MaPP

Znuděně jsem se zahleděl na papír před sebou. Přednáška jakoby nebrala konce, hodiny se snad zastavily na místě a lidé okolo mě tiše spali. Vzal jsem tedy do ruky propisku, zapnul jsem jí a přitiskl na vteřinu k papíru. Udělala drobnou tečku, bod v bílém prostoru a jedinou spásu pro mou existenci. Okolo tečky jsem udělal kolečko a ve své hlavě jsem svůj výtvor nazval pavoučím vejcem. Tečka se pomalu, ale jistě zvětšovala. Náhle kolečko okolo ní prasklo a vylezlo nové s osmi nožičkami. Dvourozměrný tvor, kterého jsem měl možnost pozorovat z půdorysu, se rozhlédl po bíle realitě okolo sebe a evidentně se rozhodoval, kterým směrem by mohl utéct. Nakonec se vydal směrem ode mne, ale na to jsem byl již připravený, vzal jsem propisku a okolo něj jsem nakreslil ohradu. Pavouk bezmocně přecházel dokola a marně hledal chybu v mém kruhu vězení. Pousmál jsem se nad svým vítězstvím, jenže... k čemu mi to je? K čemu mi je trápit pavouka?

Rozhodl jsem se, že jej zachráním. Na druhém konci papíru jsem tedy udělal menší kolečko, které jsem nazval Pavoukův přítel AS. Z jedné strany jsem ještě dokreslil dvě ručičky, které nejspíš bude AS potřebovat na plnění úkolů, co pro něj nachystám. Vedle něj jsem nakreslil klíč, který okamžitě s nadšením vzal a schoval jej do své imaginární kapsy. Poté jsem ještě položil vedle ASe meč, který si také vzal, a pak jsem kol něj vytvořil Družstvo. Pět podobných koleček se zbraněmi, kterým jsem ovšem do vínku nedal tolik síly, rychlosti ani inteligence. ASovi jsem naopak přidal trochu bojového umu a statečnosti, takže jeho bitva mohla začít. Než jsem se v nich ztratil, stihl jsem si ASe označit malým křížkem. Asi jej něco takového muselo bolet, ale já potřeboval mít jistotu, kdo vyhrál. Výsledek ovšem byl poněkud překvapující, jelikož Družstvu se i přes své slabiny povedlo dohnat ASe do rohu. Povzdechl jsem si a rozmáčkl jednoho z nich palcem. Družstvo se vyděšeně stáhlo a AS konečně dostal možnost ukázat, co v něm je. Souboj nyní již dlouho netrval a brzy ze všech členů Družstva tekl inkoust.

AS se zasmál a běžel k pavoukovu vězení, ale já mu cestu rychle přehradil řekou. Dvě čáry označující břehy se táhly přes celou šířku papíru, abych měl jistotu, že to neobejde. AS zafňukal. Věděl jsem, že neumí plavat. Ale nějakou šanci by si přece jenon zasloužil, a tak jsem kousek od něj nakreslil les, vedle něho položil sekeru a dlouhé lano... a nechal jsem jej, ať dělá, co umí. Chvíli přemýšlel, ale pak vzal sekeru a zaběhl do lesa. Papír se několikrát otřásl, než AS vyšel s první kládou a položil jí ke břehu řeky. Tohle se ještě pětkrát opakovalo, až se rozhodl, že má vše, co potřebuje. Vzal lano, rozsekl si jej na dva kusy a... udělal si vor. Už už jej posouval na vodu, když se zarazil a ještě jednou zašel se sekyrou do lesa. Vrátil se s dlouhým a pevným bodlem.

Odrazil se jím od břehu a poté jej používal na udávání směru plavby. Uvažoval jsem, že bych na vodě vytvořil bouřku, ale pak jsem od toho upustil. Nechal jsem ASe přeplout, on se rozběhl k pavoukovu vězení a začla hledat, kam vložit klíč... ale nic nenašel, jelikžo jsem zapomněl dokreslit dveře. Vzal jsem tedy propisku, abych svou chybu napravil a pak jsem již nechal vše na nich. AS odemkl, zaradoval se a objal pavouka. Pavouk se také zaradoval, rozběhl se a ASe snědl. Chvíli jsem jenom seděl a pozoroval pavouka, jak žvýká... a pak mi došla má chyba. ASovi jsem řekl, že je pavoukův přítel, ale pavoukovi ne. Taková hloupost se stala malému mužíčkovi osudnou. Rozmrzele jsem se zadíval na pokreslený papír, vzal jsem jej a zmačkal. Položil jsem kuličku na kraj lavice a podíval se na hodinky. A přednáška i nadále pokračovala, jako nekonečná pekelná muka za mé dovednosti...