PÁTEK 1. ZÁŘÍ 2248

Potil jsem se jako dveře od chlíva (nikdy jsem neměl přesnou představu, co to ten obrat znamená), třásly se mi nohy. Bylo to tu. Zkouška, na kterou jsem poslední roky cvičil, trénoval, makal. Kolikrát to nešlo, až mohla hlava vybuchnout. Kolikrát jsem to chtěl vzdát. A kolik lidí by to potěšilo. A je to tu. Los mne poslal prvního. To se ví, že to zvládnu. Mám za sebou deset let učení... Plácnul jsem si s Jeanem jako ve filmu (rozesmálo nás to) a přesedl blíž ke dveřím auly. Nemůžu to nedokázat...




"Pane Tůrs, pojďte, začínáme," ozvalo se odněkud z centra foyeru. Nikdo tam nestál – to prostorový zvuk reproduktorů ve stěnách. Být to běžná zkouška, slyšel bych profesora jenom já v komunikátoru, ale ten se sem samozřejmě nesmí nosit.

Vstal jsem a stiskl modrý přepínač u dveří. Pneumatické pole se s písknutím rozpustilo. Vstoupil jsem.

Bylo to takové malé pódium s jednou židlí uprostřed, katedrou a zvukově izolovanou buňkou. Nahoře nad pódiem visela obrazovka zvětšující židli. Asi pro špatně vidící. Dole se těsnal dav novinářů, učitelů, studentů. Vstoupil jsem, nechal dveře zavřít a pozdravil. Odpověděly mi blesky fotoaparátů a profesor.

Profesor Bauer stál nervózně za katedrou a sledoval mě, i pro něj to byla událost. Byl celý v černém, ačkoli jsem ho předtím viděl vždy je v zrdcadlácích. "Posaďte se, pane Tůrs", pokynul mi a sám si také sedl.

Dosedl jsem na židli a hlavou mi prolétla tma. Temně fialová mlha se rýsovala navrchu, já byl někde uprostřed. V zelené. Pot mi požíral košili, ale já to necítil. Nohy se pružně dohoupaly. Tělo se narovnalo. Zavládl naprostý klid. Blesky létaly pomaleji a na katedru z imitace mahagonu se začínaly promítat volně rozpuštěné myšlenky. Postavil jsem svou vnitřní postavu do jedné přímky s duhou a začal opatrně naslouchat. Bylo tu husto. Musel jsem pořádně filtrovat. Zamířil jsem k profesorovi.

::Doufám, že to zvládnete, vybral jsem si vás prvního, protože jste nejlepší. Buďte klidný a ukažte, co ve vás je,:: řekl mi, aniž by to slyšel někdo jiný. Neskrýval před mým průzkumem žádnou emoční barvu, přičemž duha terčíku se mu pomalu sbíhala do zelenomodré hladiny klidu. Potěšilo to. Zmátl mne jen tím "vybral". Takže se tedy vlastně nelosovalo...

"Začínáme," pronesl profesor Bauer a jeho myšlenka ke mně dolétla dřív, než slova do uší novinářů, přes reprosoustavu auly.

Barva byla rozhodná, skoro fluorescenční žluť.

"Rád bych vás, vážení přátelé, přivítal na první Trojicí povolené zkoušce z telepatie na Měsíci. Toto je soukromá škola telepatie profesora Bauera a toto je můj první student." Když profesor domluvil, vstal, ukázal na mě, poklonil se mírně k publiku a otevřel zapečetěnou obálku. Dav držel dokonalé ticho. Přecjen, málokdo z obyvatel Měsíce se dostal na Zem, kde už telepati mytický status kouzelníků dávno ztratili.

"Test první," četl z novoplastové folie Bauer monotónním hlasem, "zopakujte, co teď povím asistentovi." Profesor vešel do zvukotěsné buňky umístěné na opačném konci pódia, teatrálně za sebou zavřel vysoká novoplastová dvířka a promluvil k asistentovi. To co říkal, se objevilo novinářům holograficky nad mojí buňkou. Z mého podhledu jen jako rozmazaná změť barev, byl jsem úmyslně z čitelného úhlu. Soustředil jsem se. Profesorova mysl byla stále napojena. Pulsovala myšlenkami. A slovy.

Byly to vlny, brnkající chvění uprostřed rytmu, kterým pomalu tiká celý vesmír. Šuměly a barva každé z nich říkala: Nemohu být nic jiného, než co jsem. A měly pravdu. Byly to ony, hloubkou i šířkou. Stačilo jen mít v hlavě otisknutý klíč, přiřazující všechny zákmity neuronů do nekonečné šíře barevných schémat, stačilo mít tu roky cvičenou imaginaci a vyslovit.

"Státní tajemství," uletěly mi slova, aniž bych je dokázal zastavit.

Několik novinářů, kteří se nechali unést atmosférou začalo tleskat. Jistěže. Bylo to správně.

"Správně," zopakoval můj pocit nahlas profesor.

"Test číslo dvě," četl z folie, "odpovězte s různou intenzitou myšlenky na mou otázku." Profesor se opřel dlaněmi zeširoka o stůl a zahleděl se na mě. Opět póza pro publikum. ::Kolik je hodin?:: Pulzovalo to v mé hlavě. ::Je půl desáté::, odpověděl jsem a fialová se mísila s modrou, !:je půl desáté.:! Všední modř se zaškubala v zelených skvrnách. !!JE PŮL DESÁTÉ!!, křičel jsem dravou žlutou a nad hlavou mi letěla oranžová. "Správně," hlesl profesor a zakýval hlavou směrem k publiku, ze kterého houfně proudily jen rozpaky. Mžitky před očima se zaostřily opět do jednoho obrazu.

"Test třetí, určete, kdo z publika na vás nejintenzivněji myslí." Hologram nad mojí hlavou zablikal, zřejmě vytvořil obraz toho člověka. Nevěnoval jsem mu pozornost.

Obrátil jsem se k novinářům a hledal svou barvu. Bylo jí dost, ale jen jedna tak křičela. "Třetí sedadlo... v páté řadě... zprava," počítal jsem. Dotyčný člověk vstal a zdvihl nějaké malé cosi, připomínající červený balónek. "Správně," odtušil profesor. Uvědomil jsem si, že se usmívám.

"Zkouška poslední," zabručel kantor, a já cítil v jeho myšlenkách všední modrou. Možná už má jistotu. "Kontaktujte jednoho člověka z města a přiveďte ho k nápadu zavolat na můj komunikátor", dočetl Bauer. Vzápětí přítomným vysvětlil, že komunikátor je v jeho kanceláři napojený na reprosoustavu auly, takže telefonát bude pro všechny slyšitelný.

Zelená byla stále uprostřed, na vrcholu se vrtěla fialová. Přestal jsem filtrovat. Záplava myšlenek mne jakoby vtiskla do židle. Brodil jsem se, ale sekalo to do obličeje. Tu a tam něco zůstalo. ::Pět. Tři. Navíc. !Máte málo.! Včera. Nepůjdu tam. Proč? !Nechci. Ticho.! Možná tu zeleninu. Ale. Hotovo.:: Znovu jsem se soustředil na filtry. Věděl jsem o něm, šel jsem za ním. Byl vybraný. Něčím mne přitahoval. Hrozně.

Měl jsem ho. Zelená tekla k němu a šeptala. Nemůže tušit, co dělá, může jen vzít a volat. Je to skoro instinkt. Dostal jsem pokušení prohlédnout si ho. Jistěže, tělo nikdy nemohu vidět. Ale, duši... Tedy, něco jako duši... myšlenky... někdy říkají víc, někdy míň. Záleží na tom, jak jsme sami v sobě pod povrchem vnímání. Zašátral jsem v něm. Vlny? Žlutá. Moc žluté! On mluví!

Používal monotónní mechanický hlas, drsný, jiný než... prostě jiný... ale... byla to telepatie...

Na Měsíci?

Jsem první žák, Bauer jediný učitel a celá třída sedí izolovaná vedle ve foyeru.

"Pane Tůrs, pane Tůrs, slyšíte mě?!" Byl to Bauer. Hlas se podivně vlnil a rozplýval do spánků, které začínaly bolet. Zmateně jsem svou kořist opustil. Něco nepasovalo. Zpátky ke zkoušce. Rychle zpátky. "Pane Tůrsi?" Bauerův hlas nervózně vibroval.

Pronikl jsem k dalšímu subjektu. Rychlé diktování, zvýšená frekvence zelené. Diktuji číslo.

"Pane Tůrsi, mám dojem, že čas brzy vy...", V centru auly zašuměl komunikátor. Ozval se zmatený hlas. "Halóó? Je tam Bauer? Nějaký Bauer... profesor... nebo... doktor?" Profesor zesílil zvuk. Aula hrobově mlčela. "Já, dobrý den... promiňte... nevím... volám vám, protože jste mi něco chtěl? Já jsem vám něco chtěl... Ano? Promiňte... asi omyl... děkuji... na shledanou...", zmatený hlas zanikl. V éteru zašumělo znovu a spojení se přerušilo.

Potlesk. První, co jsem vnímal, když jsem otevřel oči a odlepil propocenou košili od opěradla. Spánky mi trochu bolestivě pulzovaly. Končetiny se jako vždy rozhýbávaly pomalu.

"Gratuluji," podával mi profesor pravou ruku a v druhé držel zkouškový certifikát školy. Sáhl jsem po nabídnuté pravici a pomalu vstal. Pokus o úsměv vypadal úspěšně. Mozek mi znovu začínal chápat v realitě.

"Dámy a pánové, první telepat vyučený na Měsíci." Usmívající se Bauer skoro křičel.

Přikrčil jsem oči při vlně blesků. Dvě studentky letošního prvního ročníku nám přinesly pugety umělých květin. Formalita.

"Nyní již přejdeme k dalšímu studentovi," pronesl vesele Bauer ke vstávajícímu davu. !:Něco divného se děje,:! poslal mi znepokojivě zabarvenou myšlenku, !:zastavte se po zkouškách.:!

Postavil jsem se k němu čelem a vyslal souhlasný výraz. ::Pak si pohovoříme...:: otevřel mi ještě rychlou myšlenku, zatímco rozhlasem volal mého spolužáka Jeana ke zkoušce. Tiše jsem se s ním myšlenkou rozloučil. Nasadil jsem uvnitř klidnou masku, ale něco přesto prosakovalo. Bylo to i okolo. Hluboké tóny vážných myšlenek.

Při odchodu z pódia jsem potkal ve dveřích Jeana. "Hodně štěstí", řekl jsem mu ústy a s úsměvem. ::Díky,:: kývl na mě. Zdálo se, že napětí mu alespoň na okamžik povolilo. Třeba i proto, že značná část novinářů se odebrala lovit senzace jinam. Prošel jsem do prosklené chodby.

Sedělo tam pár dalších spolužáků. Nikdo z nás se k sobě ani neobrátil. Nezasvěcený by řekl, že jsem si jich ani nevšiml. Ve skutečnosti jsme si promluvili o průběhu zkoušky. Povídal jsem si s nimi a povzbuzoval je, ještě když jsem byl na opačné straně věže a vyhlížel ven. Určitě to zvládnou. Nebylo to těžké. Bauer je jeden z nejlepších telepatů ve vesmíru a dal nám skoro všechno.

A zatímco jsem zíral dolů, odraz mojí tváře se lesknul v novoplastovém skle, musel jsem přiznat, že ono "skoro všechno" znamená na Měsíci nesmírně moc.





Pod naší devatenáctipatrovkou se krčilo malé krabicovité parkoviště. Dnes tu bylo nezvykle rušno. Auta novinářů postupně odlétala, ale přilétalo hodně dalších vozidel. Čekal jsem na červeného jaguára, ale věděl jsem, že Adrea přiletí až za půl hodiny. Světla na vnitřní straně kopule nad městem zesílila záři na polední režim. Čtyřpatrový klimatizátor naproti nám začal hučet do úsměvů. Oficiálně je totiž ještě vlastně léto. Podle Země.

Škoda. Nikdy jsem tam nebyl. Cesta stojí pěkný peníz. Možná někdy. Až budu zaměstnaný, až budu vydělávat větší peníze. Víc, než většina ostatních, kteří budou celý život marně snít o tom, že se podívají na místa, odkud pocházeli jejich prapředkové.

Denně všichni glorifikujeme své měsíčňanství (já se narodil tady, můj táta se narodil taky tady, tak sakra, jděte s nějakou Zemí do černý díry, nepotřebuju žádnou Zemi, doma jsem tu, na tomhle bílým šutru!), jenže stejní všichni denně cítíme, jak je to zde tísnivé a umělé, jak sem nepatří ani ta slova, která jsme si ve svých hlavách přivezli a stále se je učíme. Bez smyslu. Natož naše předměty. Natož naše návyky. Natož my.

Mrknu se tam na dovolenou. S Adreou. Slyšel jsem, že na některých místech na Zemi lze dýchat i mimo kopule a bez roušky. Jsou tam lesy a obrovské prostory s opravdovou trávou, kde nikdo na kilometry daleko nebydlí. A moře! Opravdové tuny vody. Teda, bylo to v reklamních šotech. Před půlrokem. Moc to nesleduji.

Ono... Přes všechny komunikační technologie, které by nás dokázaly spojit se Zemí maximálně rychle a pohodlně, přestože tam máme předky, známé a vlastně polovinu kultury, přes to všechno... se Zemí nikdo moc nekomunikuje. Nehraje se tu pozemská hudba. Nepromítají pozemské filmy. Nakonec všichni pochopí, že je to jen bolestivá marnost. Rýpání v ráně. Na Zem je zakázáno se vrátit. Je jich moc. I nás je příliš.

Nejsem na tom vlastně nejhůř. Někdo se narodil už na Marsu. Je to deset let, co tam dokončili výstavbu. Nechtěl bych tam bydlet. Je to další ještě vzdálenější prázdno. Nové šidítko na domov. A projektuje se Venuše...

Z věžáku, o pár bloků dál, se blýsklo. Někdo otevřel okno. Byli i takoví, kterým ten hluk a pach vodní páry nevadil. Osobně rozhodně dávám přednost vnitřní klimatizaci a stereotypu rozptylovačů. Zkoumal jsem, co to může být za úřad, ale oči mi svedla jiná křivka. V ose pohledu se objevila nádherná červená silueta. Tenhle model se Jaguárům opravdu povedl. Oválný talířovitý podvozek, úzká podélná křidélka, nakousnutí ve dveřní části a masivní přední maska se znakem divoké kočky, zvířete z dávné minulosti. Co na tom, že to není stejná společnost Jaguár, která před staletími stavěla prehistorická auta na kolech.

Devět paprsků zadní trysky, nízká polokulovitá kabina, tichý pohon, půl litru vody na pět set kilometrů. Je to nádherné lítátko. Taky si ho pořídím. Za pár let. Zrychlení z nuly na tři sta za tři sekundy. Osm set deset kilometrů za hodinu – nejvyšší dosažená rychlost modelu v umělé atmosféře. Už vás nebudu nudit. Prostě ho Adree závidím.

Sledoval jsem, jak Adrea parkuje. Málem tam zbourala to kupéčko. Musel jsem se smát. Znáte to, ženská za volantem...

Seběhl jsem šikmou chodbou k výtahům. Senzor mne vzal i v běhu, takže výtah přijížděl naproti. Rozhodl jsem se, že jí překvapím za vakuovým čističem. Dám jí pusu a pomalu jí nacpu certifikát zkoušky ve studené fólii pod oblek na holá záda.

Výtah se rozevřel a vystoupil vysoký mladý muž. Automaticky jsem se vrhl do kabiny, ale cosi mě donutilo se otočit a pozdravit. Neodpověděl. Nadiktoval jsem výtahu dvojku. Udělalo se mi zle. Cítil jsem, jak se mi podlamují nohy. Zamlžily se mi oči a terčík filtru naskočil samovolně. Doposud se mi to nikdy nestalo. Je to přeci akt vůle! Je?

Zelená blikala dole a navrchu se vznášela žhavě žlutá. Vlny se měnily do obrazců a síla myšlenky pronikající shora ze vzdalujícího se mi málem nafoukla ušní bubínky jak balónky. !!PLNÍM!!, vysílal neskutečnou silou. Letělo to pryč, prýštilo to do prostoru. A na konci stál on. Ten, co jsem ho cítil předtím na zkoušce. Zase ta hrubá energie.

Probral jsem se. Už tady nebyl.

"Můžu se válet s vámi nebo potřebujete lékaře?" Otázal se mě novinář stojící ve dveřích výtahu v přízemí. Zamžikala mi víčka, najednou jsem viděl ostře. Všechno bylo pryč. Opatrně jsem se soukal na nohy s trapným úsměvem proti jeho hrtanu. Byl o hlavu vyšší.

"Jen jsem meditoval. Jsme v přízemí, prosím vás?" Snažil jsem se vypadat tak přítomně, co to jenom šlo, ale otřásl jsem se náhlým mrazem v hloubce vlastní kostry. Sledoval mne s pobavením. Tvář měl jak do reklamy, profesní les vrásek na vysokém čele i kolem očí, bílou bradku, ustupující vlasy. A ty neustále smějící se oči samozřejmě. Podal mi ruku a stiskl pevně.
"Ó, to se omlouvám, že jsem vás vyrušil. Jestli jste ovšem chtěl dosáhnout vyšších úrovní vědomí, měl jste výtah poslat nahoru. Tohle je skutečně přízemí." Podržel koutky úst ve zvláštním dobře vyhlížejícím ironickém šklebu, který se přesto udržel v jemném rozmezí přátelské zdvořilosti. Chlápek jak od filmu.

"Baribalt Regan," dodal, když mi pouštěl ruku. "Leonard Tůrs," odvětil jsem s náznakem nezájmu, když jsem procházel prostorem, který mi nenuceně vyprázdnil k odchodu, a přesto to vypadalo, jako když gentleman dává přednost z výtahu stydlivé okouzlené slečně.

Klepnul mi na rameno. "Tady máte vizitku."

Ladně ji vytáhl z kapsy všité z rubu rukávu levé ruky. Nakrčil čelo a znovu zašermoval mezi očima a koutky úst. Nechtěl jsem jí, ale najednou bylo naprosto proti duchu té situace si jí nevzít. Když jsem jí přebíral, uvědomil jsem si, že se oba tváříme tak, jak by si režisér skrytý u rohu támhle kousek dál rozhodně přál. Rozloučili jsme se jako na divadle.

Tomuhle se říká charisma, telepate. Kde jsi nechal tu svou magii, ó mocný? Překročil jsem stín rohu recepce, místo pomyslného režiséra, abych mohl rozletět světem fantazie vlastního sarkasmu, ale nebylo mi to dovoleno. Můj režisér na mě za rohem vskutku čekal.

Událo se to rychle. Moje ruka se přemístila skoro bolestivě mezi lopatky a přes ústa mi přepadla dlouhá dlaň. V tu chvíli jsem zestárl o nejméně rok.

"Baf," pošeptala mi do ucha a smála se, "lekl ses?"

"Vůbec ne," vydechl jsem, když mi sundala ruku z úst a uvolnila sevření. Demonstrativně jsem si protřel spánky, přičemž jsem nasadil co nejvyčítavější pohled.

"Ty ses vážně lek´, jo?" pokračovala překvapeně, ovinula se mi chapadlem kolem pasu. "To mám radost."

"S tebou umřu brzo, ale šťastnej." Dal jsem jí pusu na nos.

"Opravdu?"

Vedl jsem jí skrz dlouhou recepci probodanou sloupy výtahů k jídelně. Culili jsme se jak nemluvňata na pískací hračku.

"Co zkouška?"

"Mám to." Uvědomil jsem si ten fakt a radostí ve výrazu překvapil i sebe. Zastavila se.

"Sem to říkala," plácla mi polibek na špičkách a koutky úst nechala stále viset vysoko nad normálem. Musel jsem jí ho vrátit.

"Nepudem, někam? Jako večer."

"Pudem někam," zopakoval jsem po ní falešně jejím tónem.

Houpavě poodstoupila. Černé triko s emblémem konzervatoře se zavlnilo a vážně jí to moc slušelo. Podala mi ruku, měla jí studenou. Její prsty se mi omotaly kolem celé dlaně. Nasál jsem její voňavku, abych si připomněl, jak jsem hrozně zpocený, pomačkaný a rozdrbaný. Vždycky prostě uměla být víc v pohodě než já.

Pneumatické dveře do občerstvení nám syčením odstartovaly krásný zbytek dne. Ten den byla jako nově nalezené slovo, které mi celý život scházelo. Jako rým na slovo láska, který sdílíme s kapkou narážející na nezčeřenou hladinu, než se vlnka rozplyne do mrtvé roviny a my už ho nedokážeme vyslovit. Nejhezčí. A tolik moje.

Vesmír si zapisuje bláznivé kapitoly červenou tužkou. Na Bauera jsem zapomněl.