Ti nejlepší umírají jako první - 1. část

Už jsem začínal skoro usínat, když se ozvalo: "stanice Můstek". Dva dny dny bez spánku se na mě podepsali. Byl jsem unavený a podrážděný. Doufám, že šéf má dostatečně dobrý důvod, proto aby mě dostal z postele v 11 hodin večer, po tom co si dopřávám zasloužilého odpočinku. Ne že bych na to nebyl zvyklý, ale vždycky mě to dokáže naštvat.
Pomalu jsem vyšel z metra a protáhl jsem se. Chlad lednové Prahy mě okamžitě prostoupil celým tělem. Jak jsem procházel Václavákem většina krámů a exkluzivních obchodních domů měla zavřeno, jen u McDonaldu měli tradičně otevřeno a parta puberťáků se tam cpala cheesburgry, a jinými "lahodnými" pokrmy, které skýtal tento fast food. Po ulici i přes pozdní hodiny stále chodil dostatek turistů. Tak teď zabočit a už jsem skoro tam. Po asi 5 minutách chůze jsem došel k dobře udržované, avšak trochu staromódně vypadající budově, což však v centru Prahy nebylo nikterak nápadné.
Vešel jsem do budovy, ve vrátnici seděl Jarda a četl si Blesk. Stejně nechápu jak někdo kdo pracuje tady, ať už jako vyšetřovatel nebo vrátný může číst takový odpad. Na přední straně se skvěl nadpis: " Opravdové pikantnosti ze světa slavných". Pousmál jsem se a vyrazil směrem k Jardovi. Ten si nejspíš myslel, že úsměv je směřován jemu a tak mi to oplatil mávnutím. Letmo mě přeskenoval amuletem ve tvaru přívěsku s modrým kamenem. Po všední kontrole mě pozdravil a vrátil se k "novinám".
Já zatím pokračoval po schodech do 4. patra, kde šéf sídlil. Po chvíli jsem dorazil až ke dveřím mého šéfa, zaklepal a čekal na odpověď. Bylo slyšet zavrzání židle a dveře se otevřeli. Přede mnou stál ospalý a neoholený padesátník menší postavy s knírkem, pleškou a břichem, které už pomalu začínalo nahrazovat svaly, kterými se kdysi mohl chlubit. „Posaď se Jirko. Bude to na delší dobu." Šéf ukázal na malé pohodlné křeslo a sám si sedl na to své za psacím stolem. Povzdychl jsem si a usadil se. Vlastně se Šéf jmenuje Josef Hostivický, ale nikdo mu u nás neřekne jinak než Šéfe. To bude asi tím, že je tady v České Rupublice největší zvíře v UMB. Úřad magické bezpečnosti, což je náš celý název, je něco jako tajná policie se zaměřením na magický přestupky a překročení zákona. Ne, že by vláda o nás úplně nevěděla, ale po pravdě řečeno ví jen strohé informace a to jen proto, že nás financuje. Šéf si trochu odkašlal, asi jsem chvilku koukal jen tak do blba. „Tak proč jsem si tě zavolal Jirko. Máme tu vraždu v Aleru..." Šéf si opět odkašlal a napil se kafe. Nemohl jsem si pomoci a skočil jsem mu do řeči. „Omlouvám se šéfe, ale tohle bude zase nějaká prkotina. Na to by snad stačilo pár bažantů a není potřeba zkušený vyšetřovatel. Já jsem do dneška dva dny nespal kvůli tomu chytání pašeráků artefaktů z Bulharska a rád bych si odpočinul." Šéf si unaveně promnul obličej, podíval se na mě stejně klidným pohledem a to i přes mou podrážděnost v hlase. „Kdyby si mě nechal domluvit třeba bych ti to i řekl. Někdo zabil Fridricha von Brecha. Rodina z toho podezřívá rodinu Vascontú. Víš, že italská rodina s německou rodinou mají v Aleru největší moc. Pokud se to zvrhne v otevřenou válku na ulicích, tak si můžeme rovnou dojít pro smetáky a začít uklízet. Potřebuju aby si to prošetřil, pošlu s tebou Lukáše a Adélu, alspoň se trochu zaškolí. Bohužel teď nemůžu víc lidí postrádat. To je je snad vše. Za 5 minut by tu měli být Lukáš a Adéla s autem, tak prohlídněte místo a no co ti budu povídat, to snad víš sám ..."
„No co mě zbejvá" řekl jsem trochu unaveně,avšak smířen s dalším nocí bez spánku, rozloučil jsem se Šéfem a zamířil dolů.
V úřadu bylo docela rušno a to i přesto, že už bylo kratce po půlnoci, přesto mě to něják nepřekvapilo. Chvilku času jsem využil k návštěvě zachodků a opláchnutí obličeje. Ano i hrdinové chodí na píseček.
Dole už čekala skoro nová oktávka a v ní mladá černovláska s opáleným obličejem, který se příliš do lednové Prahy nehodil a vedle ní u volantu taky celkem mladej tak pět a dvacetiletý kluk ostříhaný nakrátko, s malou bradkou a orlím nosem. Kluk docela uctivě pozdravil, zato holka jen nezaujatě mávla. Trochu mě to urazilo, přece jenom by měli zelenáči prokazovat trochu úcty takovým mazákům jako jsem já. Sedl jsem si dozadu a udělal si pohodlí. Lukáš nastartoval motor a vyrazil směrem k nejbližšímu tunelu do Aleru.

***

Cesta uběhla rychle, a tak jsme zaparkovali auto na místním podzemních parkovišti a vyrazil na cestu k bráně. V paměti jsem si promítal cestu a proplétal se uličkami Prahy. Po asi 5 minutách chůze jsme došli k nenápadně vypadající budově s omšelou cedulí s nápisem "Antikvariat U Spasitele". Na dveřích bylo napsáno dočasně uzavřen.
Abych řekl pravdu, za deset let co tu procházím nic se tu nezměnilo. Do Aleru vedlo z Prahy víc vchodů, ale já jsem nejčastěji chodil tímto, protože to bylo nejblíž a navíc tu skoro nikdy nebyli fronty. Otevřel jsem dveře těsně následovaný Lukášem a Adélou. Od pultu se ke mě podíval muž tak kolem třiceti s dlouhými kudrnatými vlasy až po ramena, úhledně zastřeženým knírkem a malým černým koženým kloboukem.
V místnoti hrála písnička od dávno zapomenutých hrdinů hard rocku 80. let a na stole ležely kosti a kyblík od KFC.
„ Ahoj Drine, jak se vede?" Drine se zvedl ze židle a protáhl se. „Ahoj Jirko, ale jo celkem to jde. Včera jsem byl pro lístky na Mettalicu, představ si, že už jich tam bylo jenom dvacet. Za čtyři dny prodali skoro všechny lístky do O2 Arény. Volal jsem ti, ale nebral si to, takže jsem ti lístek nebral."
Drine tu pracoval od doby co jsem to tu začal navštěvovat, na vlkodlaka to byl v dobrej kluk. Občas jsem s nim zašel na koncerty rockových kapel a na pivo.
„ Jo sory Drine snad příště. Měl jsem moc práce. Hele dneska mám ještě práci, ale v pátek mužem hodit řeč." řekl jsem a pokračoval směrem k pultu. Adéla s Lukášem celou dobu mlčeli a následovali mě se stále nic neříkajícími výrazy.
Kolem ucha mi něco zabzučelo, podruhý a potřetí. Začínal jsem se otáčet a vytahovat rukou z kabátu bouchačku. V tu chvíli jsem si uvědomil dvě věci. První byla, že jsem jí nechal doma a druhou byla ztráta ušního lalůčku, který mi ustřelila jedna z kulek.
Z druhé kapsy jsem vytáhl kůstku popsanou runami.
Na zemi ležel Lukáš s ránou na krku ze které, mu pomalu vytékali poslední zbytky jeho životní mízy. Adéla se skrčila za jednu z polic s knihami. Napodobil jsem jí a našel vlastní pult, příhodně postavený, tak abych vyděl ven na ulici, ale zároveň byl krytý před dotěrnými kulkami. Rychle jsem rozdrtil kůstku a v ruce se mi začal tvořit plamen. Podíval jsem se přes výlohu ven. Stáli tam dvě auta a vedle nich 5 chlápků se samopaly. Vrhl jsem kouli po bližším voze. Vůz vzplanul a vybuchl, sebou vzal i dva střelce, kteří se nestačili odklidit dostatečně rychle.
Několik kulek mi zasvištělo nad hlavou a zúžilo již tak nízký počet nepoškozených publikací v antikvariatu. Horší však bylo, že jedna ze zbloudilých kulek trefila i láhev koňaku.
Ti nejlepší umírají jako první. Pomyslel jsem si smutně. Adéla právě dokončovala nějáké útočné kouzlo, které si do té doby připravovala, z ruky jí vyletěl černý paprsek a trefil holohlavce v kožený bundě. Muž se zapotácel, ale udržel rovnováhu. Malátně se otočil na jednoho ze zbývajících útočníku a vypálil mu spršku kulek do hrudníku. Muž zachraptěl a nechápavě se podíval na holohlavce, z břicha se mu vyhrnul gejzír krve a bylo po srandě.Adéla něco mumlala a vypadalo to, že se docela soustředí.
Uhlazenec s kloboukem a koženým pláštěm, který by jistě dobře zapadal do gangsterky z 30 let, oplatil spršku kulek holohlavci a proměnil ho tak v dobře proděravěný cedník dříve, než se vůbec stačil otočit. Kolem mě se míhnul stín a než jsem se stačil rozkoukat Drine drásal zatím opodál stojícího vousáče. Ten ječel a mával kolem sebe rukama. Jelikož Drine mou pomoc nepotřeboval, o čemž vypovídal počet vnitřností válejcích se okolo toho co zbylo z jeho soupeře, rozhodl jsem se to skoncovat s posledním statečným.Ten zrovna měnil zásobník, takže jsem využil chvíli nepozornosti a mrštil po něm další kouli. Koule našla svůj cíl, muž na krátkou dobu vzplanul a začal pobíhat a mávat kolem sebe rukama, trochu to připomínalo africký bojový tanec. Nicméně po chvíli jeho kulturní vložka skončila a on se proměnil v hromádku prachu.
***
Zvedl jsem se ze země a rozhlédl se po pokoji. Antikvariát připomínal asi tak, jako připomínal krávu čerstvě namletý preit. Otočil jsem se na Adélu. Vypadala docela v pořádku
„ V pohodě?" Zeptal jsem se a donutil se k úsměvu.
Adéla se protáhla jako kočka a podívala se na mě.
„Jenom pár škrábnutím. Mohlo to dopadnout i hůř." Podívala se na Lukášovo tělo.
Během chvíle tu byli lidi z UMB a zahlazovali stopy po tomto "incidentu". Nikdy jsem neslyšel, že by někdo útočil na přechod. Tohle by si nikdo nedovolil, ale jak se zdá časy se mění. Navíc na nás poslali obyčejné lidi, tohle mi k nim vůbec nesedí.
Drine už byl zase v lidské podobě a seděl na nově přivezené židli. Zlehka si dal nohy na stůl a vůbec se choval , jak by se ho ta návštěva před chvílí vůbec netýkala. Ladně si setřel krev ze rtů rukou s precizností a ladností zkušeného řezníka. UMB chvíli slídili kolem a snažili se najít magické stopy od útočníků. Jediné co však nalezly byl zbytek stop po kouzlech mě a Adély.
Pozitivní věcí na jejich příchodu bylo, že mi přivezli bouchačku a dali mi náplast na ušní lalůček.
Když nic nenašli, rozhodli se případ odložit, než najdou něco co by je mohlo při pátrání nasměrovat. Typický postup , a tak naložili Tomášovo tělo, vypravili se do blízkého obchodu s koblihami a poté vyrazili na další stanoviště.
„Drine můžeme přejít ke kontrole? Potřebuju to rychle sfouknout." Drine mě podle předpisů prohlédl, jestli nemám nelegální artefakty, když nic nenašel, pomalu vyrazil ke dveřím metr od stolu. Dveře vypadali naprosto tuctově, oprýskaný hnědý lak už pomalu začínal slézat a spíše než magická brána to vypadalo jako dveře od sklepa. Postavil se před zavřenou bránu a odříkával ve starém jazyce zaklínadlo.
Kdyby zadal špatné souřadnice a klíč mohl by nás poslat někam na druhý konec vesmíru. Drine skončil s odříkáváním a otevřel dveře. Místo předpokládaných pytlů brambor a zavařenin se nám naskytl pohled na černý vír, který byl v podstatě jakousi červí dírou, která dávala možnost cesty prostorem za předpokladu, že jste znal souřadnice na jiný tunel, na který by se mohl napojit a dveře nebyli zamčené.
Vstoupil jsem dovnitř a ucítil na chvíli chlad. Prostoupila mnou hmota, viděl hvězdy, které kolem mně jakoby proplouvali a cítil volnost. Přesto, že jsem to zažil již mockrát, nikdy mě to nepřestalo fascinovat.