Smuteční vrba

Když se řekne slovo strom, co se vám vybaví? Mě silný kmen,jasně zelené listí třepetající se ve větru a sladké plody, jenž se lesknou rudou, zelenou nebo zlatou barvou, v mohutné korně, která je zároveň i domovem mnoha ptáků. Jsou však i stromy, které na první pohled působí temně, nevesele, a nad jejichž krásou nepřemýšlíme. Jedním z nich je i smuteční vrba.

Proč se však této slečně říká smuteční? Asi proto, že mnohdy bývá spatřována, jak sama stojí na břehu řeky, jezera či rybníka, a její krásné dlouhé vlasy padají do vody, čímž ji jemně rozvlňují. Nebo možná tam stojí nad tím velikým, třpytivým zrcadlem a shlíží se v něm, za svitu luny, pozorujíc svou krásu. Takhle stojí nad hladinou dlouho do noci. Jen tak sama, nikdo nestojí vedle ní, ani za ní. Jen bludná světýlka se kolem ochomítají a sedají do jejích dlouhých vlasů, asi proto, aby netruchlila. Malinká světýlka v jejích kadeřích jsou jako smaragdy. Mlha se tiše snáší nad jezero s dlouhým rákosem a zdobí její šat z kůry krůpějemi rosy, jenž se třpytí, v stříbrných paprscích luny, jako perly. V tom tichu je slyšet jen šelest kaděří, s nimiž si noční vánek pohrává.

Vypadá to jako by promlouvala, snad k větru ve větvích, snad ke hvězdám planoucím na obloze, snad k mlze nad hladinou vody. Kdo ví...možná chce nám lidem sdělit, jak krásná ve skutečnosti je, a že její smutek je jen předsudek.