Lovec odměn I.

Ani jeden z lapků si nevšiml drobné postavy, která se pokradmu pohybovala po kraji lesa tak, aby ji mihotavé světlo ohně osvětlovalo co nejméně. Pět postav okolo ohně nevěnovalo svému okolí přílišnou pozornost. Prázdný soudek a ohlodané kosti válející se všude kolem dávaly tušit hostinu, která se zde odehrála. Muži se hrabali ve vacích a rozdělovali kořist, kterou dnes získali.

„Ten kočár nám seslal sám Thaakl. Nafintěný paničky a jen dva strážci, který utekli, jen sme udělali BUBUBU,“ zkonstatoval největší z nich a začal se nevázaně smát. Jeho souputník mu udělil výchovný políček.

„Kolikrát ti mam řikat, aby ses tak blbě neřehtal. Je tě slyšet na míle daleko.“

„Gdo by se táh taklenc večír až sem?“ ledabile odsekl oslovený a nadále se věnoval nedojedenému jehněčímu.

Postava na okraji lesa se zastavila a přikrčena poslouchala rozhovor. Potichounku vytasila z pochvy na zádech meč. Hrana byla opatřena malým kožíškem, aby tento pohyb nedělal nepatřičný hluk. Dalo se tušit, že v takovéto situaci nebyl její majitel poprvé. Temný plášť s kápí staženou do obličeje odhaloval jen obrysy. Postava se vzpřímila, ale i přes to výškou nepřesáhla půl druhého metru. Levačka rychlým pohybem nasměrovala malou zápěstní kuši směrem k ohni. Nemířil dlouho, snad vteřinu, načež se ozval drnčivý zvuk. Mela začala.

Hromotluk se u ohně se s bolestnou grimasou v obličeji vzpřímil, a rukou se snažil dosáhnout na krátkou šipku, až po letky zabořenou v zádech. Prohrál svůj poslední souboj a padl obličejem přímo do ohně. Rej jisker vzhlédl k zatažené noční obloze a okruh osvětlený ohněm se na chviličku rozrostl. Ostatní osoby u ohně zareagovali s kamenným klidem a tasili meče. Na jejich pohybu bylo znát jisté množství alkoholu, ale stejně byly provedeny s precizností. Meče zařinčeli a jejich oči začaly hledat nepřítele. Nemuseli pátrat dlouho, protože jejich směrem se hnal jejich sok. Trochu je zarazilo, že je jediným nebezpečím v dohledu, ale rozhodně ho nepodceňovali. Zřetelně měli zkušenosti z bojů, protože se skoro podvědomě semknuli v obrannou formaci. Malá postava, která se neslyšně hnala směrem k nim rukou sáhla za opasek a aniž by nějak narušila rytmus běhu, mrštila před sebe jakýsi předmět. Ve světle ohně se zaleskl ve vzduchu krátký vrhací nožík a kovové cinknutí dávalo napovědět, že cíl neminul.

Obránce vpravo se chytl za rameno a upustil meč.

„Ten hajzl!“ Vylétla mu u úst nadávka a marně se snažil vytáhnout ostří zabořené do masa. Se zaklením se sehnul k zemi a vzal meč do levé ruky.

Postava se s dech beroucí rychlostí dostala až skoro na dosah zlověstných čepelí lapků. Dva napřáhli k úderu, které však nikdy nedopadly. Ve zlomku okamžiku se maličká postava vrhla vpřed přímo na nohy nejbližšího protivníka. Ten za celou svou bojovou kariéru nic podobného neviděl. Vhodně nastavená čepel a rychlý skluz po udusané trávě udělaly své. Nezmohl se ani na výkřik, když mu ostrá čepel zasáhla se spodu rozkrok. Útočník se ani nezvedl ze země, když se dostal do úzkého kruhu obránců. Švihl čepelí a aniž by otočil hlavu a koukal se, kam míří, vykopl nohou a zasáhl protivníka těsně pod koleno. Během jediného okamžiku tak na zemi skončili tři banditi. Čtvrtý s poraněným ramenem sekl po ležícím, ale nepřesná rána levou rukou minula pohyblivý cíl. Ten však nemrhal časem a ťal. Čepel se zakousla do boku a muž se již bez života pomalu sesunul na zem. Postavička se postavila a očistila si meč o oblečení jednoho z padlých. Jako by bez povšimnutí nechal na zemi ležet raněného s prokopnutým kolenem. Ten se svíjel v bolestech a na nic se nezmohl.

„Posílá mě William de Armoir,“začal dlouhý monolog bojovník,“Minulý týden jste zneuctili jeho dceru, zabili pážata a uloupili veškeré cennosti, které s sebou měli. Za to vás stihne krutý trest. Ale abys viděl, že mám charakter, dám ti dar v této chvíli z nejcennějších. Podívej se na to takhle. Ta noha se bude hojit tak tři měsíce a stejně budeš do konce života mrzák s bolestma. Ale to tě trápit nemusí. Mám za úkol všechny, kdo přežijí dovést na Williamův hrad, kde budete podstoupeni právu útrpnému a ještě než by si tě vzal do parády kat, prosil bys, aby si pro tebe přišla.“

Po vyslovení poslední věty se postavička otočila. Meč zabodla vedle svíjejícího se muže a poklekla. Ten jako by zmámen slovy přestal skučet a pohlédl na lovce odměn.

„Kdo si pro mě má přijít?“ zeptal se polohlasem a zavřel oči, doufajíc v utlumení bolesti. Postava sáhla za opasek a bleskurychlým pohybem vytasila dýku. její čepel snadno projela hrdlem a přerušila tepny.

„Smrt přeci,“ udělal neznámý tečku za rozhovorem a otočil se. Ještě než opustil místo souboje, na louce zvedl malou zápěstní kuši a umně jí upevnil za opasek. Stejně záhadně jako se objevil, tak i zmizel ve stínu lesa. Na východě tmu rozřízly první paprsky nového dne.

***

„Zde je tvoje odměna. Hlídka našla ty lapky přesně tam, kde jsi popsal,“ na stůl dopadl se žuchnutím měšec se zlaťáky.

„Děkuji, bylo mi ctí spolupracovat,“ zazněla tichá odpověď z protější strany stolu. Lovec odměn byl dokonce i zde zahalen v plášti a skrýval obličej. Ruka v černé rukavici se natáhla pro měšec. Uprostřed pohybu jí zarazil vyslanec lorda Williama.

„Lord si přeje, abys mu prozradil svoji totožnost. Hodlá tě pasovat do stavu rytířského a přijmout ke dvoru. Nemusíš se skrývat ve tmách.“

„Úmluva zněla, že svoji totožnost neprozradím. Vše funguje, lord platí a já pracuji. Nic mě nenutí to měnit. A o rytířský titul opravdu nestojím,“ poslední věta zazněla skoro jako výsměch. Rukou shrábl měšec a prudce se zvedl. Učinil několik kroků směrem ke dveřím.

„Vyřiď lordovi, že se dozví moji totožnost již brzy. Ne však teď, ale ten čas se blíží. NASHLEDANOU,“ to rozloučení rozčíslo vzduch jako břitva. Vyslanec polkl a přemítal, jak bude tuto skutečnost tlumočit svému lordovi. A jak si má vysvětlit ten zlověstný tón v mužově hlase.