Zahrada tajemna

Znám jednu starou zahradu, kterou vidívám z okna svého pokoje. Ta zahrada je opravdu stará a nikdo do ní nevkročil již po staletí. Příroda však jako by nezapomněla na časy, kdy sem lidé chodívali.

Skutečnost prozrazuje pouze velká černá brána porostlá břečťanem, do níž se již zakousl nemilosrdný zub času. Chodníčky jsou již zpola rozbité, když však po nich kráčíš do té zahrady tajů, jsi jak v jiném světě. Po zdech kolem brány vine se břečťan, jak smaragdový plášť. Když půjdeš dál dojdeš až k jezírku s rákosem, u kterého stojí stará vrba zhlížíce se v hladině, jak v stříbrném zrcadle. Kol jezírka stojí též i staré smrky. Mají pláčtě ze zeleného břečťanu na nichž se třpytí kapky rosy, jako perly. Nad vodou poletují, ve svitu měsíce, bludná světýlka, a dokonce i lekníny rozevřely své květy, aby se pokochali krásou dnešní noci. Jen pár kroků odtud jsou staré schody, porostlé samerovým kobercem mechu, jež lemují sloupy vysokých jedlí. Když vyjdeš po schodech, uzříš sochu ženy, upírající svůj pohled v dál. Ten pohled je snad tužba, snad přání, snad stesk... Kol ní je záhon rudých růží, jak svíce do temnoty září, jejich plamen z okvětních lístků. K jejím nohám padl mlžný opar, jako když se jí klaní a kol jejího těla vine se jí břečťan, jak dávný milenec ji objímá, ona však chladně stojí a upírá ophled v dál... Nevíš čím to může být, ta žena ti tak krásná připadá, jak žádná jiná. Snad měsíc to způsobil, snad její zoufalí pohled, který říká "zachraň mne a já budu tvá..."

A ty stojíš pozorujíc krásu noci. To co vidíš, co cítíš, nelze popsat slovy ni pocity. To lze pouze zažít...