu dávání DS (jako na tom pískovišti a v domově důchodců). S ní my rostlo DS téměř neuvěřitelnou rychlostí.

Zaklapla jsem notebook a položila si ho do klína. Unaveně jsem si protřela oči. Neustálé koukání do monitoru unavilo i mé andělské orgány zraku. S hlasitým zývnutím jsem se protáhla. Ač se v Nebi nespí, stočila jsem se v té své hromadě polštářů do klubíčka, noťas jsem si přitiskla k hrudi jako oblíbeného plyšáka a zavřela oči.

Když jsem teď rozdávala Dobré skutky neboli Dobré požehnání, všimla jsem si detailu.

Městečko se zmenšilo. Ještě před hodinou z něj bylo téměř průměrné město a pak, asi jsem mrkla, z něj bylo něco více než vesnice. A také styl oblékání, auta nebo jiné maličkosti jako by se posunuly v čase zpět. Pochopte, i když jsem ve škole propadala téměř ze všech předmětů (a nepropadla jsem jen díky tučkému přispívání na školní fond), já blbá nebyla.

Věděli to učitelé, věděla jsem to já a (bohužel) to věděli i mí rodiče. Díky tomu jsem měla několik domácích učitelů, kteří mě doučovali. Platila mezi námi (myslím mnou a rodiči) nepsaná dohoda.

Pokud budu na učitele (do určitých mezí) hodná a zvládnu látku, kterou si pro mě připravili, budou mi (zase do určitých mezí) tolerovat bordel ve škole a nebudu mít zaracha ani zatrhnuté kapesné.

Pokud něco z těch dvou podmínek nesplním, z života se mi stane menší peklo. Jelikož po třech těch menších peklíčkách (zaracha, televize bez kabelu do zásuvky, žádný notebook, žádný iPod ani MP3, na oknech ponižující mříže a zamčené dveře od mého pokoje a navštěvovali mě jen služebné, co mi nosily jídlo, žádné kapesné a žádné ostré předměty, takže jsem se nemohla zranit, žádný telefon ani debilní knížky, kromě učebnic) jsem to pochopila více než dobře a tu nepsanou dohodu jsem dodržovala. To pak mohlo učitelům být divné, že celý rok nic nedělám a pak ty hlavní písemky napíšu na jedna, maximum dvě (další nepsaná dohoda, pokud z písemek (těch hlavních) budu mít víc než dvě, sníží se mi kapesné).

No to jsem se ale dostala daleko od toho tématu, které jsem původně chtěla rozebírat. Prostě jsem chtěla říct, že i když ve škole mám dost blbý známky, tak jsem chytrá a že mi docvaklo, že i když mi tady v Nebi stárneme hlemýždím tempem, tak čas mimo Nebe beží dále... a také zpět, rychle nebo pomalu... no prostě když rozdáváme DS, tak se dostáváme do takové časové smyčky. Já můžu dávat DS od doby, kdy jsem zemřely jen dozadu. Do doby, dokud jsem se nenarodila. Dopředu, ani o den po mé smrti a ani dozadu, dříve než jsem se narodila, se prostě kouknout nedokážu. Je to pro mě zavřená kapitola, zábrana, na kterou nemám dost síly jí přeskočit.

Ale něco přece je u mě jinak. Já mám ty časové smyčky dvě. Za můj první život a i za ten druhý...

Obklopilo mě příjemné teplo, jako bych opravdu pomalu usínala. To přemýšlení mě docela unavilo. Přestala jsem vnímat okolí. Pocítila jsem příjemný pocit, takový, než začnete usínat... Kousek mé mysli zaznamenal, že jsem se rozpomněla na můj život před Nebem... ale byla jsem moc líná to rozebírat dále a po chvíly se mi to vykouřilo z hlavy.

,,Co to je?!" vykřikl někdo mírně vyděšeně. Jéžiš, s lidma jsou jen samé problémy... pomyslela jsem si otráveně. Teplá náruč spánku jako by zmizela a já už jenom ležela na polštářích s nesmyslně zavřenýma očima. Ozval se rozrušený šepot a já zvědavě otevřela jedno oko. Překvapením jsem otevřela i to druhé.

V místnosti byla úplná tma a ty čtyři pochodně v rozích nedokázyly osvětlit prostor ve středu místnosti. V temnotě uprostřed místnosti zářily obrazovky počítačů jako bludičky, které bývají u močálů...

,,Páni, to musí být pro slabší povahy zážitek..." poznamenala jsem mírně škodolibě.

,,To jsi zase udělala ty?!" ozval se kluk vedle mě.

,,Nevotravuj, ani nevím, co máš na mysli!" odsekla jsem. Jelikož to bylo více než jasné, má poznámka vyzněla dost blbě a zcestně. Zase ten tmavovlasý kluk. Pomyslela jsem na to, že by nebylo zase na škodu, kdybych se mu schoulila v náručí, nastavila mu rty na líbání, objala ho okolo krku, prohloubila polibek, jeho ruka by mi.... A dost! žádný prasečinky, jsi snad v Nebi, ne? A navíc vypadá na slušňáka, zatímco TY (tím myslím sebe) vypadáš na desetiletou, ten by se styděl ti dát i pouhou pusu... i když vidět to jak se červená by taky nebylo zas tak .... DOST!!!

Jakmile jsem se už podruhé v duchu okřikla, všechna temnota jako mávnutím kouzelného proutku zmizela a místnost byla nudně růžovoučká, světlá, osvětlená snad třemi tucty lamp všech druhů...

,,Začíná mi z toho tady hrabat..." odfrkla jsem mírně otráveně. Koukla jsem se vedle sebe a mírně zklamaně zaregistrovala, že ten hezký tmavovlasí kluk už tam není. Né, že by se mi stýskalo, ale dokázal ve mně probudit choutky, které do Nebe nepatří a to aspoň trochu rozehnalo tu nudu okolo mě.

Stoupla jsem si, notebook pod paží a vydala jsem se k ,recepci, jak jsem nazývala stolek, za kterým seděla ta Rudovlasá. Beze slova jsem jí tam dala tem můj noťásek (kruci, za tu chvilku jsem k němu až moc nebezpečně přilnula) a vydala se pryč.

,,Je pravda, že už máš 15. kategorii?" zeptala se Rudovlasá. Jelikož jsem k ní byla zády, nemohla jsem si všimnout, že to není jen všetečná otázka, ale že mě Rudovlasá pečlivě pozoruje.. a něco hledá.

,,To by jste měla vědět vy, ne?" zeptala jsem se s drzým úsměvem, který sice Rudovlasá neviděla, ale mě to udělalo radost. A šla jsem dále. Ani jsem se nenamáhala se k ní otočit... holt, vlk mění srst, né zvyky.

Mému tělu dělalo dobře, že jsem se po dlouhé době zase protáhla... I když jsem při práci na DS měnila polohu (né tak, jak jste si domysleli, vy prasata, na to byl ten tmavovlasej moc daleko) tak jsem měla svaly příšerně ztuhlé. Zkusila jsem jeden cvik z bojové gymnastiky (jen takový lehčí přemet s otočkou dozadu z místa) a spokojeně si uvědomila, že jsem jej udělala téměř bez chyby. Téměř. Je zajímavé, že malinká chybička v rozestavění končetin může zapříčinit i bolestivý pád na hlavu...

Někdy se všechny ty pošahaný kroužky, na který mě pěstouni donutily jít, prostě vyplatí... jen ještě nevím, na co se mi kdy hodily, ale to jen detail...

Šla jsem téměř vycházkovým krokem dále, když na mě někdo zavolal:

,,1505500, okamžitě ke mě, musím nahlásit, že jsi utekla a tři hodiny se nedostavila na vyučování.." ozval se nepříjemný hlas. Mrzutě jsem se otočila zpátky a došla k eMDé.

,,Paní, ale já měla jinou výuku." ozvala jsem se podrážděně.

,,Jaká paní?! Madam dozorčí, tak mě můžeš oslovovat a navíc nemíním ty tvoje lži poslouchat, jdeme k ředitely Centra pro Ochranu Smrtelníků, ty lhářlko a tam si to vysvětluj hlavě tohoto zařízení." křikla mi do obličeje eMDé. Schválně burácela přes celou chodbu... nebo se mi to možná jen zdálo, ale její křik každopádně přitahoval pozornost. Mě pozornost nevadila, naopak, měla jsem jí ráda, ale jen když jsem mohla někoho pořádně ztrapnit. Mohla jsem teď eMDé sice pořádně shodit, ale když jsem se zamyslela nad důsledky, nebylo by to to nejlepší, co jsem mohla dělat...

Přece jen jsem byla Nováček a tady v Nebi byly pravidla a tresty, které se mi vůbec nelíbily. Koukala jsem na eMDé a přemýšlela. Je tu moc lidí a rudovlasá mi nakázala, že nesmím prozradit nic o zvláštní třídě.

,,Tak jdem k tomu ředitely nebo ne?" zeptala jsem se pochvíly drze. eMDéin obličej nabral nebezpečně rudou barvu, ale teď už se mohla ztrapnit jedině ona, kdyby vybuchla. Nepříjemně mě čapla za loket a táhla mě ke schodišti.

,,Madam dozorčí, požaduji vstup." řekla relativně klidným hlasem. Stály jsme u paty schodiště, které vedlo dolů (na tomto patře jsou dvě schodiště.. jedno do přízemí CpOS a druhé vedou do mé třídy)... my (já a eMDé) jsme byly u schodiště, po kterém, kdybych tam šla, bych došla do své třídy a Rudovlasá by to vše mohla vysvětlit... ale to by mě eMDé nesměla tak pevně svírat za ruku jako nějakou malou holčičku. Po chvíly, kdy už jsem si myslela, že se nic nestane, se vedle schodů dolů objevily další schody, vedoucí nahoru...

eMDé mě zlomyslně vtáhla na tyto schody a téměř doslova mě vyvlekla po těch schodech nahoru.