Šelmí I.

I.

Tmavošedé zanedbané domy se nakláněly nad stejně špinavou ulicí, mračily se na život pod sebou a neúprosně se snažily vypadat zle. Mezi postranními uličkami i hlavním bulvárem foukal nepříjemný vítr – chladný vánek, který bychom v tuto roční dobu očekávali, se nedostavoval, zato vanul teplý větřík, jež se znenadání měnil v agresivní vichr a odvával tak všechno, co zrovna leželo na zemi, o kus dál, párkrát to ve vzduchu ještě prohnal a zase se uklidnil. Stromy na hlavní třídě své podzimem zčervenalé šaty už dávno shodily a teď se s tmavohnědou kůrou krčily zimou, čekajíc aspoň na jedno poslední zahřátí od ospalého slunce.
Pochmurná nálada se rozprostírala po celém náměstí – nikde ani šedá holubice, prostě prapo­divné ticho s šuměním listí jako pozadí. Jen vítr si pohrával s pomyslnými notami vzduchu, hrál jakousi smutnou píseň; málokterý člověk by však odhalil její melodii.
A přesto zde někdo byl – ozval se klapot koňských kopyt o dláždění z kočičích hlav. Cinkot se rozléhal po ulici, odrážel se od holých domů a mísil se s hudbou větru.

Seděla nad tím už celé odpoledne, ale ne a ne ho pořádně zachytit. Ano, mohla si gratulovat, že pestrobarevný motýl na pomačkaných listech novin seděl přesně čtyři hodiny, přiletěl totiž pár minut poté, co se rozhodla, že denní tisk starý několik měsíců pěkně vyfotí. Tvářil se znudě­ně, jako by ho snad nudilo každý den létat z kytky na kytku, a chtěl si snad zlepšit náladu dobrým skutkem – a to pomoci nešikovné fotografce s pár snímky. Po takové době si ale asi už začal říkat, jakou to udělal blbost; uletět a zklamat ji však nedokázal.
Tak na poslední pokus roztáhl svá černě lemovaná křídla, doufajíc že už aspoň pozná, že tu zatracenou spoušť má stisknout právě teď. Nepochopila. Chystal se tedy odletět.
„Kašlu na to,“ řekla si a naslepo párkrát cvakla, jen tak do prázdna, opravdu by si zlostí nej­radši vytrhala vlasy. Jak je možné, že se jí nic nedaří?

Když bylo slunce zalezlé někde pod polštářem mračen, jak je možné, že na ni dopadl čísi stín? Neslyšela nikoho přicházet. Možná přiletěl! Zmáčkla malé tlačítko OFF a chtěla se otočit, to aby zjistila, co po ní kdo chce a proč. Zvědavá povaha – ta se nezapře.
Ovládla se a dala si na čas než pohlédne na nově příchozího ducha; jak tak klečela, řekla si, že by bylo více než způsobné zavázat si před tím, než někoho uvidí, aspoň jednu tkaničku u bot, udělala tedy malý uzlík, oprášila si kalhoty na kolenou a konečně vstala.
Neslyšela náhodou před chvílí odněkud z dálky klapot podkov o kočičí hlavy? Ano, ano, to určitě musel být ten krásný hnědák s jemným bílým pruhem táhnoucím se od čela až kousek nad nozdry. Jo, toho koně by brala.
Ne však už toho, co na něm seděl. Ve výhodě ten, kdo má koně – vyšší a tím pádem tedy mocnější.
„Slez dolů,“ řekla směrem k němu.
Podivně se usmál – nadzdvihl jen jeden koutek úst a pokývl hlavou. Ležérně usazený v sedle, elektrickou kytaru na popruhu přes rameno a jílec meče vystrčený ze sedlové brašny, to musel být jedině někdo, koho nedávno vyhnali – typické, mít sbaleno pouze pár nejnutnějších potřeb, bez kterých se neobejde – jsme u toho – kůň, kytara, meč a hlavně nesmíme zapomenout na drsný výraz ve tváři - jako že mu nic nechybí. Tůdle, na to ti neskočím, pomyslela si.
Ale ona byla stejná jako on.
Místo koně tu byl nedávno zesnulý Hew, foťák namísto kytary a krátká dýka hradící meč. Když o tom teď tak zapřemýšlela, měla lepší image než on.
Asi si uvědomil, že tohle nebude právě nejlepší způsob komunikace s dámou, vykopl tedy nohy ze třmenů a seskočil ze sedla. Byla v tom i výhoda, mohl si ji teď lépe prohlédnout, když se otrkala a tvářila se o fous přátelštěji.
„Fotografka?“ zeptal se při pohledu na černou krabičku zavěšenou na koženém řemeni na krku. Co dále o ní mohl zjistit z jejího vzhledu, z šatů? Ach tak, slečna má asi dravce – dokazovala to rukavice ze sobolí kůže zavěšená na batohu s nápisem The West Face. A odvážná – to zas vyčetl z pohledů, jež na něho vrhala. Nastavil pravou ruku v očekávání nového a teď snad i lepšího seznámení, usmál se a řekl:
„Matthew, jméno mé, ale všichni mi říkají Vrabčáček,“ pochlubil se. Není divu, vrabčáček, když měl místo vlasů na hlavě dokonalé vrabčí hnízdo, jak byl rozcuchaný. Pantene nebo Schwarzkopf, to mu asi nic neříká, pomyslela si. Začínal jí být sympatičtější, na nic si nehrál a pořád se usmíval, nabízenou rukou mu tedy s pořádným stiskem potřásla. Tatínek jí říkával, že pevný stisk svědčí o charakteru – když někdo ruku podává jako leklou rybu, není to nic moc člověk, a tak si z toho brala příklad.
„Lloya, tak se jmenuju já. Prostě Lloya. A přátelé,“ naprázdno polkla, „ti mi říkávali Kanále, Hovnocuce nebo Esmeraldo.“ Usmál se nad tím posledním pojmenováním, neboť oči měla zelenější než nejzelenější z Esmerald. „No, oni to takoví přátelé zase nebyli,“ prohodila jen tak a mávla rukou. Nechtěla ale mluvit o své minulosti, byla zvědavá, co je Matthew zač, odkud přišel a kam se chystá, kde má ty zmíněné přátele a proč se sakra aspoň nějakým klackem neučeše.
On ji ale předběhl.
Poznal, že uhodil na špatnou strunu, tak strčil ruce do kapes plátěných kalhot a pozorně si ji změřil. „Tak kam jdeš, Lloyo?“
„Na vyhnance máš ale nějak dobrou náladu,“ vyhnula se odpovědi, „víc mě ale zajímá tvůj dopravní prostředek, Vrabčáčku.“ Sundala si batoh a s nataženou rukou přešla ke hnědákovi a nechala se lehounce šimrat chřípím po dlani, hladila ho po nozdrách, pak rukou přejela po nose až k čelu, kde ho prsty poškrábala na kštici; koník zastříhal ušima, ale po chvíli si láskyplné drbání nechal líbit a blahem přivíral oči. Jo, hladit koně umí každý, kdo se těch nádherných zvířat nebojí, ale co třeba jízda v sedle, říká jí to něco?
„Jmenuje se Lakota. V nejmenovaný indiánský řeči to znamená přítel,“ luskl prsty a Lakota potřásl hlavou na pozdrav.
Chvíli bylo ticho. Lloyiny zelené studánky zajímala pouze hebká srst Lakoty, která už nesla známky růstu nových chlupů – kůň se připravoval na přicházející zimu. Matt je oba pozoroval, obočí zmuchlané do tvaru vlaštovčích křídel, ale s náznakem ledabylého úsměvu. Lloya se přenesla přes rozpaky a počáteční nedůvěřivost, otočila se na Matta a sestersky mu pročísla hnízdo na hlavě.
„Ať ti nevypadnou ptáčata, Vrabče,“ zasmála se škodolibě, nasadila si batoh na záda a chystala se odejít. „Když už jsi ale ten Vrabec,“ otočila se naposledy, „proč neskáčeš? Víš, kolik kroků udělá vrabec za sto roků?“ Sledovala jeho reakci, dlouho se jí nepoštěstilo někoho poškádlit a tropit si z něj blázny, vytáhla proto svou zrcadlovku, zaostřila a několikrát si Mattovu napůl rozesmátou a napůl rozčilenou tvář vyfotila.
Zamračil se a dostal chuť na něco k jídlu.

Fazole z konzervy mu už pomalu ale jistě začínaly jít krkem, odporný zápach, který se z nich linul, očividně pamatoval doby dětství Mattovy praprababičky.
„To tě nenapadlo vzít nic jinýho než tenhle smradlavej blivajs? Jestli se mi poštěstí ještě někdy jíst něco jinýho, než je tohle, přísahám, že fazole ani nic jim podobnýho už v životě nespolknu, páchne to jak spodky starýho Plešingra,“ nechal se slyšet Stýf. Odporně zelenou lžící nabíral kašovitou hmotu z konzervy a zase ji nechával doslova stéct zpátky.
„Když si to trochu přihřeješ, není to tak špatný,“ povzbudil ho Ženich a posunul si brýle o něco výš po drobném nose, který měl podobu lyžařského skokanského můstku.
„Nech toho, intoško, ty seš přecejenom menší kalibr než já, potřebuješ výživu s menším obsahem těch, no jak se tomu říká, spongoblastů,“ řekl Stýf a v náznaku legrace zvedl ruku, zaťal pěsti a naznačil, kde přesně má bicepsy. Matt se jen tiše uchechtl. „Vidíš ty tricepsy, intoško? Tim se člověk živí, mozek je k ničemu. I když sem někde slyšel, že mozek je vlastně taky sval, ale že s jeho cvičenim se to nemá přehánět, poněvač dybys ho moc fyzicky namáhal, moh by nabejt na velikosti a už by se ti potom nemusel vejít do hlavy. Tak já si na to rači dávám bacha,“ pokynul uznale hlavou poškrábal se nad okem.
„Tak Stýfe, za prvé – to, na co ukazuješ, jsou bicepsy, nikoli tricepsy, ty jsou tady,“ ukázal mu Ženich, „za druhé, nevím, kde si k tomu přišel, ale opravdu obdivuju, že znáš slovo spongoblast, pominu tak fakt, že nevíš, co to znamená. A za třetí, mozek není sval ani náhodou, to si četl v tom tvém stupidním časopise? Jak že se to jmenuje, Matte?“
„Dneska sem potkal holku,“ podotkl namísto odpovědi Matt. Stýf s Ženichem si jen vyměnili pohledy, ale dál poslouchali. Už večer si všimli, že je s ním něco v nepořádku, že ho něco trápí; nahlas však neřekli nic. Když nic neříkal, pobídl ho Stýf:
„No a co, jaká byla? Pánejó, holku sem neviděl už pěknejch pár tejdnů, hoši,“ Ženich jen protočil oči v sloup.
„Stalo se něco, Matte?“ zeptal se Josh, který se právě vrátil z noční obchůzky, zapínal si poklopec a upřel na bratra modrofialové oči.
„Nejdřív se nezdála, ale asi je od SIA*, vyfotila si mě dřív, než sem stačil zabučet. Chlapi, musíme jí oddělat.
*pozn. autora: smradi in action