Osud - 3 nečekané zjištění

Pak se mi zamotala hlava já se oběma rukama musela pevně chytit za hlavu nebot mě popadly šílené bolesti. Ležela jsem tam schoulená a měla jsem co dělat abych neřvala nahlas. Bylo to jakoby mi někdo do hlavy zabodával tisíce jehel. Bolel mě jakýkoliv nádech ...uder srdce byl pro mě pokaždé jako nuž bodnutý do hlavy. Nedokázala jsem odhadnout jak dlouho jsem se tam takhle v bolestech krčela ale musela to nějaká chvíle být nebot jsem si najednou uvědomila že na mě někdo mluví. Z posledních sil jsem stihla postřehnout že je to nejspíš muj zachránce a pak mě popadly ještě větší bolesti. To už jsem nevydržela trpět potichu,křičela jsem. Vyloženě jsem řvala bolestí. Krve vytekájící mi z nosu jsem si prakticky nevšímala. Každičkou část těla jsem měla stuhlou. Byly sice malinké intervaly mezi kterými bolest malinko polevila a já na chvilku mohla spatřit co se se mnou děje. Přesně tak jsem si všimla že mě někam odnáší a útržkovitě jsem slyšela jak mě utěšuje. Že to bude dobrý,že mi pomůže. Čím víc jsem se,ale snažila se soustředit na okolí tím větší bolest mě popadala až jsem byla ve tmě.

--------------------------------------------------------------------------------



Bolest byla nejspíš tak vyčerpávající,že jsem na několik minut omdlela. Netrvalo to ale dlouho a já se dostávala zase k vědomí. Bolest ovšem neustupovala. Opět jsem zařvala jak moc dosáhla bolest intenzivity a pak už jsem jen tiše vzlykala nebot opět trochu povolila.
Stály jsme před dveřmi nějakého domku uprostřed lesa. Zuřivě jednou rukou bušil do dveří zatím co já jsem mu ležela v náruči a tiše vzlykala.
"Herolde ,konečně. Potřebuje pomoct...."
"odnes jí do obývacího pokoje." Pronesl velmi sympatický hlas a já opět ucítila jemný a ladný pohyb.
" Vidíš..kousl jí.Je to zlé? Já myslím,že jsme byly celkem rychlí k našim možnostem."
" Vypadá to dobře...Má sice velké bolesti,ale to znamená že je to jenom v počátečním stádiu takže je to dobré."
Slyšela jsem ty hlasy jakoby z velké dálky. Pořád mi tak neuvěřitelně třeštila a bolela hlava. Navíc jsem na sobě začala pociťovat únavu. Sotva jsem zvládla pochytit,že mi někdo pichl injekci.




Po několika hodinách jsem se vzbudila. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe,ale když jsem se spatřila ve svém pokoji a v mojí posteli myslela jsem si že to byl jen zlí sen. Srdce mi poskočilo radostí a já se vydala do koupelny. Odraz v zrcadle mě ale utvrdil v tom,že to tentokrát sen nebyl. Vyděšeně jsem se koukala do zrcadla. Na mé pravé paži se bělel bílí obvaz. Obličej, krk ,ruce i nohy jsem měla doškrábané a pomodrákované. Pomalu jsem si obvaz sundala rýsoval se tam divný otisk zubu. Byl opravdu zvláštní.Ruce se mi rozklepaly a já se musela posadit na okraj vany.
Takže to nebyl jen pouhý sen jak jsem se marně domnívala. Skutečně se to stalo. Jenže nemám ani nejmenší ponětí jak jsem se sem dostala. Jak vysvětlím matce ten obvaz? Co až se mě bude ptát na ty škrábance a modráky? Nejhorší na tom bylo,že z toho všeho jsem si pamatovala jenom pulku a tak divně,že nemám ponětí jak bych jí to celé objasnila. Musím se dát dohromady. Oblékla jsem se umyla a snažila jsem se ty škrábance nějak zamaskovat. Až když jsem si byla jistá,že lepší už to nebude,tak jsem šla mezi lidi.
Dole všichni snídaly. Vzala jsem si tašku a chtěla vyjít ven.
" Počkej zlato kam jdeš?" Zeptala se matka.
" Do školy."
"co blázníš? Je ti dobře? Včera tě srazilo auto a dneska už bys trajdala do školy? mám o tebe strach."
" Mě nesrazilo auto."
" Ale co to povídáš. Vlastně Doktor co tě večer přinesl říkal že mužeš mít ze včerejší noci halucinace a nebo menší amnézii.Vážně chceš jít do školy?" Byla jsm šíleně zmatená...přestávala jsem si vším být jistá. nevěděla jsem jestli to co sem zažila se mi jen zdálo a nebo...nebo nevím. Ovšem to bylo na sen příliš reálné i když všechny mé sny jsou dosti reálné. A že jich poslední dobou mám dost.
"Doktor? to je jedno...Vážně chci do školy."
"si blázen ségra. Já kdybych mohl být doma tak zůstanu."
" Já vážně chci mami. No tak jsem mezi lidmi. Nic se mi nestane." už ted jsem si byla víc než jistá,že mám vyhráno a taky že ano.Jenže co jsem vyhrála cestu do školy? Přestávám chápat co se mi teda včera stalo. Bud mě opravdu srazilo auto a moje bujná fantasie si vymyslela to všechno a nebo se to opravdu stalo. jenže co se to vlastně stalo? Něco mě napadlo to je jisté. Tedy pokud mě nesrazilo to auto. Jenž co to bylo? a kdo byl ten jenž měl na svědomí moji záchranu? Už uvažuji o tom co to bylo a zatím jsi ani nejsem jistá jestli moje srážka s autem je pravda a nebo ne. I když by to bylo mnohem reálnější. Doktor mě dnesl domu a postaral se o mě. Ano nejspíš to vážně bylo to auto.
Musela jsem se docela dost obléci abych zvládla zakrýt co nejvíce odřenin. není jich sice zase tolik,ale proč na sebe zbytečně upozorňovat?
Hodně jsem se sekla jestli jsem doufala že mě budou všichni trochu ignorovat. Každý -tedy téměř každý se na mě sesypal jako mlsné včely na med. Všem jsem několikrát musela zopakovat tu blbou historku s autem a zvládnout utišit Marušku,která si to bere za vinu.
"kdybych tě tak šla doprovodit,nic by se ti nestalo." Opakovala stále. Tak dlouho jsem do ní dloubala pravý opak až tomu snad uvěřila. Teprve pak jsem byla propuštěna na své místo. Tentokrát jsem se zapřisahla,že se na něj nepodívám dokud to nebude nezbytně nutné.A nepodívala jsem se,věděla jsem že vedle sedí ale svuj pohled jsem dokázala ovládat. Aspoň do té chvíle,než přišel učitel oznámil začátek hodiny a já se neuhlídala. Místo abych ale hned sklopila svuj zrak pořád jsem zírala na jeho obličej a on se ani jednou nepodíval. Nepřítomně hledal před sebe,zatínal čelisti,ale neřekl ani slovo. Monokl rýsující se pod jeho okem-to je to co mě neuniklo a uchvátilo. Vyděšeně jsem se za chvíli obrátila do předu a přehrávala jsem si v hlavě večerní bitku. Ano to zvíře mého zachránce pevně uhodilo do obličeje. To ovšem nemusí nic znamenat....Jenže co když....Znovu jsem se na něj podívala a jeho napjaté tělo mě jenom utvrzovalo.
" Co ...co se ti stalo?" Zeptala jsem se abych rozvířila tu napjatou atmosféru a doufala že se tak něco dozvím.Ale neodpověděl. Stále napjatě hleděl před sebe a naprosto mě ignoroval. Dovádělo mě to k šílenství.
"jsem nemehlo....uhodil jsem se." Odpověděl po hodné chvíli.
" Neřekla bych,že si se uhodil!" Zkusila jsem to ,říkala jsem si ,že pokud se chci něco dozvědět musím utočit. Jinak to pořád budeme obcházet jako horkou kaši a´nikdo neudělá první krok.
"uhodil jsem se." Otočil na mě svojí tvář obličej napnutý a podrážděný.
"Jak jsi se uhodil?"
"Jak se muže člověk normálně uhodit?" Odvětil ironicky. Jeho odpovědi byly zdlouhavé až jsem si téměř vždycky myslela,že už neodpoví. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou,ale to bylo to poslední na co jsem se zmohla. Dohadování s ním bylo zbytečné. Ještě že už se blíží konec...Najednou mi upadl sešit zohla jsem se pro něj a když jsem se narovnávala trochu jsem se praštila o lavici. Na to mě opět šíleně rozbolela hlava až se mi chtělo zvracet. Tentokrát to ale bylo jiné. Byla to sice bolest ,ale dala se vydržet. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se co nejmíň hýbat hlavou navíc jsem cítila,že každou chvíli hodím šavly.
" Snaž se na nic nemyslet,to přejde....hlavně bud v klidu"
Ruce jsem měla přiložené na spánku a tiše jsem zírala před sebe. Zadržovala jsem slzy a snažila se maskovat svuj vyděšený a bolestivý výraz. Kupodivu se mi to zatím celkem dařilo.
"Je to lepší?"
" Trochu."
Už jsem to začínala zahánět....dokázala jsem se tvářit úplně normálně a bolest se pozvolna vytrácela. Do té doby než se rozezněl zvonek ohlašující konec hodiny. Zatal jsem zuby jak se mi bolest opět zaryla do hlavy. Byl velmi pohotový. Naházel nám věci do tašek a pomohl mi ven.
Posadil mě za budovu školy na rantlík a mateřsky mě hladil po vlasech a utěšoval mě. Začala jsem se kolíbat v jakém si rytmu modlitby ,kterou mě naučila moje babička a které jsem si vážila.
"kdy to definitivně odezní,tak aniž bych se musela strachovat kdy mi to ujede a já se zase praštím?" Zašeptala jsem když bolest malinko polevila.
" časem všechno přejde."
"ale kdy tohle? měl by si to vědět!" podívala jsem se na něj plná očekávání.
"Co tím myslíš?"
" To si byl ty! Ty si mi pomohl večer. Ty si zahnal to ...co mi chtělo ublížit." Nervózně jsem zvedla ruku a chtěla se tak dotknout jeho monoklu ,ale on mírně ucukl dřív než jsem měla tu možnost svuj čin dokončit."proč se tak odtahuješ a jednoduše mi všechno neřekneš?" stále mlčel a to mě přivádělo k šílenství....jenže ted když jsem vyložila karty na stul jsem už nemohla couvnout. " nejsem tak špatná...a ledacos dokážu pochopit....jen mi jde o vysvětlení.Jenže asi nejsem dost dobrá pro tvoji pravdu." Dokončila jsem opatrně jsem vstala a odcházela domu. Musela jsem se ze všech sil soustředit na chůzi,protože jsem byla ještě malinko zmátožená. Hlavně se musím zmontovat než dojdu domu a matka mě uvidí v tomhle stavu.
" Všechno není tak jednoduché jak se na první pohled zdá." Dohnal mě a uchopil za paži přičemž mě podpíral a táhl mě dál.
"Né že bych....nechtěl,ale já nemůžu." Mlčky jsem ho pozorovala a snažila se nějak souvisle spojit jeho věty. protože zatím jsem nic nechápala.
"Víš,jsou věci....které by si se nikdy neměla dozvědět. Jak pro tvoje dobro,tak i pro to moje." Zastavil se a strhl mě tak abychom si hleděli velmi zblízka do očí. "pochop to...prosím." Chvíli jsem na něj bezduchá hleděla a v hlavě jsem si přehrávala každičké slovo,které promluvil....Načeš ani nevím proč,jsem nasála jeho vuni. Ihned mě ohromila stejně tak rychle jako se ode mě odtáhl když to postřehl. Chtě nechtě jsem zrudla jako rajče,ale na tu vuni nezapomenu. Marně hledám co by jeho vuni vystihovalo....
" Jak to myslíš,že je to pro naše dobro? já si naopak myslím,že mám právo to vědět."
"smiř se s faktem,že dokud ti to nebudu chtit říct-jakože nebudu-tak se to prostě nedozvíš.Poslyš ,začli jsme asi ze špatného soudku,já jsem Victor."
"Eliss."
"já vím..." potřásli jsme si rukou na znamení našeho oficiálního seznámení a pokračovali v cestě.
"odkud jsi se přistěhoval?"
"pořád se stěhujeme,jsme velmi nestálá rodina. A navíc,občas změnit prostředí je fajn. A co ty ?"
My jsme se přestěhovali abychom mohli začít od začátku. S čistím štítem."
"Proč? ...Chci říct,co se stalo?"
"Na dlouhé vyprávění..."
"Máme čas." Zkonstatoval s úsměvem a tím chtěl nejspíš naznačit mou velmi pomalou chuzi.
" Muj táta,je sice úžasný otec....jenže...tím to končilo. já....milovala jsem ho nadevšechno a on mě. Někdy to prostě příliš přeháněl a když si moje matka našla přítele choval se nepříčetně. Začal nám tak trochu ničit život. Stávala se z něho troska. Bylo dost těžké....přihlížet tomu a vědět že nic nemůžu udělat. Až jednoho dne to skončilo." Znovu jsem si v hlavě vybavila vzpomínku na mého milujícího otce. Odmlčela jsem se,protože jsem polykala žal který se rychle vynořil.
"omlouvám se,já nevěděl."
"To je v pořádku.....Víš nejhorší bylo,že lidé to viděli jinak. Shazovali mojí novou rodinu,že za to můžeme my a moje mamka už to prostě nevydržela.A tak jsem tu." Shrnula jsem rychle a pak si uvědomila,že se mě na to vlastně ani neptal.
"promiň....nejspíš tě to nezajímalo."
"Ne naopak. Mrzí mě co se ti stalo."
Mezitím jsme došly k mému domovu. Zastavila jsem a on pochopil. Rozloučily jsme se přátelsky a já odcházela domu. Byl to první člověk,kterému jsem to dokázala všechno říct na hlas a nepředstavitelně se mi ulevilo.