Sen o vzdálené zemi

Víš o čem jsem snila, když jsem se dnes podívala z okna? Uviděla jsem tu překrásnou a vznešeně bílou pokrývku lehkého nadýchaného sněhu, jenž se třpytil v ranním slunci jako tisíce malinkatých diamantů, a nádherné krajkové vločky, které se lehce snášely k zemi. Tak jsem si zasteskla po mé vzdálené zemi. Když jsem viděla stromy pokryté sněhem, jako by byly pocukrované samotným prachem z hvězd. Zatoužila jsem vyšvihnout se do sedla nádherného černého koně, jehož hříva byla by protkána prameny stříbra, a jíž by se proháněl vítr. Rozcválali bychom se, běžel by tak tiše a lehce, že ani v nadýchaném sněhu nebyly by otisky jeho kopyt zřetelné. Běželi bychom po polích, stráních i lesem, krajinou ticha, nocí bílou. Utíkali bychom daleko, daleko pryč od všech lidí a všeho zla, až někam na sever na polární kruh. Na sever, do těch vzdálených zemí v moři grónském, kde vládne král, jehož jména se bojí všechen lid. Mráz, ano, mráz je ten, jež by tam na mne čekal. Čekal by na mne v hradu z průzračného ledu. Stál by v bráně s otevřenou náručí. Pod svá křídla z jemných pírek holubích by mne vzal, objal a líbal rty mé dokud by chladem jeho polibků nezrudly jako kapky krve. Stala bych se jeho milenkou a již nikdy bych truchliti nemusela, kdyby odcházel z naší země, až tam někam za polární kruh.
Tak to bych si přála. O tom jsem snila toho dne, kdy k nám znovu se vracel z dálek on...