Black & White VI.

„Baelo.“
Kněžka zrovna pozorovala třpytící se hladinu jezera, opřená o ozdobné zábradlí lemující okraj útesu. Masy padajících vod temně hučely a vodní tříšť zkrápěla dívčinu tvář. Hlas velekněžky ji vytrhl z přemýšlení. Otočila hlavu.
„Hledala jsem tě,“ řekla velekněžka a Baela v jejím tónu vycítila náznak hrozby. Polkla.
„Matko?“
„Dnes jsi nebyla na ranní modlitbě a neukázala ses ani na obědě. To ti není podobné.“
„Já jsem...“
„... byla s Černým škorpionem,“ dokončila za ní Sheriel a z jejího hlasu čišel chlad. Vždy vlídné a přívětivé rysy jejího obličeje náhle ztvrdly a v tmavých očích se blýskalo. Baela takhle velekněžku ještě nikdy neviděla.
„Můžeš mi, Baelo, říct, o co ti jde? Máš vůbec ponětí, co je ten vězeň zač?“
„Vrah a nepřítel impéria, vím,“ odpověděla.
„Tak co to vyvádíš? Víš, co si teď všichni myslí?“
„Ne,“ polkla dívka.
„Myslí si, že sympatizujeme s povstalci!“ zasyčela Sheriel. „Že jsi jednala z mého příkazu a že plánujeme Škorpionův útěk.“
„To... to jsem nechtěla, omlouvala se Baela zkroušeně. „Chtěla jsem jen konat dobro, jak nás učí Elandäe...“
„Netušíš, s čím si zahráváš,“ přerušila ji Sheriel. „Tohle je politika, Baelo. Pokud si znepřátelíme císaře, tak nás ani Elandäe nezachrání.“
Baela nevěřícně otevřela ústa. Takové rouhání z úst velekněžky?
„Jak můžeš říct něco takového?“ vyčetla jí.
Sheriel se hořce zasmála. „Jsi ještě mladá. Mladá a naivní. Kdo ochránil naše předchůdkyně, když je před dvaceti lety zmasakrovala tlupa barbarů? Za naši bezpečnost vděčíme vévodovi z Thalie, který tu právě na císařův rozkaz dal postavit pevnost. Musíme se prostě o sebe nějak postarat. Nemůžeme si dovolit císařovo nepřátelství.“
Baela nevěděla, co na to říct.
„Netuším sice, co tě k tomu vedlo předtím, ale už za Škorpionem nechoď. Přivodíš neštěstí nám všem,“ uzavřela Sheriel. Dívka roztřeseně přikývla a velekněžka odkráčela do chrámu.

***

Elias otevřel oči. Cítil se opuštěný a prázdný stejně jako vždy, když vyprchalo karmakinové opojení a on byl nucen vrátit se zpět do tvrdé reality. Pomalu se rozvzpomínal na předešlé události. Viděl anděla... Ne, byla to nějaká dívka, kněžka. Uvidí ji ještě? Co to říkala, když odcházela? Slíbila, že se vrátí... Ano, vrátí...
Otřel si zpocené čelo do rukávu a snažil se vyčistit si hlavu. Co byla zač? Vzpomněl si na podivný okamžik, kdy měl pocit, že mu kněžka hledí přímo do duše, a otřásl se. Tehdy mu připadalo, že si v něm čte jako v otevřené knize.
Co byla zač?? Ta otázka v něm hlodala jako červ. Je to vůbec možné? Co když si s ním jen pohrává vlastní představivost? Jak by někdo mohl číst druhému myšlenky... Ne, musí to být hloupost, prudce ten nápad zavrhl. Ale jak by potom mohla vědět o jeho závislosti na Modrém snu? Ten šokovaný výraz poznání v její tváři...
Ozval se skřípavý zvuk otevíraných dveří. Elias vyskočil a vrhl se k mříži, ale vešel jen žalářník a beze slova mu podstrčil pod mřížemi misku jídla. Škorpion byl zmatený. Žalářník už byl na odchodu, když se vězeň vzpamatoval a zavolal na něj. Voják se zastavil.
„Co chceš?“ zeptal se otráveně, ani se neohlédl.
„Přijde ještě...“ začal Elias.
„Ne,“ odsekl žalářník a zabouchnul za sebou dveře.
Takže přece jen už nepřijde. Bláhový hlupáku, vynadal sám sobě a sebral misku ze země. Kněžky nenosí vězňům jídlo. Zavrtěl hlavou. Pokud to byla její spontánní akce, dovedl si představit, jak rychle tomu velekněžka udělala přítrž. Chudinka malá... Ani si neuvědomila, co by tím mohla způsobit. Císař je pomstychtivý, nemilosrdný. Zatracený tyran... Však už jeho krutost zítra pocítí na vlastní kůži.
Ale musí být silný. Nesmí podlehnout, nesmí se nechat zlomit a ohrozit tak poslední zbytky naděje, že jednou už v téhle zemi nebude vládnout jen strach a útlak. Dokážou to i bez něj, byl si jistý. On už pro povstání udělal vše, co mohl, a jeho cesta se nyní chýlí ke konci. Hořkému konci.
Povzdechl si a opřel se o zeď. Nezbývá než čekat.