Osud - 4 zděšení

Odraz mojí tváře se rýsoval na každé straně na kterou jsem se podívala.Byl tak vyděšený a plný beznaděje. Jenže jsem nechápala kde jsem a z čeho jsem tak vyděšená. Co se mohlo stát tak děsivého,že vypadám takhle? Stále jsem se zmateně a trhavě rozhlížela. Ruce jsem rozpřáhla a na každé straně se dotkla stěny s mím odrazem. Zhluboka jsem dýchala a snažila se utišit. Když jsem svojí paniku dostala aspon pod částečnou kontrolu v klidu jsem se rozhlédla. Až ted jsem pochopila kde to jsem. Byla jsem ve výtahu,který jel z nuly do 8 patra. Prudce jsem uskočila do zadu a narazila tak do další stěny výtahu,když výtah cinkl a dveře se otevřely. Nervozně jsem udělala pár kroku v před a rozhlédla se po chodbě. vykročila jsem ven z výtahu a rozhlížela se. Vcelku dost široká ulička, se rozprostírala docela daleko. Nalevo a napravo ty chodby pokračovaly a naproti mě nouzový východ.
Tohle se mi nelíbí....vážně ne,ani tochu.
Udělala jsem pár kroku v před blíž k tomu unikovému schodišti a neustále jsem se rozhlížela okolo!

--------------------------------------------------------------------------------


Vzdáleně se ozívali tlumené zvuky,připomínající dětský smích. Jenže pak jsem něco děsivého uslyšela.Bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla k tomu schodišti doufajíc,že se co nejrychleji dostanu z téhle budovy. Chtěla jsem běžet po schodech dolu,jenže potom co jsem seběhla pár schudku, se ozval ten známí vrčící hlas a dupání,jako když se někdo snaží co nejrychleji dostat nahoru! Okamžitě jsem změnila svuj směr a tentokrát jsem běžela nahoru. Připadala jsem si jako ve špatném filmu,který se stále dokola opakuje jenom pokaždé s malinko pozměněnýmn scénářem. Rozrazila jsem prudce dveře,které na mě čekali uplně nahoře na schodišti a vyběhla jsem z nich. Najednou jsem stála na střeše oné budovy. Vyděšeně jsem se rozhlížela kam se schovat. Utíkala jsem do rohu k druhému a snažila se někam ukrýt. Až jsem uviděla jiné dveře,které se snad dají otevřít. Bohužel byly příliš u kraje a já se docela bála aby mi neujela noha. Ani mě ta myšlenka nesthla kompletní projet hlavvou a už jsem ono zvíře cítila za zády. Jak jsem se najednou snažila rychle se dosta dovnitř podjela mi noha. a já ucítila prudký náraz jak moje tělo dopadlo na hranu jak rychle sklouzává dolu. Až jsem začala padat.


***
Probudila jsem se opět zalitá potem. Tentokrát to,ale bylo jiné...pro mě rozhodně příjemnější a nedokázala jsem pochopit proč.
Kruhy pod mími oči,ale byly stále výraznější z nedostatku spánku. Každé ráno jsem strávila deset minut tím abych je nějak zamaskovala. Tentokrát na mě ovšem čekal dlouho očekávající víkend. Doufala jsem,že se tak trochu odreaguju a třeba se potom konečně vyspím. Mojí utěšovací myšlenkou taky hlavně bylo,že naši většinou o víkendu nebyli doma. Bud trávili volno u šílených příbuzných a nebo v práci. Ani jeden neuměli v klidu si sednout a proválet víkend. To já jsem si v tom zase libovala.Občas jsem vyloženě zatoužila po tom zalenošit si a jen tak relaxovat. Sešla jsem unaveně schody a rozhodla si dát si něco k jídlu. Naneštěstí jsem zjistila,že muj šílený bratr už stihl veškeré naše zásoby sežrat takže jsem si vystačila s rohlíkem a s máslem.
Dneska bylo obzvlášt pěkně a já toho hodlala s části využít hned po obědě jsem si vzala svoji rozečtenou knížku a deku a odnesla jsem si to na zahradu. Kde jsem se na deku roztáhla a pustila se do čtení.


Zuřivě jsem zaklapla knížku a převalila se na záda. I v těch knížkách musí být kolikrát všechno tak složité. Jenže tam to aspon dopadne věčinou dobře. Hlavní hrdinka si projde trochou neštěstí,párkrát si pobrečí z toho zažije nějaké dobrodružství vášnivě se zamiluje a pak jim ještě stihne přijít náké to neštěstíčko do cesty a nakonec stejně žijou štastně až do smrti. Občas mi to příjde už jako klišé,ale na druhou stranu,taky občas zatoužím prožít něco takového.
Musím si poklepat rukou na čelo ,protože to co jsem právě řekla,je pěkná blbost. Holka nebut pořád tak naivní.
Už se k té knížce vracet nechci a tak mě napadne si udělat zase pár fotografii. Jdu si pro mikinu a najít foták,který už jsem nějakou dobu nevytáhla. Hledání v tom mém bordelu se zdá téměř beznadějný ,naštěstí ho ale najdu i s funkčními baterkami v což jsem ani nedoufala. Obuju si své staré vytahané,ale velmi pohodlné tenisky a vyrazím na za město do lesa.
Šlapu stále víš a víš až se dostanu téměř na vrchol. Jsem pořád v lese,ovšem na vrcholku toho lesa je krásný utes. Fotím jako šílenec protože jsou to nádherné fotky. už se nemužu dočkat až se v klubu na internetu jimi pochlubím. Plánuju si letos vyhrát jejich fotografickou soutěž. Loni jsem tomu unikla jen o vlásek. A stěmihle fotkami bych mohla uspět.
Našla jsem si perfektní uhel pohledu odkud bude nádherná fotografie. už chci zmáčknout spoušt když v tom uslyším to,co mě děsívá ve snech. Strnu v puli pohybu. "To přece není možný" zašeptám spíš pro sebe. Bylo to tak děsivé zavrčení až mi z toho naskákala husí kuže. Okamžitě si přeju zmizet a lituju své procházky sem. Ovšem nepohnu se ani o vlásek. Čekám na reakci toho co zavrčelo.
Jsem tam takhle skrčená už nějakou dobu a další zavrčení se nekoná. Vlastně se neděje vubec nic. Asi už mi ty sny lezou na mozek a já to slyším uplně všude.
Nepohnu se ještě dalších 10 minut. Ale nic se neděje. Trošku mě to uklidní,protože kdyby tam něco bylo,už dávno by to po mě šlo,ale nic se nedělo. Je to blbost. Zbytečně se děsím. Ty sny už mi prostě lezou na mozek.
Jenže tohle celé je jenom přesvěčováni sami sebe. Jak dlouho to ještě vydržím? Dalších pár minut je pořád ticho a já se pomalu pozvolna narovnávám. Napětí ze mě pomalu vyprchává a hned jak se uklidním se vydám rychle zpátky k domovu. Musím. Čím rychleji se od tohohle děsivého místa oddálím tím to bude lepší.
Zvláštní, ještě před několika minutami se mi tohle místo zdálo tak kouzelné a ted? Dalabych za to tolik kdybych už byla doma. Pomalu se snažím rozhýbat mé zdřevěnělé nohy a jakmýle zalezu spátky do toho hustého lesa zrychlím prudce krok.
Nějak mi ještě pořád nedochází ,že není proč se bát...Vždyt se nic nestalo. Jen se mi zdál jakýsi hluk a ten se ozval jen jednou. Buhví co to vlastně bylo.
Spomalila jsem,ale pořád jsem těkala očima po okolí. Všechno už mi přišlo ...zvláštní. Kráčela jsem ponořená do svých myšlenek. V dálce jsem uviděla konečně východ k mému domečku....už jsem se vážně těšila až se zase zavřu v klidu doma.
Prudce jsem se otočila za zvukem,který jsem uslyšela a srdce jsem měla až v krku. Stalo tam přesně to co mě ve snech budívalo. Dívalo se mi to z příma do očí a nepřestávalo vrčet.