Patriamos 1×02 Začátek

--- Vzpomínám si na své první ráno na Gondwaně. Cítila jsem se, jako kdybych nikdy předtím nespala. Nikdy předtím mě spánek tak neposílil, dřív jsem nechápala jeho pravý smysl. Otevřela jsem oči a začala se dívat. Myslím opravdu dívat. Mohla jsem se zaměřit na detaily, ale nikdy jsem nezapomněla na celek. Poznala jsem, co je ryzí krása, ale neviděla jsem ošklivost. Na Gondwaně se nic nedělo bez příčiny a nic nebylo zbytečné. ---

„Jestli to dobře chápu,“ nakrčil Patrik obočí, (Ne, že bych si myslela, že to doopravdy chápe) „jsi z planety, které se říká Země, a o Gondwaně ani Takenech jsi v životě neslyšela.“
Je dobrý. „Stejně jako ty jsi nikdy neslyšel o letadlech, herních konzolích a francouzském slovníku.“
„Nerozumím ti,“ konstatoval, ale očividně ho to neštvalo.
„Já vím. Omlouvám se, ale jsem zoufalá.“
„Můžu pro tebe něco udělat?“ Asi se mě chtěl zbavit.
Nevím, co mě to napadlo, ale chytila jsem se nápadu, že mi poradí v nějakém městě. Řeknou mi, kde jsem se tu vzala. Představovala jsem si, že najdu nějaké informace jako v každém větším městě na Zemi. Patrik vypadal, že tomu moc nevěří, ale oznámil mi, že jedno město mají, a slíbil, že mě tam dovede.
Kráčeli jsme lesem a já se nemohla vynadívat. Míjeli jsme plno rostlin a živočichů, které by si náš učitel biologie zamiloval už pro to, jak bylo jejich tělo důmyslně strukturované. Chvíli jsme kráčeli po břehu řeky, chvíli pralesem. Pozdravili jsme několik lidí. Všichni byli téměř nazí a tmavé vlasy měli spletené do různých uzlíků a copánků. Muži měli na levém spánku vytetované černé znamení ve tvaru propletených pikových listů. Ženy měly to samé na pravém. Nikdo se za námi neohlédl, nikdo se nestaral, kam máme namířeno. Napadlo mě, že kdybych včera po 'přistání' na této planetě potkala někoho z nich, poslal by mě k šípku.
„Nevím, co si od toho slibuješ,“ zamumlal Patrik.
„O to se nemusíš starat, buď rád, že se mě zbavíš,“ řekla jsem. Upřel na mě planoucí tmavé duhovky. Hrklo ve mně.
„Tohle je Inuithum,“ řekl a ukázal za sebe. Udělala jsem krok dopředu. Stáli jsme na kopci a dívali se do údolí. Svahy kopců se oslnivě třpytily pod náporem paprsků červeného slunce. Ovšem nejoslnivější byl poklad, který se rozprostíral na dne kotliny: město Inuithum. Jedna bílá věžička střídala druhou. I na takovou dálku jsem byla schopna rozeznat strohost střech, ale i zdobnost stěn staveb. Neřekla bych přímo kostelů. Jakékoliv náboženství by odporovalo tomu, co mi Patrik o Takenech stačil povědět. Středem města protékala řeka a ztrácela se v ohybu kopce. Jestlipak je za tím moře? Je stejně zelené jako obloha? Na tom přeci nezáleží, Lili, okřikla jsem se. Jsi tu proto, abys zjistila, jak se dostat domů.
„Krásné,“ okomentovala jsem tu podívanou naoko nevzrušeně a myslela si, že mi Patrik vynadá, ale překvapil mě.
„Ne dost. Nikdo tam dlouho nevydrží.“
„Proč ne?“ divila jsem se.
„Máme rádi ticho lesů.“
Neřekla bych, že tam je větší ticho než tady, pomyslela jsem si. Můj citlivý sluch jel od rána na plné obrátky. „Tak proč jste to město stavěli?“ Začala jsem sestupovat z kopce dolů.
„Vystavěli ho naši předkové, aby se měli kde skrýt v době války. Ale nikdy nezačali válčit.“
„Skutečně?“ divila jsem se. Lidé válčili odpradávna!
„Vyhledáváme ticho a klid. To se s válkou neslučuje.“ Mluvil, jako kdyby všechno, co říkal, bylo samozřejmé. Musím přiznat, že svět, jak ho viděl Patrik, byl vskutku rájem.
„Jednou přijde nějaký Hitler a tvou teorii zboří, neboj se,“ zamumlala jsem a chytla se jeho svalnaté paže, protože jsem zakopla o kámen. Neměla bych tolik mluvit. Musím se soustředit na chůzi.
„Dávej přeci pozor,“ řekl. Docela by mě zajímalo, ce se v tomhle klukovi odehrává. Tváří se, jako kdyby se mnou nechtěl zabývat, ale nemohl si pomoct. A sám nechápe proč.
Prošli jsme městskou branou a ocitli se v pohádce. Takhle jsem si představovala Atlantidu. Běloskvoucí, čistou jako lilie. Byla jsem okouzlena monumentálností bílých budov, které však ničemu a nikomu nesloužily. Takenové, kteří tudy procházeli vypadali, že jsou tu spíše omylem a hodlají se zase co nejdříve vypařit.
Když jsme stanuli před nejvyšší budovou uprostřed města, zastavil nás kluk, který nejspíš seděl na stráži (a leštil úzký nůž z bílého kamene) a zeptal se, co potřebujeme.
„Potřebuji zjistit, kdo jsem,“ řekla jsem opatrně. Až teď mě napadlo, že tvrdit, že jsem z jiné planety, je možná nerozvážné.
Strážný přestal leštit dýku a vstal. Byl trochu vyšší než Patrik, ale drobnější. Jeho tvář měla ostřejší rysy a levý spánek zdobilo černé tetování. Pozdravil mě stejným uchopením za lokty jako včera Patrik. „Mé jméno je Siris a je mou povinností sdělit ti, že takovou odpověď v našem městě nenajdeš.“
Nadzdvihla jsem obočí a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. „Kde tedy?“
„Hledej ve svém srdci. Určitě víš, jak svou situaci vyřešit. Jen dost neposloucháš.“
„Takže cesta sem byla zbytečná?“ zeptal se Patrik a nervózně přešlápl. Nejspíš se necítil ve své kůži. Ani já ne. Město bylo 'plné' lidí vydávajících zvuky, které byly ještě otravnější než zvuky lesa.
Siris pustil mé lokty a ušklíbl se. „Tahle cesta se neuskutečnila kvůli ní.“
„Ne?“ Patrikův hlas byl najednou bezbarvý, skoro mrtvý.
„Ty mi rozumíš, Patriame. Musíš začít žít. Ona ti ukáže cestu.“
Cože? Já? Určitě nemluví o mně! Vůbec se mi nelíbilo, kam situace směřuje. A stejně jako Patrik už jsem chtěla být pryč. Krása města pro mne nic neznamenala. Inuithum zklamalo má očekávání, když mi nedalo jasné odpovědi.
Patrik zakroutil hlavou. „Pojď, Liliano.“
Neprotestovala jsem. Cestou jsem se snažila několikrát navázat rozhovor, ale vždycky mě decentně odbyl. V půli cesty už jsem to ovšem nevydržela.
„Co mám dělat?“ hlas se mi na poslední slabice zlomil a já se zlomila s ním. Dopadla jsem na trávu na břehu jezírka a zahleděla se na svůj odraz na hladině. Musela jsem si přiznat, že jsem to stále já. Mám stejné havraní polodlouhé vlasy, stejné rysy v obličeji a ironický úsměv na rtech. Ale v hlavě se mi rojí zmatené vzpomínky na svět, ve kterém už nejspíš nemám právo žít.
Otočila jsem se na Patrika. „Nejsem zvyklá někomu za cokoliv děkovat. Ale děkuji ti.“
Přikývl. Ne, že by mi to tím bůhvíjak ulehčil.
„Nejsem zvyklá někoho o cokoliv prosit, ale prosím tě, nenechávej mě samotnou.“ Víš, jsem zvyklá na moderní techniku! Nikdy jsem neholdovala kempování a v tomhle těle se ani neumím přirozeně pohybovat!
„Nikdy jsem nepotkal dívku jako ty. Díváš se na svět, jako kdyby tě neměl nikdy překvapit, uspokojit, zabít. A přitom mu vůbec nerozumíš,“ posadil se proti mně.
„Svému světu jsem rozumněla,“ prohlásila jsem vzdorovitě.
„Neřekl bych. Siris je Vyvolávač duší. Nedělá to dlouho, ale je nejlepší ze všech. Podle něj nejsi šťastná.“
„Ten chlap mě viděl poprvé, co může vědět?“
„Přesně o tomhle mluvím! Myslíš si, že máš vždycky pravdu. Že svět je takový, jaký ho vidíš, a nepřipouštíš si, že ho třeba vidíš špatně.“
„V tom případě ty taky! Mluvil i o tobě!“
„Jo. Ale se mnou to bude trošku jinak.“
Chtěla jsem se zeptat, co tím myslel, ale naznačil mi rukou, ať mlčím, a pak... zmizel. Tedy ne tak přesně. Mé oči by ten pohyb správně neměly vůbec postřehnout, proto de facto zmizel. Po pár minutách se vrátil, tentokrát normální chůzí, a v ruce nesl nafialovělé zvíře podobné králíkovi.
„Jak jsi věděl...“
„Slyším,“ dotkl se svého špičatého ucha. Já slyšela jen podivnou kakofonii hlasů lesa. Mohla jsem z ní vyseparovat jen pár zvuků, které jsem znala. Šplouchání vody, šustění větru a zpěv ptáků.
„Běháš opravdu... rychle.“ Rychleji než kdokoliv jiný kromě herců v televizi.
Pokrčil rameny.
„To bych chtěla taky umět,“ zasnila jsem se. Jak už jsem se zmínila, běhala jsem opravdu ráda. Jen jsem toho moc neuběhla.
„Umíš to,“ prohlásil. „Každý to umí.“
Jo? Tohle tělo je asi úžasnější, než jsem si myslela.
Patrik se zase posadil a začal stahovat králíka z kůže. Když to dělal můj děda, musel si ho pověsit. Děda? Zaplašila jsem myšlenky na svou rodinu. Tohle si nechám na chvíli, když se v noci probudím a rozbrečím se. „Už jsem pár dní nejedl,“ řekl Patrik a podal mi kus načervenalého masa.
„To se jí syrové?“
„Jistě.“ Nasadil nechápavý výraz.
„Oheň?“
Zakroutil hlavou. Neznají oheň?! Odvrátila jsem pohled a zakousla se. Nechutnalo to jako maso. Bylo to mnohem šťavnatější a sladší a když jsem polkla, rozlila se mi tělem teplá životodárná síla. „To je jako nějaké kouzlo,“ prohlásila jsem.
„Kouzla neexistují,“ upozornil mě ledabyle.
„A co tedy bylo to, co provedl ten Siris?“
„To není kouzlo. Duše existuje. On s ní umí hovořit. Hovořit s něčím existujícím, přeci není kouzlo.“
„Tak se to u nás nebere.“
„Řekni mi, co je u vás lepší?“
Zadívala jsem se přes řeku do lesa. V horních patrech vysokých stromů se volně proháněla vřeštící zvířata. Na větvích visely epyfyty. I na tu dálku se blyštily jako vyleštěné drahokamy. Jablečně zelené nebe nabíralo azurový nádech. „To se nedá takhle říct. U nás je to jiné. Můžu studovat, jezdit autem, pít alkohol. To ty neznáš.“
„Možná nechci. Třeba jsem takhle šťastný.“
No jo, některým lidem stačí málo. A nebo si to jenom namlouváš.