Člověk za dvě padesát

Parkem prolétl slabý větřík. Ač mizivé síly, přec dokázal probudit snítko prachu k životu. S relativního bezpečí akátového listu se spustilo podél chodníčku. Minulo jezírko, pár laviček, uklízecích robotů a hejno odpadkových košů, které pročesávaly okolí. Nakonec si našlo nový domov v plicích značky Bronchy.
Na jedné z mnoha laviček v parku se rozkašlal povadlý stařík. Tak prudký nával kašle ještě nikdy nezažil. Kdyby ho jeho spolusedící nepraštil pořádně do zad, nejspíše by se udusil. Ač neviděno, na zem dopadlo mikroskopické snítko prachu obalené slinami. „Ehr, to zas bylo! Opravdu díky za pomoc. Nebýt tebe, tak bych už byl dávno pod drnem!“ Přísedící muž přijal pochvalu s díkem a natáhl si nohy, aby si je trošku opálil. Už tak však byly nepřirozeně tmavé. „Koukám, že jsi si pořídil nový nohy!“ odpověděl kašlající a s uznáním pomrkával na obnažená lýtka. „No divíš se! Tamhle za rohem měli zrovna výprodej, tak jsem tam na chvíli skočil. Vybíral jsem dlouho, než jsem našel ty pravé!“
„Jó, Petře, tys měl vždycky čuch na dobrý obchod!“ zavrtěl hlavou Tomáš a taky se natáhl, doufaje ve větší pohodlí.
„Čuch“ zasmál se Petr a zamyšleně se zadíval na modravou oblohu „tak o ten jsem přišel už za mlada. Vzpomínáš, jak tehdá frčely ty stoprocentně bezpečný čuchadla...“ Tomáš souhlasně pokýval hlavou „tak zas tak bezpečný nebyly. Dostat je tenkrát do rukou, tak bych jim zlomil stehenní kost.“ jen tak, pro umocnění dojmu naznačil ve vzduchu lámání kosti než se zase usadil zpátky.
„To máš svatou pravdu. Dříve, to ti byly časy! Orgánů bylo málo, končetin ještě míň a umírání bylo na denním pořádku.“ při vzpomínkách na minulost se Tomáš dokázal tak rozvášnit, že slintal kolem sebe. A dnešek nebyl výjimkou. „S těmi slinami bys měl už sakra něco udělat! Tohle děláš snad každé pondělí. Být tebou, tak si to zajdu zpravit.“
„Nedělej blbý fóry! Víš kolik si za to účtujou, vydřiduši. Už tak mi před nedávnem opravovali nohy a připadl na to celý můj důchod. Podle mě by se mělo důchodcům přidat! Na to, kolik máme tělesných problémů nám málo dávají!“ ve svém projevu se nevědomky postavil na lavičku a zuřivě kroužil rukama. Nikdo si ho naštěstí nevšímal, jen v dálce se hejno uklízejících robůtků potichu zvedlo ze země a odjeli o kus dál.
„No tak, no tak, trošku se uklidni, nebo zas dostaneš infarkt!“ stáhl Tomáše zpátky na lavičku a trochu s ním zatřásl. „Ale, dej pokoj, pátý? Řeknu ti jedno, v naší čtvrti nežije nikdo, kdo by měl víc infarktů než já. A to je fakt na který jsem nesmírně hrdý. Takže jestli se bojíš, že ti tady umřu v náruči na nějakou zatracenou zástavu srdce, tak na to klidně zapomeň!“
„Jen se zbytečně nerozčiluj! Nezapomeň že žijeme už nějaký to třetí století a doktor říkal, že...“
„Pche, doktor...“ Tomáš to slovo takřka vyplivl z úst „...o těch mi ani nemluv! Četl jsi, kolik jim platí? To si ani nedokážeš představit. A co oni? Přijdeš za nima s nějakým akutním případem a oni jen řeknou : To chce klid DĚDO, není to nic vážných! A pak tě pošle domů, aby ses z toho vyspal. A když se pak s ním náhodou dohaduješ, předepíše ti jen prášky na vředy a nechá tě vyvést z ordinace. No je tohle nějaká spravedlnost!?“
Petr se musel opět natáhnout a strhnout Tomáše opět do sedu. „Tvůj problém je prostě v tom, že se nad vším hned rozčiluješ a moc to rozebíráš. Ani se ti nedivím, že tak nevycházíš s důchodem, když máš tolik problémů. No a když si pak takřka každý den v něčí ordinaci tak se nediv, že tě odevšad vyhazují! Jó dědku stará, čím si starší, tím si senilnější a větší hypochondr. Jak se říká, všechno za peníze nekoupíš, což je škoda, protože nový mozek by se ti naprosto hodil“ Tomáš se uraženě zatřepal a odtáhl se od Petra. Uvnitř se cítil velmi uražen...no teda pokud to nebyl ten oběd. Seděli na lavičce, jeden měl pohled zasněný, druhý uražený, nemluvili a jen si něco brumlalo pod vousy. V dálce zapištěl jeden z úklidových robotů. Nejspíše se porouchal a rozpadl se. Ostatní ho pohotově „vysáli“. Chvíli poté kroužili do kolečka než se posunuli o další kousek vedle.
„Nakonec máš ale pravdu...“ bariéru mlčení nakonec prolomil Petr „ti doktoři si to stejně nezaslouží! Dohromady odvedou takřka stejnou práci jako každý pouliční obchodník! Třeba tuhle Franta, od nás z baráku! Denně vstává už v šest a vrací se pozdě večer domů a i tak má co dělat, aby uživil rodinu.“
Tomáš se přišoupl blíže a uznaně pokýval hlavou. „Je to holt pech být v téhle době obchodníkem. To vyrábění a montování náhradních orgánů se teď stalo velmi úspěšným podnikáním! Bejt mladší, taky bych se stal...“
„Jenomže my už jsme takhle staří nejmíň dvě století a v našich mladých letech jsme si o náhradní plíci mohli nechat jenom zdát.“
„Jo starý doby kdy člověk mohl kdykoliv umřít sou už nenávratně pryč. Člověk se pomalu bál vyjít ven na ulici. Ale co pak začali s tím klonováním a vyráběním náhradních orgánů, svět se strašně změnil!“
„Taky si myslím, mít svoje nohy, ukážu ti jizvu z ještě ranného dětství!“ Petr se při té vzpomínce zachvěl blahem.
„Řeknu ti teda, že tenhle dnešní svět se mi vůbec nelíbí! Vždyť já jsem měl být už dávno mrtvý. Otec si tam leží už pěknou řádku let a určitě se mi škodolibě směje, že tady ještě straším!“ Tomáš se začal pomaličku zahřívat. A jak dále povídal o svém znechucení světem, rudl a divoce máchal rukama. Nakonec téměř vylétl z lavičky a začal pobíhat kolem. Jeho zběsilou jízdu nakonec ukončil stojící strom. Tomáš do něho narazil plnou silou a zlomil si vaz. Petr se pomalu zvedl a přišoural se k ležícímu tělu. S lehkým úšklebkem zakroutil hlavou a naposledy si prohlédl ležícího kamaráda. Letmým pohybem ruky mu odšrouboval nohy i ruce a ty skoval to malého baťůžku na zádech. Doba je přece jenom zlá a vždy se hodí něco navíc. Naposledy pak vrhl na přítele vzpomínkový pohled a pak vyrazil domů.
Už se připozdívalo, slunce pomalu zacházelo za obzor a vzduch se ochlazoval. Kolem beznohého a bezrukého těla se semknulo hejno úklidových robotů. Asi jim bude ještě chvíli trvat než si půjdou odpočinout...